10. Zpátky do Bradavic

30. června 2010 v 19:43 | Sawarin |  Světlo pochodně I
10. Zpátky do Bradavic


Zazvonila jsem na zvonek velikého domu v Godrikově dole a netrpělivě jsem čekala, než mi někdo přijde otevřít. Rozhlížela jsem se kolem sebe a doufala jsem, že někdo hodně rychle otevře. Věděla jsem, že dokud nebudu v domě, nebudu se cítit klidně. Už jsem věděla, co udělám. Napíšu matce, že jsem musela odjet k Jamesovi. Vymyslím si nějakou výmluvu. Třeba že potřebuje s něčím pomoct. Nebo že mě Sirius o něco poprosil, abych přijela. To je jen maličko vymyslet něco takovýho. Věřím tomu, že mi to máma zbaští i s navijákem. Aranas ji nebude chtít říct, že jsme utekla, protože by to v ní vzbudilo otázky a těm on se radši vyhne, přestože mu moje matka zobe z ruky. Když jsem nad tím tak přemýšlela, uvědomila jsem si, že mi to Aranas vlastně tak trochu usnadnil. Díky tomu strávím těch posledních pár dnů prázdnin s Jamesem a Siriusem. Trošku jsem si vyčítala, že jsem tam mámu nechala samotnou, ale na druhou stranu jsem věřila tomu, že si Aranas nedovolí něco ji udělat. Měli přece před svatbou.
Ozvalo se cvaknutí zámku a dveře domu Potterových se otevřeli.
"Megan?" zíral na mě nevěřícně James.
"Ahoj Jamesi," usmála jsem se mile a proklouzla jsem kolem něj dovnitř.
"Ahoj Siriusi," pozdravila jsem s úsměvem svého nejlepšího přítele.
"Megan? Takže sis to přece jen rozmyslela?"
"No, dá se to tak říct," odvětila jsem.
Sirius se nepatrně zamračil, ale nic neřekl.
"Pojď nahoru, Meg," pobídl mě James a popadl můj kufr.
Obdivně jsem se na něj podívala. Ono ho samo napadlo, vzít mi kufr? Dělá pokroky.
James mě zavedl do pokoje pro hosty. Položil můj kufr na zem a spolu se Siriusem odešli. Prý abych se mohla v klidu vybalit. Otevřela jsem kurt a zadívala se na tu hromadu věcí v něm. Došla jsem k názoru, že nemá cenu to všechno vybalovat. Stejně za chvíli pojedu zase do Bradavic. Místo toho jsem si vyndala pergamen a začala jsem psát dopis matce.
Ahoj mami, omlouvám se, že jsem tak najednou odjela bez rozloučení, ale Sirius mi psal a prosil mě, abych přijela. Potřebovali s Jamesem s něčím pomoct. Aranas ti to velmi rád vysvětlí. Vážně se moc omlouvám a těším se, až tě zase uvidím. Měj se a pozdravuj Aranase a vyřiď mu, že děkuju. Tvá Megan.
Spokojeně jsem odložila brk. To bohatě stačilo. Ať se snaží tak ten magor Aranas. Proč bych měla furt něco vymýšlet já. Ušklíbla jsem se. Věděla jsem, že bude naštvanej. Určitě si uvědomil, že mi vlastně prokázal laskavost. A taky ho muselo rozzuřit, že jsem se mu pokusila postavit a můj pokus vyšel. A navíc to teď bude muset sám zamluvit. Sám si vymyslet výmluvu pro mámu. Vesele jsem se zasmála a vstala. Šla jsem za Jamesem, potřebovala jsem totiž půjčit sovu. Svou vlastní jsem bohužel neměla.
Zaťukala jsem na dveře Jamesova pokoje, který s ním nyní sdílel taky Sirius, a pomalu jsem otevřela. Nakoukla jsem dovnitř. James se Siriusem mě hned zpozorovali a vyzvali, abych vešla.
"Jamesi?" oslovila jsem svého kamaráda. Tázavě se na mě podíval. "Mohla bych si půjčit sovu?" zeptala jsem se.
"Jo, jasně." Řekl. "Za chvíli bude večeře, tak si ji půjčíš, až půjdeme dolů.
Přikývla jsem a zadívala jsem se z okna. Nevšimla jsem si toho, že mě Sirius zamyšleně pozoruje.
