19. Aranas

30. června 2010 v 20:32 | Sawarin |  Světlo pochodně I
19. Aranas


"Megan," vyhrkl Sirius, když mě uviděl, jak sedím v křesle a sleduju televizi. Ne že bych ji ale nějak moc vnímala. Vlastně jsem spíš tak přemýšlela.
"Siriusi," mírně jsem se usmála. Když jsem ho viděla, nemohla jsem neusmát. Jindy upravené vlasy mu lítaly na všechny stranu a na tváři měl výraz, který jednoznačně vyjadřoval starost, ale i radost, že mě vidí. To mě potěšilo, zahřálo.
"Meg, jsi v pohodě?" zeptal se James, který se dovnitř vřítil hned za Siriusem.
"V rámci možností," zašklebila jsem se.
"Nepůjdeme nahoru?" navrhl Sirius.
Jen jsem kývla a zvedla jsem se. Šli jsme do Jamesova pokoje, který s ním nyní obýval i Sirius. Já jsem spala v pokoji, který byl původně určen pro hosty. Abych to upřesnila v jednom z pokojů pro hosty. Potterovi měli opravdu velký dům. Velký a krásný. Některé velké domy mohli působit možná trochu chladně, a tak tomu u Potterových rozhodně nebylo. Celý dům byl laděn do teplých barev a z oken, které byly snad všude, dovnitř proudilo příjemné světlo.
"Tak co uděláme?" položil Sirius otázku, když jsme se všichni usadili v Jamesově pokoji.
"Jak co uděláme?" nasadila jsem nechápavý pohled.
"No přece s tvoji mamkou a Aranasem." Odpověděl James. "Se Siriusem jsme o tom mluvili."
"Ehm.. Cože?"
"No přece sis nemyslela, Megie, že tě v tom necháme samotnou."
Zaraženě jsem se na ně podívala. Nepochybovala jsem o jejich podpoře, ale nečekala jsem, že to prostě budou tahle řešit.
"Víš, řešili jsme to docela dlouho," začal Sirius, "a nějak nás napadlo, že by v tom mohl mít Aranas prsty."
"Co tím chcete říct?" zeptala jsem se.
"No nepřijde ti zvláštní, že si tvoje mamka na všechno pomatuje a jen na tebe ne? Začal Sirius.
Vlastně už mě to taky napadlo, ale nějak jsem si to nechtěla připustit.
"Jasně, je možný, že se někdo bouchne do hlavy a pak třeba ztratí paměť. Ale aby si pamatovala všechno kromě tebe.." pokračoval tentokrát James.
"A co teda navrhujete?" zeptala jsem se.
"Půjdeme na Aranasem." Odpověděl Sirius.
"Cože?" vykulila jsem oči.
"Jak jinak chceš přijít na to, co se ve skutečnosti stalo?" zeptal se mě James.
"Já nevím, ale.." zasekla jsem se. Zhluboka jsem se nadechla, abych mohla říct to, co opravdu cítím. "Já se bojím, " zašeptala jsem. Bylo to těžké přiznat svůj strach. Nikdy jsem to nedělala.
"Čeho se bojíš, Meg?" zeptal se mě Sirius opatrně.
"Já vlastně ani nevím. Možná jeho a možná i toho, co řekne. Pravdy.. Nevím."
"Meg, nemáš se čeho bát. Víš, že budeme pořád s tebou." řekl konejšivě Sirius.
"Přesně tak," přitakal James.
"Asi máte pravdu," kývla jsem.
***
"Meg, tak pojď." Popohnal mě Sirius.
Ještě u Jamese dom jsem si připadala tak jistá, ale teď jsem najednou nevěděla, co se správné.
"Myslíš, že děláme dobře?" zeptala jsem se Siriuse.
"Jasně že jo, Meg. To že chceme odhalit takovýho idiota, jako je Aranas musí bejt správný. To by pak nemohla bejt správný nic."
"To je asi fakt," přikývla jsem.
"Tak už běž," řekla James a já jsem se zhluboka nadechla a vešla do domu, který pro mě byl po celý můj dosavadní život domovem.
