18. Ztráta

30. června 2010 v 20:31 | Sawarin |  Světlo pochodně I
18. Ztráta


Seděla jsem na židli vedle postele mojí mámy. Seděla jsem a pozorně sledovala její téměř nehybné tělo. Už týden ležela Silvia nyní již Blacková v nemocnici u Sv. Munga. Nikdo vlastně pořádně netušil, co s ní je. Sice se uhodila do hlavy, ale ne natolik, aby tu jen tak nehybně ležela. Každopádně to byl zvláštní případ.
"Megan, už bychom měli jít." Vyzval mě Sirius, který seděl hned vedle mě.
"Ještě chvilku," zašeptala jsem. "Co když se probudí, zrovna když odejdu."
"Když se probudí, tak ti dají určitě vědět."
"Já vím, jenže.. Můžeme tu zůstat ještě chvíli?"
Sirius se na mě dlouze podíval a nakonec kývl.
"Skočím jen k Potterovým a řeknu jim, že se tu zdržíme, aby si nedělali starosti, jo?"
Přikývla jsem a můj pohled opět spočinul na mámě. Tahle to šlo celej tejden. Skoro celej den jsem tu seděla a čekala. Sirius tu byl snad vždycky se mnou. Říkala jsem mu, že jestli nechce, tak tu být nemusí, ale on trval na tom, že tu být chce. Na jednu stranu asi kvůli mně a na druhou stranu měl mámu tak rád.
Aranase jsem tu potakala snad jen třikrát. Já jsem tu seděla celý dny a on se za mámou skočil třikrát na chvilku mrknout. Když tu byl, tak jsme se ignorovali. Dělali jsme, že se nevidím, a když se jeden nedíval, tak si ho ten druhý měřil vražedným pohledem. Tedy z mé strany to tak bylo určitě, ale myslím, že z jeho taky.
Pohled jsem opět upřela na mamčinu klidnou tvář. Byla krásná. Na svůj věk měla krásně jemnou pleť a husté černé vlasy, které jsem po ní zdědila. Povzdechla jsem si. Tolik jsem si přála, aby otevřela své modré oči a abych v nich viděla ty jiskry, které tam bývali, ještě když táta žil. Pomalu jsem však ztrácela naději. Jemně jsem uchopila máminu ruku a sklopila hlavu.
Náhle se však přihodilo něco, co mě přinutilo prudce vzhlédnout. Mámina ruka, kterou jsem držela, se pohnula. Máma slabě stiskla mou ruku a z úst se jí vydral tichý vzdech. Zaplavil mě pocit štěstí. Probírá se, doufám..
"Mami? Slyšíš mě?" vyhrkla jsem a prudce jsem se postavila.
"Aranasi.." zašeptala máma.
"Mami, to jsem já, Megan!"
"Aranasi, lásko.." zašeptala máma znova a já jsem ztuhla. Sakra, proč si jako prvního vybaví toho idiota, kterej ji sem navíc přived.
"Mami, vydrž, skočím pro někoho." Vyhrkla jsem a rychle jsem vyběhla na chodbu.
***
Seděla jsem na chodbě a přemýšlela jsem, co tam dělají tak dlouho. Vždyť se probírala, tak ta s ní přece nemůžou nic provádět ne? Neklidě jsem těkala pohledem od zavřených dveří ke špičkám svých bot a obráceně. Byla jsem strašně napnutá. Navíc jsem nechápala, kde se sakra zdržel Sirius. Říkal, že je za chvilku zpátky.
Náhle se dveře nemocničního pokoje otevřely a v nich stál lékouzelník.
Prudce jsem se postavila a přistoupila k němu.
"Jak je mámě? Je v pořádku?" vyhrkla jsem.
Lékouzeník na mě chvilku upíral zvláštní lítostivý pohled a pak se zhluboka nadechl.
"Myslím, že byste se měla posadit, slečno Blacková," řekl.