***
"Megie," oslovil mě Sirius, když jsem po večeři seděla v křesle v obývacím pokojí domu Potterových a pozorovala plamínky, které se zběsile mihotaly v krbu.
"No?" otočila jsem se na Siriuse.
"Nestalo se ti nic? Aranas.." nedořekl větu. Věděl, že vím, na co se ptá.
"No jak se to vezme." Odpověděla jsem.
Tázavě se na mě podíval.
"No Aranas byl po celou dobu v pohodě. I když jsem ho nejspíš vytáčela. Snažil se mě vyprovokovat. Furt vykládal něco o svatbě. O tom jaká budeme rodina a samý takový nesmysli. Tak jsem to hrála hezky s ním. On chtěl, abych se s mámou hádala, ale to byl naprostý opak skutečnosti." Zašklebila jsem se. "Asi ho to hodně vytáčelo. Ale nemohl před mámou dát nic najevo. Jenže dneska máma odjela někam pryč a on zůstal se mnou doma. Začal si dovolat. Tak jsem mu řekla, jaký mám na něho názor, kopla jsem ho mezi nohy a zdrhla."
Sirius se trochu pousmál a objal mě kolem ramen. Bylo vidět, že se mu ulevilo. "Jsem na tebe pyšnej, Megie. Doufám, že jsi ho kopla co nejvíc." Zašeptal mi do ucha.
Usmála jsem se a přitiskl se k němu. Byla jsem tak ráda, že ho mám.
***
Bylo 11 hodina já a Poberty jsme seděli v kupé, připraveni k odjezdu do Bradavic. Dívala jsem se z okna a přemýšlela. Celé prázdniny mi utekly strašně rychle. Jak doma tak u Jamese. Sice jsem u Jamese byla jen chvilku, ale přesto jsem se stihla trošku líp poznat s jeho rodiči. Viděla jsem se s nimi už dřív, ale nikdy jsem neměla moc šancí s nimi mluvit. Až teď se naskytla ta příležitost a já jsem si uvědomil, že oni a James, celá rodina Potterových, mi silně připomínali moji rodinu ještě před tím, než táta umřel. V hlavě se mi najednou vynořili vzpomínky, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. Před očima jsem viděla svou rodinu, jak spolu trávíme Vánoce a spoustu dalších vzpomínek. V tu chvíli jsem Jamesovi jeho rodinu záviděla. Přála jsem mu, ale záviděla jsem. A tu chvíli jsem si uvědomila, že Sirius to musí cejtit podobně, i když to nejspíš nikdy nahlas nepřízná.
Vstala jsem, oznámila jsem Pobertům, že se jdu projít a vyšla jsem z kupé. Rozhodla jsem se vydat na konec vlaku.
"Ale, ale. Grayová." Ozval se za mnou dívčí hlas, který jsem bezpečně poznala. Nepatřil nikomu jinému než naší šprtce Evansce.
"Ty ještě žiješ, Evansová?"
"Nebuď otravná, Grayová!"
"Nevím, kdo mě tady začal otravovat při mé poklidné procházce."
"Ty ses mi připletla do cesty."
"Ty jsi tak ukecaná, Evansová. Já bych vůbec nevěděla, že existuješ, kdybych neuslyšela za zády ten tvůj otravný uječený hlásek."
"Uječený hlásek?"
"Jo přesně tak. Nebo sis toho ještě nevšimla?"
"Grayová, moc mě neštvi," rozčilovala se Evanska.
"Já tě štvu? Ale to přece není možný."
"Nezahrávej si se mnou," varovala mě.
"Nebo co?" zasmála jsem se. "Budeš na mě ječet tak dlouho, dokud si nevyječíš hlasivky?"
"Ne…"
"Tak co bys mi tak chtěla provést? Lehni na hadr, Evansko. A neotravuj." Řekla jsem se smíchem, zamávala jsem jí a šla jsem dál svou cestou. Když jsem se otáčela, zahlédla jsem, jak se Evansová rudne vzteky. Znovu jsem se zasmála. Mě tak bavilo ji provokovat.
Došla jsem na konec vlaku a postavila jsem se k oknu. Zadívala jsem se ven a nevědomky jsem se usmívala. Byla jsem spokojená a klidná. Můj klid měl však něco narušit.
"Ahoj Meg."Ozval se hlas Daniela Wardena.
