17. Doma

30. června 2010 v 20:30 | Sawarin |  Světlo pochodně I
17. Doma


Čas utíkal jako voda. Ani jsem se nenadála a byl červen. Na jednu jsem byla ráda. Těšila jsem se na mámu a ta škola mi po pravdě řečeno taky docela začínala lézt na nervy. Ale zase jsem se samozřejmě vůbec netěšila na Aranase. Vlastně jsem z něj měla docela strach. Od jeho a máminy svatba jsem ho neviděla, což mě teda vůbec nemrzlo. A teď jsem s ním měla strávit prázdniny. Opravdu krásné vyhlídky. Uvědomila jsem, že ho nesnáším ještě víc, než předtím. To že si vzal mou matku, ve mně vzbuzovalo takový odpor, že jsem se sama sobě divila. Nenáviděla jsem ho.
Kdybych se měla vrátit k tomu, co se poslední dobou přihodilo, tak bych asi řekla, že Bellatrix se konečně dala dohromady s Billym, tím havraspárským šesťákem, co se jí tak líbil. Byla to obrovská změna. Kdyby mi někdo před rokem řekl, že se bude Bella zamilovaně vodit po hradě za ruku se studentem Havraspáru, tak bych se tomu člověku vysmála od očí. Takže je asi pochopitelné, že jsem to stále nemohla pochopit. I když pochopit není to správné slovo. Jen mě to stále udivovalo.
Další novinkou bylo, že James a Evanska se spolu hádali stále méně. Nechodili, ale už to vypadalo docela dost naděje. Teda jak pro koho. Mě to zrovna moc radost nedělalo. Kvůli Jamesovi jsem se snažila krotit. Ale i tak jsem si nemohla pomoct a Evansku jsem prostě neměla ráda.
Možná se ještě ptáte na Daniela. Co se jeho týče, tak mi dal relativně pokoj. Neříkám, že jsme se spolu nikdy nepohádali, ale nebylo to tak hrozný. Ale bála jsem se, aby se o něco nepokusil o prázdninách. Když budu stále v jednom domě v Aranasem, budu muset povinně chodit na schůzky. Napadlo mě, že bych se tomu vzepřela, že bych se Aranasovi postavila, ale měla jsem strach. Jak z něj, tak s Daniela. Říkala jsem si, že bych mohla jít k Jamesovi. Bylo by to fajn, strávit léto u Potterových. Dny plné legrace ve společnosti Jamese a Siriuse. Možná i Remuse či Petra. Jenže jsem nemohla. Ne kvůli nějakému zákazu, ale prostě jsem to nedokázala. Bála jsem se nechat mámu s Aranasem samotnou, i když jsem věděla, že se s ním sama celou dobu, co jsem ve škole, takže kdyby ji chtěl něco udělat, tak tomu nemůžu zabránit. Ale přesto jsem nemohla odejít.
***
"Tak se mějte," řekla jsem a všechny své přátele postupně objala.
"Kdyby něco, tak můžeš přijít k nám." Usmál se na mě James, když jsme se objímali.
"Já vím," kývla jsem. "A děkuju za to."
"Nemáš zač."
Po Jameosvi jsem se se vrhla na Remuse a pak na Siriuse.
"Byl bych rád, kdybys přišla k Jamesovi. Nechci, abys tam byla sama." Zašeptal mi Sirius do ucha.
"Neboj," usmála jsem se povzbudivě. "Budu ti psát a popřípadě se objevím."
"Dobře," kývl Sirius a usmál se na mě.
"A ne že budeš zase k Jamesovi tahat nějaký holky."
"Cože? Já a tahat holky k Jamesovi? Jak si na něco takovýho přišla?"
"Nedělej hloupýho. Já to moc dobře vím. Mám své zdroje." Zasmála jsem se. Věnovala jsem kluků poslední pohled a vydala jsem se za mámou a za Aranasem.
"Ahoj mami," pozdravila jsem mámu. Musela jsem uznat, že jí to slušelo. Měla na sobě krátké modré letní šaty a dlouhé tmavé vlasy jí splývaly podél obličeje.
"Ahoj Meg. Jak bylo ve škole?" zeptala se mě vesele.
"Fajn. Co doma?" zeptala jsem se
"S Aranasem jsme to tam trochu poupravili?"
"Cože? Poupravili?"
"Neboj, bude se ti tam líbit," usmála se na mě. Já jsem se na ní však jen nejistě povívala. To, že řekla, že to upravili s Aranasem, mě dostatečně odradilo od nějakého nadšení.
"Ehm, ehm, "odkašlal si Aranas, stojící hned vedle mámy.
"Máš kašel?" zeptala jsem se ho a probodla ho pohledem.
"Sluší se, abys mě pozdravila. Jsem přece jedna rodina."
"Tak to pardon," řekla jsem ironicky. "Ahoj Aranasi, nebo bych ti snad měla říkat tati?" důraz jsem dala na slovo "tati", které jsem vyslovila s jistým znechucením.
