15. V zajetí samoty

30. června 2010 v 20:24 | Sawarin |  Světlo pochodně I
15. V zajetí samoty


Jakmile jsem otevřela oči, prudce mě do nich udeřilo denní světlo, které bylo tak oslňující, že jsem měla sto chutí, zase ty oči zavřít. Odolala jsem tomu pokušení a rozhlédla se kolem. Jak jsem zjistila, ležela jsem na ošetřovně. U mé postele seděl Sirius, který o něčem velmi živě diskutoval s naší ošetřovatelkou, madam Pofreyovou. Slyšela jsem je jen tlumeně, ale z toho, co jsem pobrala, jsem si udělala závěr, že madam Pomfreyová chce, aby šel Sirius do Nebelvírské věže a Sirius ji odporuje. Zadívala jsem se na druhou stranu, nechtěla jsem nic dělat, nechtěla jsem nic slyšet. Neměla jsem chuť s někým mluvit, někoho vidět. Před očima si mi začaly míhat vzpomínky. Viděla jsem Wardenův posměšný a zároveň vítězný úšklebek. Znovu jsem viděla jeho oči, které mě hladově pozorovaly. Znovu mnou projel ten strach."Megan." Oslovil mě někdo. Cukla jsem sebou a upřela své oči na Siriuse.
"Megan, jak je ti?" zeptal se mě starostlivě.
"Fajn," zamumlala jsem a odvrátila hlavu. Nemohla jsem si pomoct, ale prostě jsem nemohla s někým normálně mluvit, natož se Siriusem. Neměla jsem tušení, co si myslí, neměla jsem tušení, jak to teď bude. Bolestně jsem přivřela oči a v duchu proklínala den, kdy jsem Wardena poznala.
"Pane Blacku, vážně byste měl jít do věže. Nevidíte, že slečně Grayové není dobře?" zpražila Siriuse madam Pofreyová pohledem.
"Proto tu s ní musím zůstat," oponoval jí Sirius.
"Tak si tedy dělejte, co chcete," zavrčela madam Pomfreyová a uraženě odešla do své kanceláře, přičemž za sebou nezapomněla prásknout dveřmi.
"Megan, jak je ti?" zeptal se mě Sirius znova.
"Fajn." Řekla jsem. "Jen mě bolí hlava." Odpověděla jsem teatrálně. Zamrkala jsem, abych zahnala slzy. Nechápala jsem, co to se mnou je. To chce klid, říkala jsem si, ale přesto mě svírala úzkost.
"Megan, co ti je?" zeptal se mě naléhavě Sirius.
"Co by mi mělo být?" vyprskla jsem nečekaně.
"Na to se ptám já tebe. Prosím, mluv se mnou." Řekl zoufale.
Odvrátila jsem hlavu a nic neříkala.
"Megan, chci slyšet pravdu. Řekni mi, co se stalo. Všechno.."
Věnovala jsem mu jeden krátký pohled a pak jsem se opět odvrátila. "Nechci o tom mluvit."
"Ublížil ti. Warden ti ublížil a já chci vědět proč. Co mezi váma je?"
"Sakra, já o tom teď prostě nechci mluvit," vykřikla jsem opět a obrátila se k němu zády. Přitáhla jsem si peřinu až k bradě a zamrkala, abych zahnala slzy, které se mi draly do očí.
Chvilku bylo ticho, poté jsem uslyšela tiché pomalé kroky a klapnutí dveří. Otočila jsem se zpátky a smutně jsem pozorovala místo, kde ještě před chviličkou stál můj nejlepší přítel.
***
Čas na ošetřovně utíkal velmi pomalu. Většinu času jsem jen ležela a tupě zírala do stropu. Stále mě neopouštěl ten pocit zoufalství. Přála jsem, si aby to skončilo, aby si připadal fajn, ale nemohla jsem. Ležela jsem a připadala jsem si víc mrtvá než živá. Několikrát tu za mnou byl Sirius. Pokoušel se se mnou mluvit, ale já jsem zarytě mlčela. Vlastně jsem s ním chtěla mluvit, ale nemohla jsem. Už jsem otevírala pusu, že něco řeknu, ale v tu chvíli se mi sevřelos hrdlo a do očí se mi draly slzy. Radši jsem odvrátila pohled a mlčela. Nemohla jsme se na něho dívat. Už jsem neodkázala sledovat výraz v jeho obličeji.
Asi po dvou dnech, když jsem opět tupě zírala do stropu, přišla za mnou Evansová. Nejdřív jsem si říkala, jestli nemám vidiny, ale pak jsem dospěla k tomu, že zas tak moc jsem se do tý hlavy nepraštila.
"Grayová?" oslovila mě opatrně a já na ní znuděně pohlédla, přičemž jsem se snažila co nejvíce zamaskovat své skutečné pocity.
"Co je?" zeptala jsem se útočně.
