2. Lektvary

30. června 2010 v 18:07 | Sawarin |  Světlo pochodně I
2. Lektvary


"Zdravíčko pánové," pozdravila jsem Poberty, když jsem vešla do společenky. Bylo ráno a já jsem s radostí vypadla z ložnice, protože Evanska byla zase děsně nesnesitelná. Dneska má asi nějakou blbou náladu. Nádhera jedna. Asi je to děs poslouchat ty moje výlevy, ale já si prostě nemůžu pomoct. Bych ji nejradši zavraždila, kozu rohatou. Klid! To chce naprostej klid. Přece se nebudu rozčilovat kvůli něčemu, jako je Evanska... Správně... Ale když mě tak deptá!
"Ahoj Megan." pozdravili sborově kluci. Jéé, co já bych bez nich dělala.
"Tak co? Jdeme na snídani?" zeptala jsem se a oni přikývli. Už asi nechtěli poslouchat, jak Petrovi kručí v břiše. Beztak už dobu kňourá, že má hlad. Asi jako vždy.
A tak jsme se teda vydali na snídani. Já jsem do sebe samozřejmě narvala tunu sladkýho. Jako vždy.
"Co máme první hodinu?" zeptala jsem se Remuse, nejinteligentnějšího člena naší party.
"Samozřejmě lektvary." zašklebil se. Vykulila jsem oči a bouchla hlavou o stůl. Sirius s Jamesem na mě nechápavě zírali."
"Lektvary, pondělí, první hodina. Zase lektvary!" halekala jsem.
James se Siriusem chápavě přikývli a zašklebili se. Samozřejmě sdíleli moji averzi vůči lektvarům, za což jsem jim byla vděčná. Pak mi ale něco došlo. Lektvary budeme mít samozřejmě se Zmijozelem. Ne to nepřežiju. Nejenže tam zase bude ta kupa debilů, na to už jsem si za ty roky zvykla. Ale tentokrát tam ještě bude Daniel. Ne, to nepřežiju!
Po snídani jsme se zvedli a vydali se do sklepení. Vešli jsme do třídy a posadili na naše obvyklá místa, která se samozřejmě nacházela úplně vzadu. Byli jsme tu první, takže jsme s místem neměli žádný problém. Chviličku poté se do třídy nahrnuli Zmijozelští a zbytek Nebelvírských. Seděla jsem a dívala jsem se před sebe. Za žádnou cenu jsem se nechtěla setkat s pohledem Daniela Wardena.
Po chvilce začala hodina a já jsem se znuděně rozvalila na lavici.
"Slečno Grayová!" vyrušil mě hlas Nertona, profesora, co nás učil lektvary.
Otráveně jsem se na něj podívala s otázkou v očích.
"Vy nedáváte pozor!" zavrčel.
"Ale dávám." zamumlala jsem.
"Tak mi řekněte, co jsem teď říkal."
"Teď jste říkal, že nedávám pozor, což je naprostý nesmysl, protože váš výklad je tak působivý, že je nemožné nedávat pozor."
"Nebuďte drzá!"
"Nejsem drzá. Vždyť jsem vás pochválila."
"Ale stejně nedáváte pozor." zavrčel.
Jen jsem pokrčila rameny a mlčela. Neměla jsem náladu se s ním víc dohadovat. Lezl mi na nervy, jen jsem se na něj podívala. Už mi bylo jedno, co si říká. Ať si kecá, co chce.
"Tam vzadu vám to nesvědčí. Budeme vás muset přesadit."
"Cože?" probrala jsem se ihned.
"Sednete si dopředu vedle pana Waredena."
Vykulila jsem oči a nebyla jsem schopna slova. On mě chce posadit vedle Daniela. Ne, to ne!
"Proč bych si tam měla sedat? Vždyť jsem nic neudělala."
"Prostě jsem řekla, že si tam sednete, tak se laskavě zvedněte a jděte si tam sednout nebo vám dám školní trest.
"Debil." zamumlala jsem potichu, aby to neslyšel. Vztekle jsem se zvedla a vydala se k Danielovi, který se na mě usmíval. Posadila jsem se vedle něj a pečlivě si vyhýbala jeho pohledu.
"Tak. Teď, když mě slečna Grayová konečně poslechla, můžeme začít dělat lektvar. Budete pracovat ve dvojicích. Postup máte na tabuli." řekl a mávl hůlkou a na tabuli se zobrazily podobné instrukce.
