11. Belatrix

30. června 2010 v 19:52 | Sawarin |  Světlo pochodně I
11. Belatrix


"Proč jsi mi pomohla?" zeptala jsem se ji.
"Jen jsem dělala to, co je podle mě správné," odsekla.
Nechápala jsem jí. "Co je podle tebe správné? A nespletla sis to náhodou?" zeptala jsem se ironicky.
"Ne!" Štěkla.
"Belo, teď vážně. Proč? Vůbec to nechápu." Řekla jsem klidně.
"Nelíbí se mi to" řekla.
"Co se ti nelíbí?" zeptala jsem se.
"To co dělají. Jak se chovají. Warden, Malfoy.. A všichni ostatní.. Vlastně asi celá Zmijozelská kolej."
"Počkej, počkej. To jsi z ničeho nic došla k názoru, že s nima nesouhlasíš? Já myslela, že proti nim nic nemáš."
Tak to nikdy nebylo. Jen jsem dělala, že mi je to jedno. A popravdě řečeno. Když tady byl jenom Malofy, tak to ještě šlo. Ale od tý doby, co je tady Warden, tak je to horší. Je v přímém spojení s Voldemortem a chce, abychom se k němu všichni přidali. A nejspíš nejsem zrovna nejmilejší, ale zas tak zkažená, abych se k němu přidala, vážně nejsem. Už od mala jsem byla vychovávána tak, abych stála na jeho straně. A kdysi jsem to i považovala za čest. Dokud jsem doopravdy nepochopila, co je zač. Warden mi vlastně otevřel oči."
"Belatrix, nevím, co ti na to mám říct. Chápu, že už tě odmala vychovávali tak, abys stála na Voldemortově straně. A jsem zatraceně ráda, že to teď už vidíš jinak."
"Vlastně je tu ještě jedna věc," řekla Bela.
"Jaká?"
"No.. Totiž.." lezlo to z Bely jako z chlupatý deky.
"Co se děje?" zeptala jsem se ji nejistě.
"Je tady jeden kluk. Z Havraspáru."
"Cože? Belo, ty ses zamilovala?" vykulila jsem oči.
"No, asi jo."
Začala jsem se smát. "Tak to je joke."
"No a jako co," zavrčela Bela, "to je úplně normální věc."
"Já vím, ale když si tě prostě představím.." znova jsem se rozesmála. "Já jsem tě vždycky měla zafixovanou jako drsnou nelítostnou zmijozelačku, prostě si tak na venek působila. A když si tě představím, jak se muchluješ s nějakým klukem ještě navíc z Harvaspáru, tak.. Promiň, ale nemůžu si pomoct.."
"No to je skvělí," zavrčela.
"Ale no tak. Přece by ses nezlobila." Zašklebila jsem se na ni. "Ale tak povídej. Kterej je ten šťastnej?"
"Billy.." řekla potichu.
"A dál?" naléhala jsem.
"Billy Martenes."
"To myslíš toho chytrýho trošku snědšího blonďáka?"zeptala jsem se.
"Jo přesně toho," kývla.
"Dobrej vkus. Ten je v pohodě. Jak jste daleko?"
"No právě že moc ne. Ta Zmijozelská kolej mi to trochu ztěžuje. Ale na tom už mi teď nezáleží."
"Jak to myslíš?" nechápala jsem.
"No teď už tam nepůjdu. Přesně řečeno tam ani nemůžu."
"Cože?"
"Napadla jsem Wardena. Ten je spolu s Malofoyem král Zmijozelu, takže se tam asi těžko můžu objevit."
"To je fakt. A kde teda budeš spát?"
"No to je ta část mýho plánu, kterou ještě nemám nějak domyšlenou," zamračila se.
"Můžeš spát u mě v pokoji."
"Tam nejsi sama. Nemůžu se tam nacpat." Oponovala mi.
"Ale můžeš. Sím tě.. Tam je Evanska a další slepice. Takže naprostá ignorace."
"Víš, já si myslím, že to stejně není nejlepší nápad. Lidem by se to nelíbilo. Byli by proti. Všichni. A ani se jim nedivím. Maj mě za Zmijozelskou mrchu." s náznakem bolesti v očích se na mě podívala.
"Tak jim musíme dokázat, že taková nejsi," řekla jsem rozhodně.
"To ale nejde hned," zaprotestovala.
"To je taky fakt," uznala jsem zklamaně. Chvíli jsem přemýšlela a pak mě něco napadlo. Komnata nejvyšší potřeby. "Belo? Mám nápad. Zatím můžeš bejt v komnatě nejvyšší potřeby." Oznámila jsem ji.
"Kdeže?"
"V komnatě nejvyšší potřeby," zopakovala jsem, "na hradě ti ji ukážu."
"Tak dobře," kývla.
