1. Do Bradavic

30. června 2010 v 15:13 | Sawarin |  Světlo pochodně I
1. Do Bradavic


"Siriusi!" vykřikla jsem a oči se mi rozzářily, když jsem uviděla svého kamaráda.
"Meg! To jsem rád, že tě vidím," usmíval se.
"Nápodobně," řekla jsem a objala svého dlouholetého kamaráda. "Kde máš ostatní?"
"Už jsou ve vlaku. Já tu čekám na tebe."
"Jéé, to jsi hodnej."
"Já vím," usmíval se Sirius. "Tak pojď. Všichni už se na tebe těšej."
"Počkáš tu na mě chvilku? Já ještě musím jít za mámou," zamračila jsem se. Vůbec se mi za ní nechtělo. Sice jí mám ráda, ale prostě když poslouchá radši toho idiota než mě, tak mě to opravdu netěší."
"Půjdu s tebou."
"No já nevím, jestli je to ten nejlepší nápad. Víš jistě, že chceš potkat svýho milovanýho strejdu?"
"On je tu taky?"
"No jistě. Přece nenechá jít mámu samotnou. I když myslím, že by máma byla víc v bezpečí sama než s ním."
Sirius se jen chápavě usmál a vydal se se mnou za mou matkou a jejím přítelem.
"Dobrý den," pozdravil Sirius slušně mou matku. "Ahoj strejdo," ušklíbl se.
"Ahoj Siriusi," pozdravila moje matka. Aranas Black však Siriuse ignoroval.
"Víš jistě, že máš všechno Megan?" ptala se mě matka.
"Jo, mám všechno," odpověděla jsem netrpělivě. Už jsem se vážně těšila, až budu sedět ve vlaku se svými přáteli. Za tohle léto už jsem vážně měla všeho dost. Matka a Aranas.. A Daniel. Přála jsem si na všechno zapomenout. Vypustit to všechno z hlavy, jako by to neexistovalo.
Ještě jsem s matkou prohodila pár slov, tak trošku formálně jsme se rozloučili a se Siriusem jsme se vydali do vlaku, přičemž jsem ještě na Aranase probodla pohledem.
"Blbeček." Ulevila jsem si.
"To víme Meg.. Jak to s ním šlo o prázdninách?"
"Jako vždy. Furt otravoval. A máma je tak hloupá, že mu vážně věří. No chápeš to. Ona tomu smrtijedskýmu idiotovi vážně důvěřuje!"
O tom, že je Aranas Smrtijed jsem věděla už dýl. Všem svým přátelům jsem to řekla. Bezmezně jsem jim důvěřovala a tak jsem neviděla jediný důvod, proč bych jim to neměla říct. Byli pro mě druhá rodina. A abych řekla pravdu, mnohem lepší rodina než ta první. Mrzelo mě to. Stále jsem měla mamku ráda. Jen jsem nechápala, proč mu věří. Proč mu věří víc než mě. Proč nevidí, to co já. Bolelo mě to. Bolelo mě, že to, že jsem její dcera, už pro ni nic neznamená. Že veškeré místo v jejím životě už si zabral Aranas a na mě jako by zapomněla. Já jsem to ale všechno dávala za vinu Aranasovi. Líp jsem to pak snášela, když jsem si představovala, že ji Aranas nějakým záhadným způsobem vymyl mozek a že ta žena, se kterou žiju, vlastně ani není moje matka, ale jen nějaká hloupá náhražka, která pro nemusí nic znamenat. Ale ve skutečnosti jsem věděla, že je to stále ona a právě proto sílil můj strach, že se jí něco stane. Že jí Aranas ublíží.
Zatřepala jsem hlavou, abych všechny ty myšlenky vypustila z hlavy.
"Meg, není ti něco?" zeptal se Sirius starostlivě.
"Ne, nic mi není," pokusila jsem se o úsměv, ale mě samotné to připadalo jen jako úšklebek, chabá náhražka úsměvu.
Sirius mě ještě chvilku nejistě pozoroval a nakonec se usmál. Asi jsem ho přece jen přesvědčila. Popadl moje věci a nesl je do vlaku. Nastoupili jsme a vydali se rovnou do kupé, ve kterém na nás čekali naši komplicové. Samozřejmě tím myslím zbytek naší pobertovské party.
Někdo se nám však postavil do cesty. Vzhledla jsem. Ihned jsem poznala Luciuse Malfoye.
