14. Hádka a Warden

30. června 2010 v 20:20 | Sawarin |  Světlo pochodně I
14. Hádka a Warden


Kde jsi byla?" zeptala se mě Evanska, když jsem ze svatby pozdě večer dorazila do ložnice.
"To tě nemusí zajímat!" odsekla jsem. Zdá se mi to, nebo je poslední dobou nějaká vlezlá a přehnaně milá. Si myslí, že jí o to jako stojím?
"Jsem se jen ptala, ne." Zamumlala Evansová.
"Tak se neptej. Vždyť ti to může bejt úplně jedno. Co může, je! Nikdy jsem tě nezajímala, tak nevím, co se teď staráš. Jestli si myslíš, že když teď dobře vycházíš s Jamesem, že budeme najednou velký kamarádky, tak se šeredně pleteš. Můj vztah k tobě se ani v nejmenším nezměnil a do budoucna to ani nehodlám měnit. Jsi jen nafoukaná šprtka, co si nevidí dál než na špičku vlastního nosu, tak si hleď svýho a mě nech bejt."
Za celej den se ve mně ten vztek nějak hromadil a řekla bych, že právě teď přetek.
"Já myslela.." řekla Evansová se slzami v očích.
"Víš co?" přerušila jsem ji. "Radši nemysli. A setři si ty směšný slzičky."
Evansová na mě chvilku zírala a pak zmizela ve své posteli. Rychle jsem se převlíkla a lehla si do postele. Byla jsem naštvaná, naštvaná na celej svět. Věděla, jsem, že jsem to s tou Evanskou asi trochu přehnala, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Měla jsem v sobě tolik vzteku, že jsem nebyla schopná racionálně přemýšlet. Byla jsem naštvaná na Aranase. Co naštvaná, nenáviděla jsem ho. Sebral mi moji mámu. Byla jsem naštvaná i na mámu, protože ono uvěřila jemu a ne mě. Dalším člověkem, komu jsem vztekem pukala, byl Daniel. Nenáviděla jsem ho za to, že vůbec existuje, že se připlet do mýho života. Nenáviděla jsem je všechny.
***                                         
Ráno jsem se probudila pozdě. Nějak jsem to ale neřešila, protože byla neděle. Pomalu jsem vstala a převlíkla se. Nešla jsem hned do společenky. Postavila jsem se k oknu a sledovala zasněženou krajinu. Ta vrstva sněhu na pohled nevypadala tak špatně, ale nemohla jsem zabránit tomu, abych zatoužila aspoň po jaru. Zimu jsem neměla ráda. Přišla mi tak pesimistická. To nebylo, jako když se podívám z okna v létě a vidím, jak svítí sluníčko, slyším zpívat ptáky. To mi přišlo mnohem optimističtější.
Vzhledem k tomu, že už bylo fakt hodně hodin, jsem přestala rozjímat a vydala jsem se do společenky. V křeslech jsem viděla sedět kluky a tak jsem k nim vydala. Pozdravila jsem, rozvalila jsem do křesla naproti Jamesovi a znuděně jsem se zadívala do plamenů, které plápolaly v krbu. Moje nálada se od včerejška nijak nezlepšila. Sice už jsem neměla takový vztek na celý svět, ale zato jsem neměla chuť s nikým mluvit ani cokoliv dělat. Všimla jsem si, že se společenka začala vylidňovat, všichni se vydali na oběd. Ale my jsme stále seděli. Když už byla společenka téměř prázdná, ozval se James.
"Chci s tebou mluvit, Megan," řekl James.
"Hm," kývla jsem nepřítomně. "O čem?"
"O Lily," oznámil mi.
"Copak, stěžovala si snad?" zeptala jsem se posměšně. Fakt jsem neměla náladu.
"Meg, nech toho," ozval se Siruis.
"Čeho mám jako nechat?" vyštěkal jsem.
"Chováš se hrozně, Megie," řekl Remus.