"Megan!" okřikla mě máma a probodla mě pohledem. "Laskavě se uklidni."
"Já jsem naprosto v klidu," zamumlala jsem potichu, aby to máma neslyšela. Nechtěla jsem ji zas moc dráždit.
"Měli bychom jet," řekl Aranas a všichni jsme se vydali k autu.
***
"Ahoj Belo," pozdravila jsem, když jsem otevřela domovní dveře a uviděla za nimi stát svou kamarádku.
"Ahoj Meg, můžu dál?" zeptala se mě a trošku křečovitě se usmála.
"Jasně. Stalo se něco?" zeptala jsem se starostlivě.
"No řekněme, že jsem trochu nepohodla s rodinou. Už jsem jich měla plný zuby, tak jsem řekla, že jdu na pár dní k tobě. Nevadí?"
"Jistě že ne." Odpověděla jsem a s radostí vedla Belu do svého pokoje. Byla jsem ráda, že tu nebudu sama jen s mámou a Aranasem.
"Nevypadal tvůj pokoj trošku jinak, když jsem tu byla naposled?" zeptala se mě Bela.
"Tak trochu," zašklebila jsem se. "Aranas se asi neudil, tak mi to tu s mámou trošku poupravili. Už jsem říkala, že nesnáším, když se někdo hrabe v mých věcech?"
"On se ti tu hrabal?" zeptala se
"No jistě. A vyházel některý fotky s tátou."
"Cože? Co jsi mu na to řekla?"
"No totálně jsem ho seřvala, což se mu teda asi moc nelíbilo."
"A co na to říkala tvoje máma?"
"Ta se ho zastávala. Prej je na čase, abych na tátu zapomněla a brala jako svého otce jeho. Na to ale může zapomenout. Si jako myslí, že jen tak zapomenu na svýho tátu? Se zbláznila ne? Ten Aranas ji vážně asi vymyl mozek. Já jsem myslela, že tátu milovala."
"No já nemám slov," řekla Bela. "A to oni ti to tu přestěhovali?"
"Jo.. Ale není zas tak hrozný. Přestěhovat se jim to docela povedlo. Jen mi ale nabarvili stěny z mé krásně meruňkové na zářivě růžovou, což jsem teda odmítala a ihned jsem si to přebarvila zpátky. Ještě že už mi je 17."
"To se ti vůbec nedivím." Zasmála se Bela. "Zářivě růžová? Nikdy!"
***
Uběhl asi měsíc a půl. Venku pařilo sluníčku a většina mých vrstevníků se bezpochyby vyvalovala u bazénů anebo jen užívala krásné počasí. Já jsem však byla většinu času doma. Snažila jsem se trochu sblížit s mámou, ale moc to nešlo, protože se do našeho rozhovoru vždycky nějak připletl Aranas. Dokonce mě napadlo, jestli ji nějakým záhadným způsobem nehlídá, protože že mi přišlo až podezřelý, že se vždycky objevil. I když nebyl doma, tak vždycky zrovna přišel.
Několikrát jsem se mámy ptala, jestli ji neubližuje, ale ona to vždy zapírala. Sice byla pravda, že se zatím nic nestalo, ale já jsem si moc dobře pamatovala, jak byla máma v nemocnici. A nevěřila jsem tomu, že to byla nehoda.
Seděla jsem právě venku na lavičce a přemýšlela, co asi dělají moji přátele. Sirius se samozřejmě u Jamese. Určitě je to sranda, mají se fajn. A já tu sedím a připadám si tak nějak mimo, odstrčeně. A můžu si za to sama.
Pomyslela jsem taky na Bellu. Na začátku prázdnin u mě strávila asi týden. Poté se zas vrátila domů. A teď, jak mi psala, je u Billyho doma. Netuším, jak se jí povedlo přemluvit rodiče, aby jí tam pustili, ale hlavní bylo, že je přemluvila. A teď se někde s Billym nerušeně užívá.
Zamračila jsem se. Už mě štvalo být tady sama. Přála jsem si jet k Jameosvi. Vlastně jsem o tom docela vážně uvažovala. Doma se stejně nic nedělo, tak proč bych neměla jen k Jamesovi? Aspoň nebudu muset poslouchat Aranasovi kecy, když se mě snaží přemluvit k tomu, abych šla na schůzku těch budoucích smrtijedů.
Prudce jsem se zvedla, pevně rozhodnutá, že odsud dneska vypadnu. Potichu jsem otevřela dveře a vklouzla do domu. Už jsem chtěla jít nahoru, když mě zarazili zvuky, které se linuly z kuchyně. Zastavila jsem se a svůj pohled upřela směrem ke kuchyni. Co nejtišeji jsem se připlížila blíž.
"Řekl jsem, že prostě bude poslouchat," zavrčel Aranas na mámu.
"Ale nemůžeme ji přece do ničeho nutit," odpověděla máma.
"Říkáš, že nemůžeme? Já ti klidně ukážu, že můžeme!"