"Grayová," opravila jsem ho hořce. Naštěstí se mi podařilo mámu přemluvit, aby mi nechala tohle příjmení. Nechtěla jsem se jmenovat Blacková, jak si přál Aranas. Sirius si dělal srandu, že bychom se mohli vydávat za sourozence, kdybych se jmenovala Blacková, ale já jsem nechtěla. Za prvý jsem si na příjmení Grayová značně zvykla, a kdybych se přejmenovala na Blackovou, tak by mi přišlo, že jsem zradila svýho tátu. A taky by to znamenalo, že nade mnou Aranas vyhrál. Šlo jen o můj osobní pocit, ale přišlo mi, že bych pak byla jako poslušná holčička a to já vůči němu nikdy být nechci.
"Ach, omlouvám se. Posadíte se tedy, slečno Grayová?"
"Myslím, že postojím," odvětila jsem. Už jsem nedokázala sedět.
Lékouzelník se mírně zamračil, ale pokračoval.
"Vaše matka je téměř v pořádku," řekl a mě najednou spadl kámen ze srdce. "Ale je tu jedna věc.." pokračoval.
"Jaká?" zeptala jsem se opatrně. Jeho výraz se mi vůbec nelíbil.
"Víte, vaše matka je v naprostém v pořádku až na jednu věc. Její paměť.."
"Ona ztratila paměť?" vyhrkla jsem vyděšeně.
"Ne tak úplně. Na vše se pamatuje až na… Vás."
Ztuhla jsem, hlava se mi zamotala, ale zůstala jsem při vědomí. Zalitovala jsem, že jsem se přece jen neposadila, když mě k tomu lékouzelník vyzýval. Sakra dobře věděl proč.
Pomalu jsem se posadila na lavičku a pokoušela jsem se zhluboka dýchat.
"Ne, to není možný! Vy lžete!"
"Slečno Grayová, vím, že je to šokující a těžké, ale je to tak.
"Ne, to není pravda!" trvala jsem na svém. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Znova jsem se postavila a vyhrkla jsem: "Pustě mě k ní."
"Nevím, jestli je to zrovna nejlepší nápad, slečno."
"Sakra, je to moje máma. Musím ji vidět, musím s ní mluvit."
"Slečno.."
"Prosím.." zašeptala jsem.
Lékouzelník na mě vrhl jeden lítostivý pohled a ustoupil ode dveří.
Pomalu jsem otevřela dveře a vstoupila do pokoje, ve kterým jsem prakticky strávila celý týden. Přistoupila jsem blíž k posteli.
"Mami?" zašeptla jsem. Žena ležící na posteli se však nepohnula.
"Mami?" zkusila jsem to znovu hlasitěji.
Silvia Blacková otočila hlavu a její pohled spočinul na mě.
"My se známe?" zeptala se s úsměvem.
"Mami, to jsem já, Megan, tvoje dcera," řekla jsem naléhavě.
"Cože? Já nemám děti?" odpověděla a zmateně mě pozorovala.
"Máš! Já jsem tvoje dcera," vyhrkla jsem.
"Je mi líto, asi jste se spletla. Není vám něco? Možná byste měla zajít za doktorem."
"Já žádnýho doktora nepotřebuju," rozkřikla jsem se a pomalu jsem couvala ke dveřím. Upřela jsem na mámu poslední bolestný pohled a vyběhla jsem z pokoje. Běžela jsem dlouhými chodbami a z očí mi tekly slzy. Ani jsem se nenamáhala je otřít.
Vyběhla jsem z nemocnice sv. Munga. Ocitla jsem se na ulici. Lidé procházeli kolem a nevšímali si mě. Měla jsem chuť se rozkřičet. Všechny se seřvat. Jak si tady jen tak bezstarostně můžou procházet, když si mě moje máma nepamatuje? Byla to hloupost, nesmysl. Ale prostě mě vytáčel jen pohled na spokojený lidi. Nasadila jsem si kapuci, aby mi nebylo vidět do tváře a rozběhla jsem pryč. Zaběhla jsem do jedný opuštěný uličky a opřela jsem se o zeď jednoho oprýskaného paneláku. Pomalu jsem se svezla na zem a hlavu zabořila do dlaní.
***
"Meg," ozval se mi u ucha něčí hlas.
"Hmm." Zamručela jsem.
"Megan, no tak, vstávej."
