10. Aranas znovu na scéně

30. června 2010 v 21:42 | Sawarin |  Světlo pochodně II
10. Aranas znovu na scéně


Čas plynul rychle. Z jara se stalo léto a já se stále snažila vzpamatovat. Dlouho mi trvalo, než jsem tak úplně přijala fakt, že je Jensen nenávratně pryč. I když jsem ho na vlastní oči viděla zemřít, tak jsem tomu nemohla věřit. Stále jsem jakoby čekala, že vrátí. Že se objeví ve dveřích a věnujeme mi jeden z těch svých kouzlených úsměvů, při kterých se mi podlamují kolena. Stále jsem podvědomě čekala, i když jsem vlastně věděla, že to není možné. Na pohřbu byl snad celý Fénixův řád a já za to byla vděčná, protože si to Jensen rozhodně zasloužil. Za to, že bojoval. Myslím, že kdyby nebylo Siriuse, nezvládla bych to. To bylo to jediné pozitivní. Sirius byl volný a já za to byla strašně ráda. Zdálo se, že se již z Azkabanu vzpamatoval a pokud ne, tak to nedával najevo. Snažil se mi stát po boku a já mu byla vděčná. Často mi vrtala hlavou poslední Jensenova slova. Mohl by mě Sirius milovat. Léta jsme byli přátele a navíc ona nikdy nebyl moc na dlouhodobé vztahy, aneb střídal holky jako ponožky. Co se vrátil z Azabanu, už to tak nebylo, ale nemyslím, že by to bylo kvůli mně. Azkaban ho změnit, jako by změnil asi každého.
"Ahoj," pozdravil mě Sirius, který právě vyšel z pokoje. Ospalý výraz a rozcuchané vlasy prozrazovali, že právě vylezl z postele.
"Ty vypadáš," zasmála jsem se.
Zatvářil se ublíženě: "Taky by ses jednou měla vidět po ránu."
"Po ránu?" zopakovala jsem a podívala jsem se na hodiny. "Není už náhodou 1?"
"Tolik?" podivil se. "A to jsme chtěli jít dopoledne na Příčnou."
"To chtěli, ale tys trošku zaspal," usmála jsem se.
"Měla jsi mě vzbudit," zamračil se.
"Když tys vypadal tak sladce, že jsem nemohla."

