16. Usmíření

30. června 2010 v 20:27 | Sawarin |  Světlo pochodně I
16. Usmíření


Vyděšeně jsem zírala do těch tmavých nelítostných očí. Srdce se mi prudce rozbušilo. Chtěla jsem vykřiknout, ale Daniel to zřejmě čekal, a tak mi pohotově položil ruku na ústa.
"Pšt," řekl a přiložil si prst na ústa, přičemž se povýšeně zašklebil.
Přestože jsem byla vyděšená, byla jsem schopna racionálně uvažovat. Prudce jsem sebou škubla a vytrhla se mu. Rychle jsem vyskočila z postele a couvla ke zdi.
"Nešahej na mě," zasyčela jsem.
"Ale Megan, copak se ti zase nelíbí? Já jsem přišel v dobrém."
"Jo, to ti tak věřím, takový tlamě prolhaný."
"Nebuď drzá," zavrčel.
"A jak jinak bych měla mluvit s takovým idiotem, jako jsi ty?"
"Vážně by sis neměla vyskakovat," ozval se tentokrát tichý dívčí hlas a ze stínu vystoupila Narcissa Blacková.
"Bože, Cisso, myslíš, že se tě bojím? Tebe?"
"Měla bys!"
"Snažíš se být vtipná?" zasmála jsem.
"Už mě to nebaví," zaslechla jsem chladný hlas Luciuse Malfoye."
"Ty jo, kolik vás tu sakra je? To vás na mě musí jít tolik? Víte, abych řekla pravdu, tak jsem opravdu poctěna, že mi věnujete čas, ale to fakt není nutný."
"Ale já myslím, že je, Meg. Potřebuješ převychovat," vzal si opět slovo Daniel.
"A to si jako myslíš, že se ti to povede? To jsi snědl vtipnou kaši, ne?" zeptala jsem se ironicky.
"Nezahrávej si se mnou, Grayová," zavrčel Warden a prudce mě přitiskl ke zdi. Sykla jsem bolestí. Přece jen jsem nebyla na ošetřovně pro nic za nic. Ještě jsem nebyla v pořádku.
"Nebo co? Copak mi uděláš, Danielku?"
"Chtěla bys to vědět?" Zeptal se úlisně.
"Snad ani radši ne."
"No já myslím, že by tě to mělo zajímat."
"A to jako proč? Myslíš, že se zaleknu řečí nějakýho slizouna?"
"Ty si koleduješ!" zavrčel Daniel a zřejmě už se opravdu naštval, protože se ke mně přitiskl a surově mě políbil.
Všemožně jsem se snažila se od něj odtrhnout, ale byla jsem proti němu příliš slabá. Jeho jazyk se dobýval do mých úst a mně se z toho dělalo špatně.
"Vypadni od ní," ozval se najednou známy hlas, při jehož zvuku se mi po těle rozlil pocit bezpečí.
Daniel se prudce otočil a spatřil Siriuse Blacka, vedle kterého stál James Potter. Oba se tvářili rozzuřeně a Daniela probodávali vražednými pohledy.
Cítila jsem, jak Daniel povolil sevření a tak jsem toho využila a prudce se mu vyškubla. Neváhala jsme ani vteřinu. Jakmile jsem měla volné ruce, rozpřáhla jsem se a vrazila mu pěstní. Nikdy dřív jsem nikomu nevrazila, ale vždycky jsem si říkala, že bych to chtěla zkusit.
"Kreténe," zavrčela jsem a během vteřiny jsem stála mezi Jamesem a Siriusem.
"Jsi v pořádku, Megan?" zeptal se mě tiše Sirius.
"Jo, jen mě děsně bolí hlava," odpověděla jsem.
"Ale, ale, je tu velký ochránce," zašklebil se Daniel, přičemž si mnul tvář. Se zadostiučiněním jsem se usmála.
"Drž hubu," prskl na Daniela naštvaně Sirius.
"Megan, kroť si svého pejsánka."