"Ou. Tak vy jste se na mě dohodli. To je milý. To jste nemuseli."
"Megan. Nemáš právo bejt na Lily taková," začal James.
"Tak nemám právo jo? A jako proč? Protože teď si s ní nejspíš už chodíš a to že ti dřív nadávala a tím ti ubližovala, je pryč? Tak to možná vidíš ty, ale já teda rozhodně ne. Já s Evanskou nechci mít nic společnýho. Nechci se s ní bavit a tak ani nechci, aby se pletla do mých věcí. Já o její zájem ani v nejmenším nestojím. A tak jí to asi musím říct tak, aby to pochopila.
"Ale stejně na ní nemáš bejt taková," protestoval James.
"To je zvláštní, že dokud na tebe byla hnusná, tak ti to nevadilo. Ale teď je najednou s tebou a je to svatá Lilynka, která potřebuje ochranu váš všech. Chudák malá. Je mi to úplně jasný."
"Aspoň je milá na rozdíl od tebe," odsekl James.
"Tak sorry, že nejsem dokonalá, jak naše slečna prefekta."
"To zdaleka nejsi," prskl James a naštvaně odešel.
Stála jsem jako opařená. Jeho slova se mi zabodávaly do srdce, jako tisíce malých jehliček. Ale nechtěla jsem na sobě nechat znát tu bolest. Když jsem chtěla, dokázala jsem být dobrá herečka.
"To se ti teda povedlo," ozval se Sirius.
"Jasně. Všichni se postavte za chudinku Lilynku."
"A co čekáš, když svým přátelům ani neříkáš pravdu?" řekl Sirius.
"V čem?"
"Mluvím o Wardenovi."
"Takže mi to chceš vyčítat? Že jsem ti nic neřekla? Myslela jsem, že mě aspoň trochu chápeš, ale mýlila jsem se."
"Proč mi to nechceš říct?"
"Asi protože, to není tak jednoduchý."
"To si s ním spala nebo co, že to tak tajíš?!"vyštěkl ironicky.
Zarazila jsem se. Podívala jsem Siriusovi do očí a on pochopil,
"Ty ses vyspala s Wardenem?!" zařval Sirius. "Jak jsi mohla?!"
"Tak přesně kvůli takový reakci jsem ti to neřekla," řekla jsem, co nejklidněji jsem dokázala.
Zamrkala jsem, abych zahnala slzy, které se mi draly do očí. Prudce jsem se otočila a se vztyčenou hlavou jsem vyšla ze společenky. Nehodlala jsem poslouchat Siriusovi výčitky. Vlastně jsem nechtěla slyšet ani vidět nikoho. Chtěla jsem křičet, nadávat, něco rozbít. Rozběhla jsem se od společenky. Běžela jsem a běžela. Vlastně jsem ani nevěděla, kam běžím. Zarazila jsem, až když jsem doběhla k astronomické věži. Opřela jsem se o zeď a vydýchávala se. Po malé chvilce jsem se svezla na zem a složila hlavu do dlaní. Nechápala jsem, jak se to mohlo stát. Vlastně jsem stále nevěřila, že se to stalo. Nikdy dřív jsem se se s žádným z kluků takhle nepohádala. A teď najednou James a hned na to Sirius. Věděla jsem, že si za to můžu tak trochu i sama. Na Evansovou jsem byla včera fakt hnusná, když ona byla vcelku milá. Jenže James ode mě prostě nemůže čekat, že po těch letech vzájemné nenávisti budu dělat jako že nic jen proto, že Evansová konečně zapojila mozek a došlo jí, že ji James miluje. Jenže oni, mí přátele, se najednou všichni hezky postavěj za chudinku Evansovou a já jsem najednou děsná mrcha. Opravdu skvělé přátelství. A navíc teď Sirius ví, že jsem spala s Wardenem. Jednou ze Siriových vad bylo, že člověka nedokázal v takovou chvíli vyslechnout. Byl moc prudký a hned si na všechno udělal vlastní obrázek. Možná by mě pochopil, kdybych mu to všechno vysvětlila, ale já jsem nehodlala za ním jít a doprošovat se ho. To v žádným případě. Povzdechla jsem si a zalezla do úplnýho koutku astronomický věže. Na oběd jsem nešla, neměla jsem chuť. Tak jsem tam seděla a přemýšlela, až jsem usnula.