Trošku se začervenal a pak zalezl do koupelny.
Co byl Sirius osvobozen, žili jsme spolu v jednom větším bytě v Londýně, kde jsme každej měli svůj pokoj. S dvěma platy jsme si to mohli dovolit. Já stále pracovala na Ministerstvu v oboru kouzelných nehod a katastrof a Sirius? Po té co bylo jeho jméno očištěno, ministr, Kornelius Popletal, mu nabídl místo elitního bystrozora. Nejprve Sirius pro ministerstvo pracovat nechtěla, ale nakonec se rozhodl, že to vezme. Nemohl si to nechat ujít. Ministerstvo a Fénixův řád teď spolu spolupracovaly a hlavní slovo měl Brumbál. Konečně došlo k tomu, k čemu mělo dojít již dávno. Spojili jsme se proti zlu a to nám dávalo naději, že uspějeme.
"Tak můžeme jít?" zeptal se Sirius, který právě vylezl z koupelny. Slušelo mu to.
Na sobě měl trošku otrhané džíny a černou košili s krátkým rukávem. Černé vlasy mu padaly elegantně do očí, které se zdály být plné jiskřiček skoro jako dřív. Na chvilku jsem si připadala, jako bych se vrátila v čase. Zatřepala jsem hlavou, abych se vrátila zpět do reality.
"Slyšíš mě?" zeptal se. "Můžeme teda vyrazit? Nejdřív bychom mohli skočit někam na oběd."
"Jo, skvělej nápad," přikývla jsem a usmála se.
A tak jsme vyrazili. Zašli jsme si na oběd, prošli příčnou, nakoupili samý zbytečný věci a prostě jsme strávili příjemné odpoledne. Proč taky ne? Bylo sobota..
Celý den se dál snad až příliš idylický, že jsem si říkala, že se musí něco pokazit. Nevěřila jsem tomu, že by měla takový štěstí, a taky že jsem měla pravdu.
Už jsme byli na cestě domů. Prošli jsme Děravým kotlem a vešli opět do mudlovské části Londýna. Courali jsme se k našemu bytu, když se v jedné zapadlé uličce s prásknutím objevila silueta člověka, kterého jsem doufala, že už nikdy neuvidím.
"Megan, Siriusi," kývl na nás, "tak rád vás zase vidím."
"My tebe ale ne," odsekla jsem, přičemž jsem zírala do tváře Aranase Blacka.
Tak dlouho jsem ho neviděla. Byla jsem šťastná, že zmizel z mého života a on se tu teď z mně absolutně neznámého a nepochopitelného důvodu objeví.
"Co chceš?" zeptal se Sirius, přičemž se postavil přede mě a vytáhl hůlku.
"Koukám, že už jsi zase v plné síle, Siriusi. Docela ses ze svého relaxačního pobytu v Azkabanu vzpamatoval."
"Co chceš?" zopakoval Sirius svou otázku a jeho hlas v sobě neměl ani náznak jakýchkoliv emocí.
"Přišel jsem si promluvit s Megan," odpověděl konečně.
"Co jí chceš?" ptal se dál Sirius a nespouštěl přitom z Aranase oči.
"Ona neumí mluvit, že mluvíš za ní?" zeptal se se smíchem Aranas.
"Ona umí mluvit, ale nemá důvod, proč s tebou mluvit," odsekla jsem.
"No vida," zašklebil se, "stále stejně drzá."
"Stále stejně blbej," oplatila jsem mu to.
"Nepřišel jsem se s tebou hádat," řekl.
"Vážně? To se mi ani nechce věřit."
"Věř tomu. Přišel jsem se s tebou domluvit na jistých detailech a sdělit ti tu smutnou zprávu, která tě jistě zarmoutí."
Nejistě jsem přešlápla. Měla jsem pocit, že mě nečeká nic dobrýho.
"Tak už mluv nebo vypadni," ozval se opět Sirius.
"Začněme od začátku. Jistě víš, že já a tvá matka jsme manželé."
"Vážně? To by mě nenapadlo, když jsem byla na vaší svatbě."
"Tak chceš to slyšet nebo ne?" zavrčel Aranas.
"Nejsem si jistá," zamumlala jsem potichu, ale poslouchala.
"Vzali jsme se," pokračoval, "a tak jak se předpokládá, jsem plnil veškeré manželské povinnosti."
"Ne, to nechci slyšet! Hnus!" zarazila jsem ho.
"Neboj, nebudu ti o tom vyprávět," zašklebil se. "Jen chci říct, že jsem tak pilně plnil manželské povinnosti, až tvá matka otěhotněla."
Zůstala jsem zaraženě zírat. Snažila jsem se vzpamatovat z toho šoku, ale nešlo to. Sirius mě pevně chytil za ruku. Já mám nevlastního sourozence, kterýho má moje matka s tím blbem? Cože?
"Aaronovi je rok a půl," pokračoval Aranas a nechci, aby se kdy dozvěděl, že má sestru. Vychovám ho podle svého. Sám ho vychovám, aby z něj byl pravý Black, když to jeho matka nezvládla."
"Cože? Jak to myslíš nezvládla?" nechápala jsem.
"Já ti to ještě neřekl?" podivil se. "Nesouhlasila mými hodnotami a dokonce si na tebe začala vzpomínat."
Prudce se mi rozbušilo srdce. Vzpomněla si na mě. Polilo mě štěstí.
"Ale neraduj se předčasně," razil mě, jako by cítil mou radost. "Pomalu se rozpomínala a mě už to unavovalo. Její věčné řeči kolem Aarona."
Teď mě naopak polila hrůza. Nekončící hrůza a strach.
"Co jsi udělal? Řekni mi pravdu!" přikázala jsem mu.
"Jsi si jistá, že to chceš vědět?" ptal se a usmíval se přitom. Těšilo ho to a to ve mně probouzelo další a další obavy.
"Dělej!" vyštěkla jsem.
"No, už byla docela otravná, tak jsem se jí musel zbavit."
Zamotala se mi hlava. Sirius mě naštěstí zachytil a já se o něj opřela.
"Ne, to jsi neudělal," šeptala jsem a zas jsem strašnou cítila tu bolest, která přicházela při každé ztrátě milovaného člověka. Co na tom, že si na mě předtím nevzpomínala. Za to všechno mohl on, Aranas. Byla to moje máma. Nechápala jsem to. Proč zrovna já? Proč já musím všechno ztrácet. Slzy mi vyklouzly z očí a pomalu stékali po lících. Zase..
"A víš, co bylo poslední, co řekla?" ptal se škodolibým úsměvem na rtech. "Tvoje jméno. Řekla, tvé jméno. Jak dojemné.."
S hrůzou jsem se dívala do toho krutého obličeje neschopna slova. Sirius mě k sobě tisknul a já mu za to byla vděčná. Nevěděla jsem co dělat. Na jednu stranu jsem měla chuť ho zničit, chtěla jsem, aby umřel. Pomalu. A na druhou stranu jsem byla tak plna zoufalství z další ztráty, že jsem ani nebyla schopna racionálně přemýšlet.
"To je všechno, co jsem chtěl říct," ozval se opět Aranas, "takže se s vámi loučím."
"Nikam nepůjdeš," zavrčel Sirius a pozvedl hůlku.
"A kdo mi v tom asi tak zabrání? Nenuťte mě vám ublížit."
"Nefandi si tolik," odsekl Sirius.
"Tohle ti neprojde," vykřikla jsem. V tu samou chvíli vyslal na Aranse kouzlo, jenže to narazilo do protější zdi, protože se Aranas stihl přemístit, než k němu kouzlo dorazilo.
Chvíli jsem koukala na to místo, kde ještě před chvílí stál, a pak jsem se schoulila v Siriusově náručí. On mě k sobě pevně přitiskl a přemístil nás domů.
Dlouho jsem brečela, ale nebylo to takové jako u Jensena. Ptáte se proč? Je to jednoduché. Už dávno jsem se smířila s tím, že jsem ji ztratila. Dávno tu pro mě nebyla. Ale nejvíc mě bolelo to, že to všechno bylo jen kvůli němu a že si vzpomněla. Možná by mě to ani tolik nebolelo, kdyby si nevzpomněla. Ale tak jsem ji ztratila definitivně zrovna ve chvíli, když jsem ji mohla získat zpátky a to bylo jedno z mých největších přání. Stále jsem v hlavě měla hromadu vzpomínek z dětství, kdy tu byl ještě táta, kdy jsme byli šťastná a spokojená rodina.
Sirius mě po celou dobu mého zoufalství objímal a šeptal mi do ucha útěšná slova. Zadívala jsem se mu do očí.
"Děkuju," řekla jsem.
"Není za co," odpověděl. "Ty ses předtím postarala o mě. Teď je na čase, abych se já postaral o tebe."
Znovu mě objal a jemně políbil do vlasů a já si v tu chvíli uvědomila, že měl Jensen pravdu.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.