"Dojdu pro přísady." zamumlala jsem směrem k Danielovi a zvedla jsem se.
Vzala jsem, co jsem potřebovala a vydala se zpět k lavici. Viděla jsem, že Daniel už přichystal kotlík.
Začali jsme pracovat. Mlčky jsme si dokázali rozdělit práci a každej jsme dělali, co jsme měli.
"Ty se se mnou nebavíš?" zeptal se po chvíli Daniel.
Ignorovala jsem ho.
"Aha. Takže nebavíš. Škoda. Bylo s tebou hezky. Když jsme byli u těch vodopádů, nebo na ty chatě. No řekni sama. Líbilo se ti to."
Pevně jsem stiskla nůž, kterým jsem krájela nějaký pošahaný stonečky.
"Nebo se ti to snad nelíbilo?" ptal se. "Mě přišlo, že ti bylo dobře, když jsme se tam líbali."
Bolestně jsem přivřela oči a snažila se nevnímat jeho přítomnost. Šlo to ale dost blbě, protože.. Milovala jsem ho. Ano, přiznávám se. Koutkem oka jsem se na něj podívala. Sledoval mě. Zkoumal každou moji reakci. Vnímal každý můj pohyb. Jeho tmavé oči se do mě zabodávaly. Světlá pleť jako by v té tmavé učebně jiskřila a lákala mě, abych se k němu přiblížila. Jeho rty mě vyzývaly, abych je políbila. Jasně jsem si vybavovala to teplo, které z nich sálalo. Tolik bych to chtěla zopakovat, ale věděla jsem, že nemůžu.
Povzdechla jsem si. "Jo, bylo to hezký." V tom jsem nedokázala lhát.
Spokojeně se usmál. Nechápala jsem to. Nechápala jsem jeho reakci. Nerozuměla jsem jeho chování. Proč jsem se do něj proboha zamilovala.
"Co kdybychom si to někdy zopakovali?" zeptal se.
Zmítalo mnou pokušení. Tolik jsem si přála prožít to znovu. "Ne.." řekla jsem tiše.
Věděla jsem, že musím být silná. Copak bych mohla zahodit jen tak celý svůj dosavadní život? Copak bych jen tak mohla zapomenout na to, kdo vlastně jsem a být s ním. Ne, to nešlo. Já jsem měla jiný život, jiné názory než on. Ale přesto jsem se do něj na první pohled zamilovala.
Šla jsem pomalu temnou ulicí k domu Balckových. Už na mě čekali. Bylo mojí povinností tam jít. Jen kvůli tomu blbýmu Aranasovi. Nechtěla jsem tam jít, ale věděla jsem, že musím, jinak by se situace jen zhoršila. Vybavila jsem si adresu domu Blackových a najednou se přede mnou objevil velký starý dům. Vešla jsem dovnitř. Nemusela jsem klepat. Dveře byly jako vždy otevřené, když jsem měla přijít. Vešla jsem a vydala se do salonku.
"Vitej Megan." řekl ihned Lucius Malfoy.
Se všemi jsem se pozdravila a posadila se ke stolu. Chviličku poté jsem slyšela, jak přichází někdo další. Rozhlídla jsem se kolem a nedocházelo mi, kdo ještě chybí. Dotyčný se náhle objevil ve dveřích a pokynul na pozdrav. Lucius Malfoy se zvedl a tím na sebe upoutal veškerou pozornost.
"Dovolte, abych vám představil Daniela Wardena, nový přírůstek do naší Rodiny. Rodinou myslel nás všechny, co jsme tam byli. Bylo to zvláštní, že tomu říkali právě Rodina. Ale bylo tomu tak snad vždycky.
Daniel se shodou náhod posadil vedle mě. Nevím proč, ale do začátku jsem na něm mohla oči nechat. Věděla jsem, že bych na něj měla hodně rychle zapomenout, ale nešlo to. Od té chvíle, co jsem ho poprvé spatřila, tak jsem ho vídala každou noc ve svých snech. Nemohla jsem od toho odpoutat. Prostě tam byl, ať jsem chtěla nebo nechtěla.