"Ahoj Megan," pozdravil mě a svůdně na mě zamrkal. No fuj! To je odporný! "Nechceš si jít sednout k nám do kupé? Daniel by z toho měl určitě radost."
"Drž hubu!" vyštěkla jsem. Sakra měla bych se ovládat. "To radši skočím z mostu, než abych si šla sednout k vám. A Wardenovi vyřiď..."
"Co mi má vyřídit?" ozval se mě tak známý, milovaný a zároveň nenáviděný hlas.
Přimhouřila jsem oči a propalovala Daniela pohledem, avšak uvnitř jsem cítila bolest.
"Copak Meg? Nevidíš mě ráda? To mě ale mrzí."
Stála jsem neschopna slova a sledovala ho. Byl pohledný. Blonďaté až jemně medové vlasy mu padaly do téměř černých očí. Do očí, které bedlivě sledovaly každý můj pohyb. Jeho bezchybná bledá tvář se skroutila do pohrdavého úšklebku.
Vydechla jsem. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem zadržovala dech. Bolestně jsem přivřela oči a snažila se vzpamatovat.
"Chtěla jsem ti vzkázat, že si máš políbit řiť, idiote!" zasyčela jsem. Tolik jsem ho nenáviděla.
"Já bych byl radši, kdybys mi ji políbila ty." Řekl a koketně pozvedl obočí.
"To stačí!" Vložil se do toho Sirius. Díky za něj.
"Ale my se ještě neznáme. Nepředstavíš náš Megan?" pokračoval dál Daniel a nebezpečně se ke mně přiblížil.
To se ale nelíbilo Siriusovi. Ochranitelsky si stoupnul přede mě a měřil si Daniela pohledem. Sirius a Daniel byli stejně vysocí, takže si hleděli přímo do očí.
"Opovaž se jí jen dotknout!" zavrčel Sirius a z očí mu lítaly blesky.
"Jak si přeješ," ušklíbl se Daniel, ale všichni jsme věděli, že to co řekl, nemyslel vážně.
Bez jediného slova mě Sirius chytil za ruku a táhl mě pryč od těch zmijozelskejch idiotů. Když jsme od nich byli dostatečně daleko, tak se Sirius zastavil, otočil se ke mně a za nedočkavě si mě prohlížel.
"Megan, co to mělo znamenat?" zeptal se opatrně. "Kdo to byl?"
"To byl Daniel Wareden." Oznámila jsem vyhýbavě.
"Nelíbil se mi. Ty s ním snad něco máš?"
"Ne! Nic s ním nemám! Nesnáším ho. Letos se sem přistěhoval a je asi jasný, že skončí ve Zmijozelu! Je to stejnej debil, jako ty ostatní!" Nedokázala jsem říct pravdu, nechtěla jsem se Siriusovi přidělávat starosti.
"Seš si tím jistá?! Přišlo mi, jako by v tom bylo něco víc. Jako kdybys s ním něco měla." Sirius se na něm podezřívavě zadíval."
"A co bych s ním měla probůh mít? Párkrát jsem se s ním přes prázdniny musela vidět. Stejně jako s těma dalšíma blbcema. To přece víš." Lhala jsem dál.
"No jo. Asi máš pravdu. Ale stejně se mi to nelíbí. Přijde mi, jako by na tebe něco chystal. A byl si takovej až moc jistej." Nepřestával Sirius se svými spekulacemi.
"Ale Siriusi, nebuď paranoidní," přesvědčovala jsem ho.
"Megan, jen mám o tebe strach. Jsi pro mě jako sestra."
"Já vím," vděčně jsem se usmála, "bráško."
"Tak dobře. Pojď do kupé."
Nevěděla jsem, jestli jsem udělala správně, že jsem Siriusovi nic neřekla. Možná jsem mu měla říct, co se stalo o prázdninách. Možná jsem mu měla říct, že jsem se do Daniela bezhlavě zamilovala. Ano, přiznávám. Miluju Daniela Wardena, ale zároveň ho z hloubi duše nenávidím. Věděla jsem to. Věděla jsem, jak je krutý, ale nemohla jsem si pomoct. I přes to mě tak přitahoval. Když jsem se na něj podívala, podlamovaly se mi kolena a zapomínala jsem dýchat. Věděla jsem, že to není správné, ale copak tomu můžu poručit. Ne! Nemohla jsem to Siriusovi říct. Prostě nemohla.