***
"Beruško," probudil mě něčí úlisný hlas.
Pomalu jsem se probouzela. Pootevřela jsem oči, a když jsem zahlídla Daniela Wardena, zaúpěla jsem. Takovou smůlu v jeden den můžu mít snad jenom já.
"Copak tady tam sama?" zeptal se sladce Daniel a já se na něj znechuceně podívala.
"Bež pryč," řekla jsem slabě.
"Neříkej, že mě tady nechceš, miláčku. Už dlouho jsme si dlouho neužívali. A včera na ty svatbě sis se mnou nechtěla povídat."
"Kdo by si s tebou proboha chtěl povídat? Jsi normální? Vlastně proč se vůbec ptám. To je jasný, že nejsi."
"Sklapni," zavrčel tiše a pevně mě chytil pod krkem, a jsem nemohla dýchat.
Rukou jsem chytla tu jeho, co mě držela a snažila se ji odtrhnout, ale nešlo mi to. Nakonec však přece jen povolil.
"Seš blbej?" křikla jsem na něj a vyskočila na nohy. "Mě chceš udusit nebo co?"
"Ne to nechci. Nejdřív si s tebou chci užít." Usmál se na mě.
"Tak na to hodně rychle zapomeň," zavrčela jsem.
"Nebuď drzá, kočičko. Už jsem ti říkal, že by se ti to mohlo vymstít?"
"Počkej, musím se zamyslet. Jo, párkrát si mi to říkal. A popravdě mě to vůbec nezajímá." Řekla jsem a dala jsem při tom důraz na slova vůbec a nezajímá.
"Jen počkej, já tě zkrotím," zašklebil se.
"Tak to si věříš," poznamenala jsem ironicky, přestože jsem začínala mít docela strach.
Najednou ke mně Daniel prudce přiskočil a přitiskl mě ke zdi. Než jsem si stačila uvědomit, co dělá, vytáhl mi z kasy hůlku a hodil ji někam za sebe. Nejspíš už bylo dost pozdě, protože všude kolem byla tma a já tak svou hůlku nikde neviděla. Daniel ode mě zase odstoupil.
"To je jen taková malá pojistka," usmál se na mě.
"Proč?" zeptala jsem se ho přímo.
"Aby ses mi nemohla moc bránit," řekl úlisně a pak se šíleně rozesmál.
Připadal mi jak blázen. Polkla jsem a odstoupila od něj o kus dál, i když jsem měla takovej dojem, že mi to moc nepomůže.
"Víš, že mi tvoji kamarádíčci vlastně prokázali laskavost. Jen díky tomu, že jste se pohádali, jsi tu teď sama a já mám volný přístup."
"Jak víš, že jsme se pohádali?" zeptala jsem se.
"Ale prosím tě. To už ví celá škola," zasmál se. Taky se vám zdá, že se furt směje? "Pojď ke mně, Megan," řekl a rozpřáhl náruč.
Sjela jsem ho od hlavy až k patě a přemýšlela jsem, jestli se čistě náhodou nezbláznil.
"Tobě šiblo ne? Myslíš, že k tobě jako sama půjdu?"
"No tak když nechceš," řekl klidně. "Já myslel, že by to mohlo jít po dobrým, ale tak po hold půjde po zlým, když chceš."
Vyděšeně jsem se na něj podívala. Hladově mě pozoroval a já začala pociťovat první náznak paniky. Pomalu jsem couvala, jenže tu byl jeden zádrhel. Byla jsem skoro u zdi.