"Chtěla jsem si s tebou promluvit."
"Opravdu? My se máme o čem bavit?" zeptala jsem se udiveně.
"No, já jsem s tebou chtěla mluvit o Jamesovi."
"A to jako proč?"
"Víš, on se trápí. Mrzí ho, že jste se pohádali, a tak trochu si dává za vinu to, co se stalo. Kdybyste se nepohádali, tak by nešla do té Astronomický věže."
"Tak v tom případě můžeš Jamesovi vyřídit, že já jsem s ním hádat nechtěla. A taky to, že za vinu si to dávat nemusí, protože kdyby se to nestalo tam, stalo by se to třeba jinde. Dalo se to čekat. A až mi příště bude něco chtít, tak ať si za mnou dojde sám."
"On mě ale neposlal. Já jsem přišla sama, aniž by o tom věděl."
Zarazila jsem se. Proč za mnou proboha sama chodí?
"Co jsi myslela tím, že se to dalo čekat?" zeptala se mě po chvilce.
Upřeně jsem se na ní podívala. Z ničeho nic mě popadla touha někomu všechno říct. Promluvit si s někým, třeba i s ní. Vždyť za mnou přišla v dobrým. Vteřinku jsem nad tím přemýšlela a najednou jsem se prudce vzpamatovala a tuhle pošetilou myšlenku zahnala. Svěřovat se Evansce? No to tak!
"Do toho ti opravdu nic není." Řekla jsem klidně a odvrátila hlavu.
"Víš, kdyby sis chtěla promluvit…" začala.
"Evasová," přerušila jsem si. "Od prvního roku tady se nesnášíme. Nesnaž se mě přinutit k tomu, abych se ti svěřovala."
"Ale kdybys potřebovala," zkusila to znovu Evansová.
"Tak jsem tu já." Ozval se ode dveří dívčí hlas.
Zvedla jsem hlavu a zahlédla jsem Belatrix.
"Belo," oslovila jsem sovu kamarádku a na tváří se mi konečně objevil upřímný usměv.
"Meg," řekla a oplatila mi úsměv.
"Já asi radši půjdu," řekla Evansová a bez dalšího slova odešla.
"Jak je?" zeptala se Bela a sedla si na židli, která byla těsně vedle mé postele.
"Upřímně?" zeptala jsem se jí.
Kývla.
"Nic moc. Je mi divně."
"Divně?" nechápala Bela.
"Byl tu Sirius, několikrát."
"Jo, o tom jsem něco někde zaslechla. Ach ty drby. Co říkal?"
"No moc toho neříkal. Teda spíš já jsem se s ním nebavila."
"Proč?"
"Nevím. Prostě nemůžu."
"Co se vlastně stalo? Slyšela jsem několik různých verzí."
"Víš, jak jsem byla na a ty debilní svatbě?"
"Jistě."
"Tak potom, když jsem se sem vrátila, tak jsem nějak vyjela na Evansovou. Prostě jsem neměla náladu a ona se připletla."
"Chápu," zašklebila se Bela. "Nemám jí ráda," poznamenala ještě.
"No a ona se rozbrečela.." pokračovala jsem.
"Fakt? Tak to v žádný z těch verzí nebylo."
"Skapni. Chceš to slyšet, ta mlč." Zavrčela jsem na ni.
Bela se na mě nevinně usmála, ale mlčela.
"Evanska to hned ráno řeka Jamesovi a ten se na mě kvůli tomu naštval a pohádali jsme se. Potom se do toho připlet ještě Sirius. Zřejmě ho štvalo, že mu něco tajím, tak si musel rejpnout. No a zrovna se trefil. Nějak mu z toho došlo, že jsem spala s tím hnusným zmijozeláckým idiotem, a tak jsem se pak pohádala ještě s ním."
"Takže pokud to dobře chápu, tak to bylo jedna velká hádka." Uvedla to na pravou míru Bela.
"Dalo by se to tak říct. No ale pak jsem teda šla-běžela naštvaně do Astronomický věže a nějak jsem tam usnula. A když jsem se probudila, tak mě čekalo opravdu velice příjemné překvapení v podobě jednoho slizkého zmijozeláka, do kterého se moje naivní a naprosto nelogicky uvažující já zamilovalo. Do teď nechápu, jak je to možný. No, ale abych to dokončila. Warden mě chtěl znásilnit, a kdyby tam nepřišel Sirius, tak by se mu to možná i povedlo."
"Bože, to je takovej šmejd, ten Warden."
"Jo, to už jsem taky zjistila. Nechápu, jak jsem mohla bejt tak hloupá a něco si s ním začít."
Povzdechla jsem si. Každá myšlenka na něj mě bolela. Byla pravda, že v Belině přítomnosti jsem se cítila líp, ale stejně jsem tu bolest, která se ve mně hromadila, nedokázala úplně zahnat.