Zhluboka jsem se nadechla a vydala se za Sriusem. Po příchodu do kupé ihned následovalo obrovské přivítání. Zase jsme byli všichni. Náš pět. Já, Sirius, James, Remus a Peter. Když jsme se usadili, tak se Sirius s Jamesem pustili do vyprávění. Barvitě líčili své zážitky z prázdnin. Všichni jsme se nasmáli. Bylo to krásný bejt zase s něma. Měla jsem vážně radost. Bylo uvolňující, zapomenout na všechno, co mě užíralo. Ty dva měsíce byli tak dlouhé. A teď to během dvou vteřin bylo pryč. Zase bylo zpět moje pravé ztřeštěné já. Celou cestu vlakem jsem se skvěle bavila.
Když jsme vystoupili z vlaku, vydali jsme se ke kočárům. Hned jsme se k jednomu volnému vrhli, abychom si ho zabrali pro sebe. V tu chvíli se však hned vedle nás vynořila Evanska a spol. Pokud jste to nepochopili, tak tím byla myšlena Lily Evansová a její tři kamarádky. Abych pravdu řekla, Evansovou jsem nesnášela. Sice byla hezká, dlouhý temně ryšavý vlasy, zelený oči, bezchybná pleť, pěkná postava. No dobře.. Uznávám, byla mimořádně hezká, ale co je komu potom, když je to taková slepice. Puťa, puťa.. To jsem vám to asi moc nevysvětlila co? Tak to vezmeme jinak. Evansová je prefekta. Řekla bych, že to už mluví samo za sebe. Teda Remus je taky prefekt, ale on je výjimka. Prostě Evansová, má strašný smysl pro dodržování veškerých pravidel, připadá si naprosto dokonalá, protože asi sežrala minimálně půlku knihovny. Jinak si informace v jejím mozku vážně nedokážu vysvětlit. Sice bych taky chtěla bejt trochu chytrá, ale než bejt taková šprtka jako ona, radši skočím z mostu. Ty jo.. Já bych z toho mostu skákala nějak často poslední dobou. Ale to jsem zase jinde.
Zkrátka drahá Lilyan Evansová si myslí, že jeden z mých nejlepších kámošů, James Potter, není pro někoho, jako je ona, dostatečně dobrý. No není úplně blbá. James má všechno, co si může holka přát. Je hezkej, hraje dobře famfrpál, je přirozeně inteligentní, svoje kamarády by nikdy nezradil, je s ním sranda a občas je to i gentleman. No posuďte sami. Takovej kluk rozhodně není k zahození. A ta káča Evansová ho furt odmítá, když on se tak snaží. No tak dobře, uznávám, že když na ni někdy volá na celou Velkou síň, tak to není úplně to nejlepší, ale i tak.. Co by za to některý holky daly. A navíc je tak vytrvalej. Toho si ovšem Lily Evansová asi nikdy nevšimla. A radši ho vždycky pošle do jistých nejmenovaných míst. Možná James dělá, že mu to nevadí, že je v pohodě, ale já vím, že mu to ubližuje, protože on ji vážně miluje, i když teda nevím proč. A to jí nikdy neodpustím.
"Ale, ale.. Zdravíčko Evansová," nasadila jsem milý úsměv a koutkem oka jsem zahlídla Jamese, jak si rukou prohrábl vlasy.
"Grayová!" zavrčela Evansová.
"Taky mě ráda vidíš, co?" konstatovala jsem sladce.
"Evansová!" vložil se do toho James a já jsem si jen povzdychla. "Jak ses měla o prázdninách? Chyběl jsem ti?" pokračoval.
"Pottere, neotravuj! Nikdo o tebe nestojí?"
"Ale Evansová, já vím, že mě miluješ! Tak už to přiznej."
"Ty ses asi praštil do hlavy, Pottere!"
"Proč?"
"Protože tady meleš hlouposti. Já tě nemiluju a nikdy tě milovat nebudu! Jak bych taky mohla něco takovýho milovat!"
"Tak teď jsi mě teda urazila," řekl klidně James, ale já jsem věděla, že ho to zabolelo. Podívala jsem se na Siriuse, který hned pochopil.
"Pojď Jamesi." Pobízel Sirius svého kamaráda a táhl směrem ke kočáru.
Měla jsem na Evansovou vztek. Vážně tím svým chováním k Jamesovi strašně vytáčela.
"Evansko, koukej se odsud klidit." Zavrčela jsem.
"A proč bych měla? Já chci nastoupit do kočáru."
"Tak to máš smůlu, ten kočár je náš!"