Pomalu jsem otevřela dveře a rozhlédla se kolem. Všechno vypadalo stejně, jako když jsem tu byla naposled. V rychlosti jsem prošla celý dům, a když jsem zjistila, že tu nikdo není, tak jsem došla zpět k domovním dveřím, vykoukla jsem ven a kývla na kluky, že můžou jít dovnitř.
Všechno šlo podle plánu. Nikdo nebyl doma a tak jsme potichu vklouzli do Aranasovi pracovny. Aranas pracoval na ministerstvu a někdy si práci bral domů. Proto měl svoji pracovnu. Mockrát jsem v ní ale nebyla. Ne že bych tam nemohla, ale spíš jsem vůbec netoužila po tom, tam chodit.
Přešla jsem k jeho pracovnímu stolu a otevřela jsem hned první šuplík. Začala jsem ho opatrně prohledávat. Snažila jsem se ho pořádně prohlédnout, ale přitom po sobě nezanechat žádný nepořádek, aby Aranas nepoznal, že jsem tu byla. Kluci podle mého příkladu začali v pracovně prohledávat vše, co se dalo.
Hledali jsme asi půl hodiny a nic jsme nemohli najít. Vlastně ani nebylo čemu se divit, když jsme nevěděli, co hledáme. Prostě jsme potřebovali najít nějakej důkaz, že to kvůli Aranasovi se mě máma nepamatuje. Kluci nejdřív navrhovali, že půjdeme přímo za Aranasem a zeptáme se ho. Ale mě představa, že prostě před Aranase nastoupíme a on nám bude dobrovolně vyprávět, co udělal, připadala vcelku vtipná.
Náhle se zezdola ozval zvuk, který jasně naznačoval, že nejsme v domě sami. Aranas se už musel vrátit.
S klukama jsme se po sobě podívali.
"Já jdu dolů," zašeptala jsem. "Řeknu mu, že jsem si pro něco šla, nebo tak něco. Zkusím ho odlákat, abyste se nějak proplížili kolem."
"Meg, nevím, jestli je to nejlepší nápad, abys tam šla sama," začal potichu Sirius.
"Vždyť budete poblíž, ne?"
"Taky pravda," kývl
"Ale stejně se radši neukazujte," nakázala jsem jim. Věděla jsem, že by mohl mít podezření, že tu něco hledají.
Oba kývli a tak jsem potichu vyšla z místnosti. Pak už jsem se normálně vydala dolů ze schodů.
"Megan!" křikl na mě Aranas. "Co tady děláš?!"
"Co asi! Možná sis toho nevšiml, ale v tomhle baráku od narození bydlím."
"Chceš říct, že jsi bydlela," oponoval mi se zlomyslným úšklebkem.
"Tím chceš říct co?" zeptala jsem se ostře.
"Že už tady nejsi vítaná."
"A to řekl jako kdo?"
"No přeci já a myslím, že tvá matka se mnou bude souhlasit, vzhledem k tomu, že ani neví, kdo jsi," řekl a pak se nahlas rozesmál. "Promiň, měl bych asi brečet. Je to tak strašně smutné," prohlásil ironicky.
Jeho slova mě bodala do srdce, ale snažila jsem se, nedat to najevo. Nemohla jsem před ním přece ukázat svou slabost.
"A když už jsem u toho, není to zvláštní, že jediné, co si nepamatuje, jsem já?" zeptala jsem se ho.
"Chceš tím snad říct, že s tím mám něco společného?" vykulil hraně oči Aranas.
"Ach to ne. To bych si přece nedovolila. Obvinit takového čestného člověka, jako jsi ty." Prohlásila jsem ironicky.
"To bych ti radil," zavrčel na mě a já v jeho hlase rozpoznala podtón výhružky.
"Co kdybychom si zašli do kuchyně pro něco k jídlu," navrhla jsem. "Mám docela hlad."
"Ale, ale? Že ty tu nejsi sama?" zašklebil se Aranas.
"A kdo by tady se mnou asi tak byl?" zeptala jsem.