"Sklapni, idiote, nebo to schytáš," ozval se tentokrát James.
"Klídek, Pottere," zasmál se Malofy. "Běž radši běhat za tou tvou mudlovskou šmejdkou Evansovou a nepleť se tady.
"Cos to řekl?" vykřikl James a už se chtěl na Malofye vrhnout. Se Siriusem jsme ho však rychle chytli.
"Nelíbí se ti snad něco, Pottere?" ozvala se tentokrát Narcissa Blacková.
"Ale, sestřenko, co ty tu s těma dvěma slizákama?" zeptal se Sirius s hranou nechápavostí a pak, jakoby tomu přišel na klub se usmál a řekl: " Promiň, já zapomněl, že si stejně slizká jako oni. Aspoň že Bela dostala rozum."
"O ty zrádkyni ani nemluv," zavrčela Narcissa. "To jsi mi jí sebrala," obrátila se Narcissa na mě. "Sebrala jsi mi sestru," vřískla.
"Co kecáš?" bránila jsem se. "Ona si vybrala sama. Pochopila to, co ty bohužel ne. Ale s kapacitou tvého mozku se vlastně ani není čemu divit."
"Megan, ty si radši nevyskakuj," zavrčel Daniel, "nebo si uděláme malou schůzku."
"Vyhrožuješ?" vyštěkl Sirius, kterému se Danielova slova zřejmě vůbec nelíbila.
"Ne! Jen konstatuju fakt." Zašklebil se Warden. "Megan si to se mnou určitě ráda zopakuje."
"No tak to asi těžko. Jen při pohledu na tebe se mi zvedá žaludek."
"O prázdninách si mluvila jinak."
"To jsem ještě nevěděla, že jsi vypatlaný slizký parchant."
Daniel už chtěl něco říct, ale náhle se z vedlejší místnosti ozval nějaký zvuk. Zřejmě jsme tím hlukem probudili madam Pomfreyovou.
"Jdeme," sykl Malofy a zmizel za dveřmi ošetřovny. Jeho dva spolužáci ho ihned následovali.
Já jsem rychle vezla do postele a Sirius s Jamesem se schovali pod postel.
Madam Pomfreyová vyšla ze dveří a přistoupila k mé posteli. Ležela jsem se zavřenýma očima a snažila jsem se klidně pravidelně dýchat. Madam Pomfreyová mě chviličku pozorovala a pak zase odešla.
James se Sirius byli ještě pár minut schovaní pod posteli. Po chvilce však vylezli a posadili se na moji postel.
"Kde jste se tu vzali?" zeptala jsem se jich.
"Viděli jsme na plánku, jak sem přišli ty tři zmijozeláci a nelíbilo se nám to."
"Aha."
"Megan, proč jsi nám nic neřekla?" zeptal se mě Sirius opatrně.
"Asi proto, že jsem věděla, jak zareagujete."
"Meg, nevěděl jsem, co si o tom mám myslet."
"To sis myslel, že jsem se třeba přidala k nim nebo co?"
"Ne to ne. Ale prostě.. Je to Warden."
"Já vím. Myslíš, že mě to neštve?"
"A co se teda stalo?" zeptal se mě James.
Povzdechla jsem si a začala: "Jaký každé léto jsem musela chodit na ty blbý schůzky. Nechodila jsem tam ráda, ale Aranas na tom trval. Když jsem ta jednou byla, objevil se tam Daniel Warden. Vůbec nepůsobil jak teď."
"Jak to myslíš?" zeptal se Sirius.
Hořce jsem polka a ponořila se do svých vzpomínek.
"Prostě byl úplně jiný. Musím říct, že je to vážně dobrý herec. Nejprve jsem si dokonce myslela, že by se mohl přidat na správnou stranu. Byl okouzlující, milý, pozorný. Na první pohled mě přitahoval. Sešli jsme se poprvé, podruhé, potřetí a tak to šlo dál. Pak mě pozval na takovou chatu. Byli jsme tam týden. Bylo to nesmírně romantické místo. Samá příroda, krásné vodopády. Tam jsme se spolu poprvé vyspali."