"Nemůžeš za to. Nevěděla jsi, jaký je. A abych pravdu řekla, nikdy bych to do něj neřekla. O začátku bylo jasný, že není svatej, ale já jsem si v duchu pořád říkala, že by tak zkaženej bejt nemusel. Působil tak jinak."
"Jo. A já mu na to skočila."
"Netrap se tím, Megan. Každý dělá chyby." Řekla Bela a povzbudivě se na mě usmála.
"Já vím. Ale nevím, co mám dělat s tím Siriusem a celým zbytekem party. Nedokážu s nimi mluvit."
"Já vím, že to jde těžko, ale zkus to překonat. Popřípadě tomu nech trochu času a ono se to spraví. Uvidíš. Já už budu muset jít na hodinu, ale určitě se tady zase zastavím."
"Jo, jasně," kývla jsem.
"Snaž se na to parchanta nemyslet, jo," dodala a ještě jednou se na mě povzbudivě usmála. Pak už zmizela za dveřmi.
Podívala jsem se z okna. Jak tady byla Bela, všechno ze mě jako vy opadlo. Najednou jsem se cítil mnohem líp. Jako by mi někdo dal křídla a já mohla vzlétnout. Vzlétnout hodně vysoko a vychutnávat si ten pocit volnosti.
S jejím odchodem se mě však zase usídlil tan samí pocit, jak předtím. Zase to na mě jakoby dopadlo a já cítila tu tupou bolest uprostřed hrudi. Chtěla jsem, aby byla pryč. Chtěla jsem prostě zvednout ruku, chytit jí a vyhodit pryč. Chtěla jsem ji zničit, mrchu jednu, ale nešlo to. Už jsem z toho byla zoufalá. Připadalo mi, že to ani nejsem já. Vždyť taková jsem nikdy nebyla. Nikdy jsem ničemu nedovolila, aby mě to položilo. A teď se tu jen utápím sama v sobě a mám pocit, že jsem nikdy nebyla opuštěnější.
Lehla jsem si na bok a zhluboka a zavřela oči. Přála jsem si usnout, a tak aspoň na chvíli na všechno zapomenout. Asi půl hodiny jsem se převalovala, než si mi podařilo usnout. Myslela jsem, že to pro mě bude vysvobození, ale mýlila jsem se.
Procházela jsem dlouhou studenou chodbou. Vlastně mi připadala nekonečná. Šla jsem stále dál a po stranách jsem míjela nespočet dveří. Jedny byla jako druhé, jen jedna drobná věc se na nich lišila. Na každých těch dveřích jsem viděla cedulku se jménem, a to jméno, bylo pokaždé jiné. Petr… Lily… Nechápala jsem, proč tu jsem a proč jsem tu ty jména. Jako by mi něco připomínali. Silvia… Remus…Myslí mi probleskl obraz. Viděla jsem chlapce asi tejně starého jako já. Jenže ten obraz zmizel stejně rychle, jako se objevil. James… Aranas… Tentokrát jsem zaznamenala jen vysokou postavu a oči, které mě zlobně propalovali. Sirius… Daniel… Tentokrát mi obraz, který se z ničeho nic zjevil, ihned nezmizel. Před očima jsem měla dva vysoké muže. Jeden byl černovlasý a jeho z jeho očí se dal vyčíst strach a zároveň nenávist spojená s odhodláním. Druhý muž měl světlé vlasy a jeho rty byly roztaženy do samolibého úšklebku. Náhle se celé prostředí kolem mě změnilo. Viděla jsem chatu, která byla daleko od veškeré civilizace. Přední stáli dva lidé. Okamžitě jsem poznala toho světlovlasého kluka z předchozího výjevu. Druhou osobu jsem nejdříve nepoznávala, ale po chvilce mi došlo, že jsem to já. Došlo mi, že se právě dívám na sebe, jak se líbám s tím klukem, do kterého jsem se v létě zamilovala a kterého ze srdce nenávidím. Obraz se zase měnil. Hlavní aktéři zůstali, ale prostředí kolem se změnilo. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, rozpoznala jsem Astronomickou věž. Tam už jsem se ale s tím klukem vášnivě nelíbala. Tentokrát jsem se mu snažila utéct. Pocity ve mně se smísily. Jako by se všechny obrazy změnili v jeden. V jednu chvíli jsem cítila nenávist a naprosté znechucení, a poté zase lásku a vášeň. A tak se to střídalo, že jsem myslela, že mi z toho praskne hlava. V tu chvíli se někdo jako by zatřásl.
Procitla jsem a úlevně si oddychla. Hloupej sen.
Chtěla jsem se přetočit na druhý bok a dál spát, protože jak jsem si všimla, byla tma, takže musela být noc. Náhle jsem však ztuhla. Můj pohled padl na postavu, která stála vedle mé postele. Se strachem jsem pohlédla do nezaměnitelných očí Daniela Wardena.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.