"Copak, Megie? Nemáš kam utéct?" zeptal a s hranou starostí v hlase Daniel. "Nemyslíš, že by to bylo lepší po dobým?"
Projela mnou vlna odporu. Přece se tady nebudu krčit, jako ustrašuj králík. Jsem přece Megan Grayová a tohle si líbit nenechám."
"Dobrovolně? S tebou? Už nikdy!" Odfrkla jsem si.
"Copak tebe doma tatínek nenaučil slušnému chování?" zeptal se.
"Víš, můj tatínek, už je pěknou řádku let pod kytkama."
"Teď máš novýho.."
"Jo ty myslíš toho debila Aranse? Tak to máš říct rovnou." Řekla jsem posměšně.
Zřejmě jsem to ale neměla dělat, protože mi vmžiku přilítla facka. Rukou jsem si přejela po tváři a vzdorovitě se na něj podívala.
"Páni, já jsem nevěděla, že to máš rád takhle," řekla jsem a popošla trochu do strany.
"To nedělej!" zavrčel.
"Co jako?" dělala jsem hloupou
"Nesnaž se. Kde dveřím se stejně nedostaneš."
"Vážně?" zeptala jsem se ho a prudce jsem se pokusila kolem něj proběhnout. Bohužel mě zachytil a prudce mě přirazil ke zdi. Bolestně jsem zaskučela.
"Říkal jsem, abys to nezkoušela," zavrčel.
"A to ji jako myslíš, že tě bud poslouchat?" zeptala jsem se ho ironicky. Měla jsem strach, hroznej strach. Ale rozhodla jsem se, že když už se odsud nemám dostat, tak mu aspoň budu vzorovat, co nejvíc to půjde.
Pustil mě a prudce do mě strčila a já jsem opět zády narazila na zeď. Znovu mě praštil do obličeje a já se na něj přesto vzdorovitě podívala. Znechuceně jsem si ho prohlídla.
"Jsi vážně ubožák, když už mlátíš holky," řekla jsem a plivla jsem mu do obličeje. Věděla jsem, že bych neměla dělat. Ale byl fakt, že on by se mnou zacházel stejně, i kdybych se nějak nebránila. Bohužel jsem měla tu čest vidět ho, jak zachází s ostatníma. Když jsem to poprvé uviděla, tak mě to strašně vyděsilo. A tehdy, když jsem ho doopravdy poznala, jsem se rozhodla, že budu silná. Nebudu před ním brečet a nebudu ho prosit. Nikdy!
Zase mě praštil a já jsem spadla na zem. Než jsem se stihla vzpamatovat, byl u mě. Obkročmo si na mě sedl a snažil se mi sundat tričko. Teď už jsem měla jasno. Nebyl v něm ani kousek toho kluka, do kterýho jsem se o prázdninách bohužel zamilovala. Tohle byl parchat, kterej mě nejspíš chtěl znásilnit a já se nevzdám bez boje. Začala jsem všemožně máchat rukama ve snaze ho praštit. Jenže on mi chytil ruce, sklonil se ke mně a začal mě líbat na krk. Kopala jsem nohama, jak se pokoušela ho ze sebe shodit. Jak mě líbal na krku, tak povolil sevření a mě se povedlo vyprostit jednu ruku. Ihned jsem ho s ní praštila, jak nejvíc jsem mohla. Ani nevím, jak jsem se trefila, ale evidentně to mělo účinek, protože on vyjekl a přestal mě líbat. Než se stihl vzpamatovat, praštila jsem ho do tváře. To ho ale naštvalo a začal se po mě ještě víc sápat.
"Pusť mě, ty debile. Ty hnusnej zjimozelskej zavšivenej parchatne." Zařvala jsem.