Mluvila jsem tiše a přitom jsem měla chuť křičet. Uvnitř mě to řvalo. Přála jsem si všechno vymazat. Chtěla jsem, aby ty bolestivé vzpomínky zmizeli, aby mě nemohli dále zraňovat. Navíc to bylo tak.. Nenacházela jsme správné slovo. Ty chvíle, které jsem tam s ním strávila, byli jedny z nejkrásnějších v mém životě. Nechápala jsem, jak jsem mohla být na naivní, ale přesto jsem měla pocit, že v té naivitě jsem byla mnohem šťastnější. Ten pocit, co který mě naplňoval, když jsme se milovali, ten byl nenahraditelný. A právě proto mě to teď tak bolelo. Nechápala jsem, proč musím mít takovou smůlu. Proč zrovna on. Proč jsem se nemohla zamilovat do kohokoliv jiného.
"A co bylo pak?" zeptal se James.
"Když jsme se vrátili, začal být jiný. Ne že by se změnil jeho přístup ke mně. To ne. Spíš přístup k ostatním. Párkrát jsem ho nachytala, jak někomu ubližuje. Nejdřív jsem tomu nemohla uvěřit, ale poté, co se to několikrát opakovalo, mi to bylo jasný. A tak jsem mu to všechno hezky řekla. Seřvala jsem ho a on mi řekl, že už to neudělá. Jenže to byla lež, a když jsem ho viděla znovu, tak mě začal přemlouvat, abych se přidala k nim. Jasně jsem mu na to řekla svůj názor. Řekla jsem mu, že se k nim nikdy nepřidám, ale že on se může změnit a přidat se na správnou stranu. Tomu se jen vysmál, a tak jsem se s ním rozešla a řekla mu, že ho nikdy nechci vidět. Ale přesto mě párkrát přes prázdniny ještě navštívil, ale já mu vždy řekla to samé."
Když jsem domluvila, nastalo ticho, které asi po minutě prolomil Sirius
"Mrzí mě to, Megan. Mrzí mě, co se stalo. A omlouvám se za to, jak jsem se k tobě zachoval, ale pochop, že mě to zaskočilo."
Vděčně jsem se na Siriuse podívala. "Já to chápu, Siriusi. Faktem je, že jsem vám to měla říct. Ale bála jsem se."
"Megan, chci, abys věděla, že to je zbytečný. I když jde o něco takovýho, bát nemusíš."
"Já vím," řekla jsem a sklopila hlavu. "Jamesi, to s Evansovou mě taky mrzí. Nikdy jsme si nepadli do noty a to, jak tě stále odmítala, moji nevraživost vůči ní ještě posilovalo."
"Chápu, Meg." Kvýl James. "Jen tě prosím o to, aby ses snažila trošku ovládat. Já ji mám i přes to odmítání rád a.. Asi chápeš, co tím chci říct, ne?"
"Je mi to jasný, Jamesi. Budu se snažit být aspoň trochu milá." Kývla jsem s úsměvem.
"Děkuju," zašeptal James. "Ale nemysli si, Megie. My tě máme rádi takovou, jaká jsi."
"James má pravdu," přidal se Sirius. "Co bychom bez tebe dělali?" řekl vesele.
Taky jsem se usmála a oči se mi při jejich slovech rozzářili a celou mě zaplnil pocit štěstí
"Já vás mám taky ráda, kluci," usmála jsem se.
A pak nastala ta dlouho očekávána dojemná chvilka, kdy jsme si všichni navzájem padli do náručí a objímali se. Na jednu stranu mi to přišlo až komické. Bylo to jako nějaká dojemná scéna ze seriálu. Šťastný závěr na konci dlouhé a trnité cesty. Faktem ale bylo, že tohle zdaleka nebyl konec našich příběhů. Věděla jsem, že nás toho ještě hodně čeká, ale věřila jsem tomu, že spolu všechno zvládneme.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.