"Tak to teda není. My jsme tady byly dřív, takže je ten kočár náš."
"O tom si nech leda tak zdát," štěkla jsem a otočila jsem se ke klukům. "Nastupujem!" zavelela jsem a skočila do kočáru.
Kluci mě hned následovali a pak jsme čekali, než se kočáry rozjedou. Z okýnka jsem viděla Evansku, tak na nás velice přívětivě sleduje tak jsem ji zamávala a vesele si při tom usmívala. Mě to tak bavilo ji provokovat. Viděla jsem, jak se její tvář zbarvila do ruda. To mě pobavilo ještě víc. No není to krásnej den?
Zařazování proběhlo vcelku rychle, tak jsme se brzy mohli pustit do jídla. Já jsem do sebe ládovala samí sladký, Sirius s Jamesem a Remus samí maso. A Petr, ten do sebe házel všechno. Abych pravdu řekla, někdy mi Petr přišel jako taková popelnice. Ten fakt sežere cokoliv.
Po večeři jsme se vydali do Nebelvírské společenské místnosti a já jsem si to pak hned zamířila do ložnice. Už se mi chtělo chrupkat. Umyla jsem se a převlíkla do pyžámka. Už jsem chtěla hupsnout do pelíšku, když se ve dveřích objevila Evansová a ty její tři kámošky, moje spolubydlící.
Evansová si v ruce nesla hromadu knížek. No je to možný? Teď jsme přijeli do Bradavic a ona už byla v knihovně. Bože, do čehos to duši dal. Ne že bych věřila v Boha..
"Páni, Evansová, co to máš?" ptala jsem se a hned jsem popadla jednu tlustou knížku, kterou si položila na noční stolek. "Páni, to jsou dějiny Bradavic. Vždyť ty už si přece četla. Dvacetkrát minimálně. To ti to přijde tak napínavý a okouzlující, že si to jdeš číst po jednadvacátý?" ptala jsem se s hraným zájmem. Já jsem prostě nemohla odolat. Musela jsem ji provokovat. Nic jinýho si taky nezasloužila.
"Dej to sem!" zasyčela.
"Ale no tak, nerozčiluj se. Škodí to zdraví."
"Řekla jsem, dej to sem!"
"Ale Evansová, já myslím vážně jen na tvoje dobro, když říkám, aby ses nerozčilovala.
"Dej to sem nebo…"
"Nebo co? Dáš mi školní trest? Probůh, školní trest. Už se třesu."
"Pusť to!" zakřičela.
"Tak když myslíš." Řekla jsem a upustila jsem knížku. Knížka dopadla na zem s hlasitým bouchnutím.
"Hopla." Usmála jsem se, skočila jsem do svý postýlky a prudce zatáhla závěsy. Popadla jsem hůlku a rychle jsem jí mávla, přičemž jsem zašeptala kouzelné slůvko, kterým jsem očarovala svoje závěsy, aby se přes ně nikdo nedostal. Znáte to, takový bezpečnostní opatření. Ještě by mi ty mršky chtěli něco provést. To už jsem taky zažila, tak si radši dávám pozor.
Hezky jsem se uvelebila v peřinkách a zavřela oči. Tak teď přichází část dne, které se u mě říká zamyšlení. Víte, asi si říkáte, že jsem na Evansku moc zlá. A máte pravdu. Ale já se nedokážu ovládat. Já ji bytostně nesnáším. Už od té doby, co jsem ji uviděla, mám vůči ní averzi. Tedy jsem se snažila se krotit, ale po tom, co jsem tolikrát viděla, jak ublížila Jamesovi. Jak tunu lidí nabonzovala McGonagallový kvůli prkotině. Už se nesnažím. Já nesnáším ji a ona nesnáší mě. Je to jednoduchý. A nejsem to jen já, kdo se chová nehezky. Už ani nevím, kolikrát mě před někým pěkně shodila. Nebo jak jsem se probudila se zelenou hlavou, jak se čistě náhodou propadla moje postel, jak mi zmizelo ze skříně všechno oblečení, jak mi zničila mýho milovanýho plyšáka. A nejhorší na tom je, že ji to vždycky projde. Nikdo ji nic neřekne. A když já jsem něco takovýho udělala, tak to hned šla nabronzovat a jí každej samozřejmě věřil. Takže zkrátka. Mezi mnou a Evansovou vládne jakási válka, kterou ani jedna nehodláme prohrát. A to vám říkám, že to vyhraju.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.