Otevřela jsem oči. Překvapeně jsem se rozhlédla kolem sebe. Byla tma, muselo bejt hodně pozdě v noci. Seděla jsem na zemi v uličce, do které jsem včera večer zašla. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem tady musela usnout.
Vzhlédla jsem. Nade mnou stál Sirius a starostlivě mě pozoroval.
"Pojď Megie, všichni se o tebe bojí." Řekl a podal mi ruku.
Chytla jsem se jeho ruky a postavila jsem se. Stále jsem byla strašně zmatená.
"Jsi v pořádku?" zeptal se mě a přitáhl mě k sobě blíž.
V hlavě se mi objevil obrázek. Byla to moje máma, která mě pozorovala jako cizího člověka, protože pro ni sem byla cizí.
Pohledla jsem Siriusovi do očí a zakroutila hlavou. Chápavě kývl a poté jsme se spolu vydali domů k Potterovým.
***
Pomalu jsem otevřela oči. Ihned mě do nich udeřilo prudké světlo, které v pokoji bylo, přestože záclony byli zatažené. Uvědomila jsem si, že bude asi hodně pozdě. Vstala jsem a zamířila do koupelny, kde jsem si dala sprchu. Připadala jsem si strašně zničeně a stále zmateně. Doufala jsem, že po sprše se budu cejtit aspoň trochu líp.
"Tak jsi konečně vzhůru, Megan." Usmála se na mě paní Potterová, když jsem vstoupila do kuchyně. "V lednici je oběd, pokud máš hlad. Tak si ho můžeš ohřát. Spala jsi dlouho."
"Moc děkuju, paní Potterová, ale teď vůbec nemám hlad. Třeba později." Pokusila jsem se o úsměv.
"Chápu," kývla paní Potterová.
"Kde jsou kluci?" zeptala jsem se.
"Šli někam ven, ale určitě brzy přijdou. Vzali by tě s sebou, ale nechtěli tě budit."
Kývla jsem a zadívala jsem se ven z okna. Bylo krásné letní počasí. Den přímo dělaný na bláznivé pobíhání po zahradě a koupání se. To bych normálně dělala, ale teď jsem na to pořádně nedokázala ani pomyslet.
"Megan," oslovila mě paní Potterová.
Tázavě jsem vzhlédla.
"Mrzí mě to, to s tvou mamkou. A vlastně i s tvým nevlastní otcem. Vím, že to doma nemáš lehké a nedokážu si představit, jak to ve vaší rodině bude pokračovat.. A tak chci, abys jsi věděla, že u nás jsi doma. Tebe i Siriuse máme rádi a oba u nás vždy najdeme pomoc."
Překvapeně jsem se paní Potterovou sledovala a nevěděla jsem co říct. Jako bych zapomněla, jak mám mluvit. Překvapila mě a potěšila zároveň. Oči se mi zalily slzami. Ale tentokrát ne smutku a bolesti ale dojetí.
"Já.. Nevím, co na to říct. Já děkuju, ale mám pocit, že pouhé děkuju nedokáže vyjádřit to, co bych chtěla říct. Jsem vám strašně moc vděčná."
"Nemáš za co děkovat," řekla paní Potterová s úsměvem. "Víš, vážně jsme o tebe včera měli všichni strach," řekla po chvilce ticha.
"Mrzí mě to, nechtěla jsem vám přidělávat starosti," sklopila jsem hlavu.
"Meg, s tím si nedělej hlavu. Tvoje reakce byla pochopitelná a všichni jsem rádi, že jsi v pořádku. Aspoň fyzicky."
"Víte, že Jamesovi závidím," řekla jsem tiše. "Závidím mu, že má vás. A nejhorší je, že jsem to všechno měla, mohla mít. Ale pak se v jeden den muselo všechno pokazit. Často si říkám, jaký by to bylo, kdyby táta neumřel."
"Není to fér, Megan," povzdechla si paní Potterová, "spousta věcí není fér. Nám nezbývá nic jiného, než se s tím, co se stalo srovnat a pak se snažit, aby naše budoucnost byla lepší."
"Já vím," kývla jsem. "Myslíte, že bych se měla vrátit domů?"
Paní Potterová se zamyslela. "Nevím, Megan. Nevím.."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.