"Co-cože?"
"Slyšíš dobře!"
"Je to má dcera," řeka slabě máma.
"To je právě ono. Je to tvá dcera, a proto se musí naučit poslouhat. Až po dobrým nebo po zlým."
"Je jí 17. Je dospělá."
"To mě nezajímá, pokud žije pod touhle střechou."
"Aranasi, nemyslíš, že to trochu přeháníš?" vyhrkla máma naštvaně. Znala jsem ji dobře. Když se jednalo o rodinu, tak nesnášela tyhle argumenty. Jako že bydlím pod její střechou.
"No to teda nepřeháním!" zavrčel.
"Tohle už nikdy neříkej. Je to má dcera, a tak má právo bydlet v tomto domě dokud bude chtít."
"I když je to jen malá mrcha?!"
"A co jsi ty?" vyhrkla máma bez rozmyslu.
To ale Aranase zřejmě vytočilo a bez váhání vrazil mámě sinou facku. Máma neudržela rovnováhu a padala na zem. Zpomaleně jsem viděla, jak máma padá. Snažila se zachytit stolu, ale jediné, čeho docílila, bylo, že sebou stahovala i ubrus. Hlavou prudce narazila na okraj židle a sesunula se na zem, kde zůstala nehnutě ležet. Po tváří jí stékal pramínek krve.
"Ty kreténe." Vykřikla jsem a vběhla jsem do kuchyně. "Cos jí udělal?!"
Měla jsem o mámu strach.
"Nic. Sama upadla."
"Lháři. Já vás celou dobu slyšela a viděla. Vím, že si ji praštil."
"Nic ji není," zavrčel.
"Že ji nic není? Teče jí krev, ty idiote. Dělej něco." Křičela jsem na něj hystericky. Byla jsem naprosto šokovaná.
Aranas upřel svůj pohled na mámu a teprve teď si všiml té krve. Vykulil oči a ihned mámě přiskočil.
"Silvie, prober se," zašeptal. "No tak."
Vytáhl hůlku a pronesl: "Enervate."
Jenže se nic nedělo. Máma dál nehnutě ležela na zemi.
"Radši ji vezmu k Mungovi," řekl. "My dva si pak promluvíme," dodal ještě a s mámou v náručí se přemístil.
Sedla jsem si na zem a zírala jsem před sebe. Nemohla jsem tomu uvěřit. On ji opravdu uhodil. A ona spadla a praštila se. Co když se jí něco stalo…
Náhle jsem se zvedla. Jestli si mámu nechají U Munga, tak já tu nezůstanu. Nebudu tu s Aranasem sama. Rychle jsem vběhla do svého pokoje a kouzlem jsem si zabalila věci.
Chviličku na to jsem uslyšela prásknutí. To se nejspíš vrátil Aranas.
"Megan?" ozval se jeho hlas.
Ač nerada, vydala jsem se za ním dolů.
"Co je mámě?" vyhrkla jsem.
"Těžko říct," odpověděl klidně.
"Cože? Jak těžko říct?"
"Nevím, co jí je," vykřikl.
"Jak nevíš? Musíš to přece vědět?"
"Prý se udeřila do spánku a teď je v bezvědomí."
"Kdy se probere?" zeptala jsem se.
"To se neví?"
"Cože? Jsou to snad kouzelníci ne, tak ji dokážou probrat, ne?"
"Pokud je v kómatu, tak ne."
"O-o-ona je v kómatu?"
"Není to jisté. Teď ji vyšetřují. Nic nevím."
"Ty idiote! Za to můžeš ty!"
"Tak říkáš, že já? Ne, ty za to můžeš. Kvůli tobě jsem se s ní hádal."
"Tak kvůli mně? Ne! Hádal ses s ní, protože si prostě vypatlanej imbecil! A byl jsi to ty, kdo ji praštil."
"Takže to chceš svést na mě, jo?"
"To není přesný! Ty jsi to prostě udělal a konec!"
"Sklapni!" vykřikl a přiskočil ke mně. Chytil mě pod krkem a přitiskl ke zdi. "Nic se nestalo. Ona sama spadla."
"Mám snad kvůli tobě lhát?" prskla jsem drze, přestože to asi nezbyl vzhledem k mé situaci dobrý nápad.
"Budeš lhát! Jestli nechceš, aby to odnesli ti tvoji kamarádíčkové?"
Zarazila jsem se. Před očima se mi vybavili obličeje mých přátel a já najednou nevěděla, co říct.
Aranas mě chvilku probodával pohledem a pak mě pustil.
Vyšla jsem schody a pak jsem na něj ještě zavolala: "Jedu k Jamesovi a zítra zajdu za mámou."
"Fajn. Aspoň tě nebudu muset mít furt na očích."
Vešla jsem do svého pokoje. Popadla svůj kufr a přemístila jsem se před dům Potteorových. Zahnala jsem slzy, které se mi tlačili do očí, a zmáčkla jsem zvonek.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.