Nevím jak, ale nejednou jsem ho volnou rukou praštila do břicha a povedlo se mi zpod něj vysoukat. Rychle jsem se postavila a chtěla jsem se dát na útěk, ale ona mě chytl za nohu a já jsem slítla na zem. Instinktivně jsem si při tom pádu před sebe dala ruce, ale zřejmě ne moc šikovně, protož jsem náhle ucítila, že mi v levé ruce něco křuplo a rukou mi projela ostrá bolest. Pokusila jsem se zvednout, ale Daniel do mě strčil a já opět spadla na zem, přičemž jsem se silně praštila do hlavy. Zdravou rukou jsem si ihned přiložila k hlavě jako chabý pokus k utlumení bolesti. Udělalo se mi špatně. Hlava mě bolela, všechno se se mnou točilo a já věděla, že se odsud už nedostanu. Daniel se ke mně sklonil a s úsměvem mě pozoroval.
"Vypadni od ní," ozval se náhle něčí hlas.
"Ale, ale.. Samotný Black." Zašklebil se Daniel.
"Řekl jsem, aby od ní vypadl," opakoval Sirius.
"A co když sem i nechce?" zeptal se Daniel a postavil se.
"Cos jí udělal?" zeptal se ostře Sirius, když mě viděl, jak téměř nehybně ležím na zemi.
"Jen jsem si tak hráli," zasmál se Daniel a já dospěla k názoru, že je to vážně psychopat.
Náhle se všechno seběhlo strašně rychle. Sirius se na Daniela vrhnul a začal ho mlátit hlava nehlava. Moc jsem to nechápala. Jak se mi motala hlava, tak jsem byla strašně zmatená. Povedlo se mi posadit, dolézt ke zdi. Opřela jsem se o ni a se zavřeným a očima jsem seděla. Neuvědomovala jsem, co se děje kolem. V tu chvíli jsem si jen přála, aby mě přestalo všechno bolet, já si lehla do postele a spala. Probral mě až Siriusův hlas.
"Megie, Meg." Ozval se jakoby zdálky. Otevřela jsem oči a uviděla Siriusovu tvář. "Meg, co se stalo? Jsi v pořádku?"
Jestli jsem v pořádku? Docela blbá otázka. Stačí se na mě podívat.
"Odnesu tě na ošetřovnu," řekl.
"Ne, já nechci," protestovala jsem, i když jsem nevěděla proč.
Byla jsem strašně zmatená. Z ničeho nic se m chtělo strašně brečet. V ruce mi pulzovala ostrá bolest a hlava se mi točila. Před očima jsem měla Wardenou tvář. Viděla jsem ten výsměchv jeho očích. Teprve teď jsem si pořádně uvědomila, co všechno se mohlo stát, kdyby nepřišel Sirius. A tak jsem tam jen zateně seděla a tekly mi slzy.
"Meg.." začal Sirius.
"Já jsem se na něj nepřítomně podívala.
"Ne, já tě nechci, běž pryč." Začala jsem nesmyslně vyvádět. Teď se m v hlavně vybavil Sriusův výraz, když zjistil, že jsem spala s Wardenem. Ten odpor… Vůči mě..
"Meg, co.."
"Běž pryč!" Vykřikla jsem a dál brečela.
"To teda ne. Musíš na ošetřovnu."
"Ne.. Ty mě nechceš.. Nechceš..Všichni chcete radši Evansku. A ty si myslíš, že jsem špatná.. Myslíš, že jsem špatná, když jsem spala s tím kreténem." Blábolila jsem nesouvisle.
"Tak to není Megan."
"Ale je!" trvala jsem si na svém.
"Není!" řekl a bez varování mě popadl do náruče a vydal se na oštrovnu.
"Já nechci," brečela jsem.
"No tak, Megan. Věř mi prosím. Teď tě vezmu na ošetřovnu. Až ti bude líp, tak si promluvíme." Řekl Sirius a pevně mě k sobě přitiskl.
"Ne, ty mě nechceš," zamumlala jsem a pak už přede mnou byla jen tma.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.