"Nazdar." Zavrčela jsem. Co mě zas otravuješ?
"Tak co? Nerozmyslela sis to s tou svatbou?" zeptal se úlisně.
"Ne!" Odsekla jsem.
"To je škoda."
"Nemyslím si."
Chvíli bylo ticho.
"Aranas z tebe není nadšený." Podotkl Daniel.
"Jenom to? Doufala jsem, že bude zuřit."
"Jsi hloupá!"
"Jo? A můžeš mi laskavě říct proč? Protože stojím na té dobré straně? Protože nehodlám kolem někoho poskakovat a dělat mu sluhu?"
"Co tím chceš říct?" zeptal se.
"Myslíš, že jsem slepá? Myslíš, že nevím, na čí strašně stojíš? Stejně jako Aranas a spousta dalších. Myslíš, že nevím, že stojíš na straně Voldemorta? Vždyť je to úplně jasný."
"Nevyslovuj jeho jméno!" zavrčel.
"A jak mu mám teda říkat? Mám mu říkat jako ty a další jeho přisluhovači Pán zla?"
"To bys mohla," řekl náhle klidně.
To bych se k vám mohla rovnou přidat."
"No, to bys mohla."
Chvíli jsem na něj zaraženě čučela a pak jsem se začala strašně smát. Opravdu mi to přišlo vtipný. On mi nabízí, abych se stala smrtijedkou. Mě? Když ví, jak se proti tomu stavím. Když ví, že to je ten důvod, proč ačkoliv ho miluju, tak ho i nenávidím.
"To byl dobrej vtip," dostala jsem se ze sebe mezi záchvaty smíchu.
"To nebyl vtip," zavrčel.
"Fakt? Ale bylo to opravdu vtipný." Smála jsem se dál.
"Nehraj si se mnou," zašeptal a já viděla, že uvnitř zuří. Co to s těma lidma dneska je? Furt by mi vyhrožovali. Nejdřív Evanska, teď Daniel.
"Já si s tebou hraju?" zeptala jsem se na oko nechápavě.
"Přestaň!" vztekal se.
"A s čím?" dělala jsem hloupou.
"To ty moc dobře víš."
"Ale já bych řekla, že nevím," prohlásila jsem provokativně. Nemohla jsem si pomoct.
"Neprovokuj!" zavrčel, přičemž mě probodával vražedným pohledem.
"Juj, snad by ses nezlobil." Zasmála jsem se. Proboha, zastavte mě někdo nebo ho fakt naštvu. "Na mě se přece nemůžeš zlobit. Tolik jsme toho spolu prožili."
"Já tě zničím."
"Už se bojím."
"To bys měla." Zašklebil se vražedně.
Popravdě řečeno. Přestávalo se mi to líbit. Instinktivně jsem si šáhla do kapsy pro hůlku. Až když jsem si nemoha nahmatat, uvědomila jsem, si, že jsem si ji nechala v kupé. Ale kdo by to taky sakra čekal, že ho potká takovýho dementa a bude ji potřebovat. Snad si ten vypatlanec ničeho nevšimne.
"Ale, ale.. Nemáme hůlku." Zasmál se.
Sakra. Tak si toho všiml. Ustoupila jsem dozadu, přičemž jsem sledovala, jak si Daniel vyndal hůlku a zamířil s ní na mě, přičemž mě vítězoslavně pozoroval. Začínala jsem mít strach. Už to vypadalo, že zaútočí, když se za ním ozvalo tiché "Expeliarmus," a jeho hůlka se objevila ruce Belatrix Lestrangeové.
"Belo!"vyštěkl Daniel a probodával spolužačku pohledem. "Co to sakra děláš?"
Bela však neodpovídala a kývla na mě, abych šla k ní. Bez váhání jsem se k ní vydala a z pár vteřin už jsem stála po jejím boku. Sice jsem nechápala její chování, ale z nějakého důvodu jsem jí věřila.
"Petrificus Totalus." Řekla a zamířila hůlkou na Daniela, který na ní nevěřícně zíral. Pak už vlastně nezíral, protože spadl na zem neschopný pohybu. Bela vedle něj hodila jeho hůlku a podívala se na mě.
"Pojď pryč. Musíme si promluvit." Řekla.
Musela jsem jí dát za pravdu. Chtěla jsem slyšet vysvětlení.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.