"No přeci ti tvoji kamarádíčci."
"A můžeš mi říct, že by tady tak pohledávali. Myslíš si snad, že zatoužili po tvé přítomnosti?"
"Nebuď drzá!" zavrčel. Pak se ke mně naklonil a zašeptal mi do ucha: "Nebo by se ti to mohlo vymstít."
Ani jsem se nepohnula. Polilo mě horko. Faktem bylo, že mě Aranas opravdu děsil.
"Pokud jsi tu ale opravdu sama, tak bychom třeba mohli něco podniknout, spolu," zašeptal úlisně.
"To si ze mě děláš prdel ne?" vyhrkla jsem a zhnuseně se na něj podívala.
"Říkal jsem ti, že si máš dávat bacha na pusu! Ty jsi to mu snad nerozuměla?"
Začal se ve mně hromadit vztek. Ohromný vztek, který se dral na povrch.
"Sorry, ale tomu tvýmu chrochtání se dá těžko rozumět," prskla jsem, ale hned na to jsem si pusu přikryla rukou. Věděla jsem, že to jsem říkat neměla.
Aranasův obličej zkameněl. Udělal krok ke mně. Já jsem ustoupila.
"Co jsi to řekla?" zeptal se mě výhružně.
"Já jsem něco říkala?" dělala jsem hloupou. Ve skutečnosti jsem ale byla zoufalá.
"Nedělej za mě debila," zavrčel.
Vztekle jsem se na něj podívala. Před očima se mi mihla mámina tvář. Její pohled, když mě nepoznávala.
"To z tebe dělat ani nemusím. Ty seš debil i bez mý pomoci." Řekla jsem mu klidně. Věděla jsem, že bych ho neměla provokovat, ale nemohla jsem si pomoct.
Jak jsem říkala, dělat jsem to neměla, protože hned na to, mi na tvář přiletěla silná fakca, až jsem narazila zády na zeď.
Zatnula jsem zuby a zvedla hlavu, aby se Aranasovi mohla podívat přímo do očí. Někdo se přede mě však postavil.
"Už na ní nešáhneš!" řekl Sirius a z jeho hlasu byla cítil zloba a.. strach? O mě?
"Tak přece sis přivedla kamarády, Megan."
"Přišli jsme sami," prskl James.
Ještě že mám takový kámoše. Co bych bez nich dělala.
"Tak co tu chcete?" zeptal se Aranas znuděně.
"Pravdu," odpověděl Sirius bez váhání.
"Jakou pravdu?" dělal Aranas hloupýho.
"Co jsi udělal mámě!" zavrčela jsem.
"Jak bych jí mohl něco udělat. Já chci pro ni jen to nejlepší. I kdyby to mělo znamenat, že budeme muset žít spolu jen mi dva bez její dcery."
"Takže jsi to udělal?" Konstatovala jsem a snažila jsem se přitom držet svůj vztek na uzdě. "Jak?"
"Jestli si myslíš, že ti to řeknu, tak jsi opravdu naivní."
"Mys to na to přijdeme," zapojil se James.
"Myslíte?"
"Jo, přijdeme na to, ať chceš nebo ne," řekla jsem.
"Jen abyste pak nebyli zklamaný. Myslíte si, že jsem nepočítal s tím, že přijdete? Myslíte, že jsem nechal někde nějakou stopu? To jste vážně tak hloupý?"
Nevěděla jsem, co na to říct. Nikdo nevěděl.
"Myslím, že je na čase, abyste odešli. Díky za návštěvu. Opravdu rád, jsem vás všechny viděl." Pokračoval Aranas a odváděl nás ke dveřím.
Nemělo cenu vzdorovat. Věděli jsme, že jsme pro tentokrát neuspěli a že Aranas nám nic nepoví. Nemělo cenu tam dál zůstávat a hádat se s ním.
Když jsme dorazili k Jamesovi domů, tak jsem si jen lehla na postel ve svém pokoji a zírala do stropu. Nebyla jsem schopna pochopit, jak to Aranas všechno udělal. Proklínala jsem den, kdy se nám vetřel do života.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.