"Pojď se mnou za klukama do kupé," řekla jsem po chvíli.
"Cože? Jako za mým bratránkem a tím jeho spolkem? Nezbláznila ses náhodou?"
"Ne. Prostě pojď a nekecej."
"Tak na to zapomeň. Ty mě tam tak asi budou chtít."
"Klídek, Bell. Já jim to vysvětlím."
"No dobře," rezignovala. Myslím, že tam vlastně podvědomě jít chtěla.
***
"Čau kluci, tak jsem zpět," pozdravila jsem své kamarády a vešla do kupé.
"No to je dost. Už jsem si říkal, kde jsi," řekl Sirius.
"Přivedla jsem návštěvu," řekla jsem trochu opatrně a zatáhala jsem Belu do kupé.
"Belatrix." řekl s odporem Sirius a nechápavě se na mě zadíval. Bela radši mlčela.
"Co tady jako chceš, Blacková?!" vyjel James.
"To tě nemusí zajímat, Pottere," zavrčela Bela.
"Klídek jo," řekla jsem. "Ty Jamesi, se do ní nenavážej. A ty Belo, se ani nezkoušej hádat. Bela je tu proto, že chci, aby tu byla."
"Megan? Uvědomuješ si, že je to Zmijozelačka?" zeptal se mě nedůvěřivě Sirius.
"Jo, vím. Jenže to neznamená, že se s něma souhlasí. Oni chtěj, aby se přidala k Voldemortovi, ale to ona nechce."
" A ty ji to věříš?" vyštěkl James.
"Jo věřím," řekla jsem pevně. A nelhala jsem. Věřila jsem ji a ani jsem pořádně nevěděla proč. Nikdy mi nepřišla vyloženě zlá. A navíc mě už předtím varovala před Danielem. "Kluci, věřte mi prosím," zaprosila jsem.
"Já ti věřím," řekl Remus s úsměvem a já jsem se na něj děkovně zazubila. "Posaď se, Belo," dodal.
Sirius s Jamesem nás jen nedůvěřivě pozorovali a pak nakonec jen přikývli. Dali tím najevo, že dávali Bele šanci. I když věřím tomu, že hlavně Siriusovi to bylo proti srsti. A kdybyste se náhodou divili, co je s Petrem, tak ten pochrupoval v koutě.
"Jak jste na sebe vůbec narazili?" zeptal se Sirius. Zřejmě se snažil najít něco, čím by si to všechno vysvětlil.
"No já jsem Megan pomohla.." začala Bela.
"S jedním malým otravným klukem a tak jsme si začali povídat," dořekla jsem za ni rychle.
"Aha," řekl inteligentně Sirus, ale trošku podezřívavě si mě měřil.
Já jsem se podívala na Belu. Ta na mě vysílala pohledy typu tys-jim-to-neřekla? Mírně jsem zakroutila hlavou, čímž jsem Bele samozřejmě chtěla říct, že oni nic neví. A taky jsem na ni vyslala varovný pohled ve stylu cekni-a-seš-mrtvá. Když si Bela přelouskala moji správu, tak si samozřejmě naprosto nenápadně zaťukala na čelo, což mělo jistojistě znamenat, že jsem úplně blbá. Já jsem jen na to jen bezmocně rozhodila ruce, přičemž jsem Jamese, který seděl vedle mě, omylem praštila do obličeje. Ten na mě hodil vražedný pohled, promnul si postižené místo a ohnal se po mně. Já jsem jen taktak stačila ucuknout. Jenže s mojí šikovností jsem samozřejmě skončila na zemi. Hezky jsem všem ležela pod nohama a civěla na ty jejich šklebící se kebule.
V tu chvíli se Bela začala neovladatelně smát. Všichni jsme na ni zůstali civět. Když to viděl nebo James, tak úplně zapomněl na svoje bebí a s otevřenou pusou Belu pozoroval.
"Co je?" zeptala se Bela nechápavě a my jsme propukli v salvu smíchu. Abyste rozuměli. Viděli jste někdy Belu se smát? Jako od srdce? Určitě ne. A to je právě ta věc. Snad nikdy ji nikdo tak neviděl. Takže musíte uznat, že když to najednou uvidíte, vyvolá to ve váš šok. To všechno byla jedna z věcí, která mě k Bele blíže připoutala a kterou si Bela začala získávat důvěru ostatních.
 


Komentáře

1 Larrygreaw Larrygreaw | E-mail | Web | 27. dubna 2017 v 21:37 | Reagovat

join the new social <a href=http://onlinecasinos-x.com>casino</a> guide

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.