Pomalu jsem ho začala poznávat. Ze začátku byl tak pozorný. Jeho oči, ačkoliv byly tak tmavé, byly tak něžné. Vlasy, tak jemné na dotek, alabastrová pleť. Bezhlavě jsem se do něho zamilovala. Začali jsme se vídat častěji. Nebyl to dobrý nápad. Věděla jsem, že je jako oni, ostatní členové Rodiny. Všichni, až na mě a dříve také Siriuse, dokud neutekl, chtěli být Smrtijedy. Byly to podlý Zmijozelský krysy. Věděla jsem, že bych se od něj měla držet dál. Ale on byl jako magnet. Nedokázala jsem se vzpouzet.
Chvílema mě napadlo, že třeba není jako oni. Vlastně jsem se modlila, že není taková zrůda, ale v nitru jsem věděla, že není šance, ale i tak. Byla ve mně malinkatá naděje, že se to změní. Byla jsem naivní. Myslela jsem si, že by se kvůli mně mohl změnit. Že by se na ně vykašlal. Že by se mnou odešel. Trávila jsem s ním víc a víc času. Byli jsme u vodopádů, na chatě. A tam.. Byla to největší hloupost, jakou jsem kdy udělala. Vyspala jsem se s ním. Nenáviděla jsem se za to, že jsem nedokázala odolat té spalující touze. Zklamala jsem sama sebe.
Řekl mi, že mě miluje a že chce, abych zůstala s ním. Že chce, abych se stala jeho ženou a abychom spolu věrně sloužili jeho pánu, Voldemortovi. Nemohla jsem to udělat. Prostě ne! Nemohla jsem hodit za hlavu svoje přesvědčení. Nemohla jsem zahodit to, za co jsem celý život bojovala pro to, co jsem nenáviděla a odsuzovala. To nešlo..
Od té doby jsem s ním nikdy nebyla sama. Vídala jsem ho jen u Blackových, kde jsem se mu všemožně vyhýbala. Chtěla jsem na něj zapomenout, ale moc to nešlo. Vlastně to nešlo vůbec.
Podívala jsem se na Daniela s bolestí v očích a pak jsem se zadívala zpátky na své ruce, která drtily kořeny mandragory. Snažilla jsem se nemyslet na to, že sedí vedle mě.
Hodina byla nekonečně dlouhá. Myslela jsem, že to nepřežiju, ale nakonec přece jen zazvonila a já rychlostí namydleného blesku zdrhala z učebny.
"Megan? Co je s tebou?" ozval se vedle mě Jamesův hlas.
"Co by bylo?" pokusila jsem se o bezstarostný tón.
"Přijdeš nám nějaká divná," začal Sirius.
"Ale prosím tě. Poslední dobou jsi fakt paranoidní Siriusi."
"Nemyslím si,"odporoval.
"A co si prosím tě myslíš?"zeptala jsem se posměšně.
"Myslím si, že nám něco tajíš," řekl sebevědomě.
"Jo? A co tajím?" ptala jsem se s hraným zájmem.
"No to právě nevím," povzdechl si Sirius. "Ale přijdu na to," dodal rozhodně.
Jen jsem zakroutila hlavou a v duchu jsem se proklínala za to, že nedokážu říct pravdu. Nevěděla jsem proč. Vždycky jsem všechno říkala, neměla jsem žádné tajemství. A teď.. Možná jsem se bála, že mě odsoudí. Že už nebude chtít, abych byla v jeho blízkosti. Že mě odsoudí za to, jak sem hloupá, naivní a bez mozku. Když nad tím tak uvažuju, tak bych se mu ani nedivila. Naprosto bych to chápala. No jasně, to se může stát vážně jenom mě. Zamilovat se do Zmijozeláka, kterej se zastáncem Vodemorta. A navíc se s ním ještě vyspat. Ještě že beru prášky.
"Když nad tím tak přemetším, tak mám nějaký tušení," přerušil moje myšlenkové pochody Sirius.
"Cože?" nechápala jsem.
"No myslím, že tuším."
"Jo? A co tušíš?" tázavě jsem pozvedla obočí.
"Myslím," řekl váhavě, " že se to má něco společnýho s Wardenem."
Šokovaně jsem na něj zírala a na chvíli jsem ztratila řeč.
"Co by to s ním mělo mít společnýho?" Snažila jsem se dělat nechápavou. "Vždyť je to jen nějakej idiotskej zmijozelák. Stejně jako ostatní."
"Tak když to říkáš, " zamumlal Sirius, ale nevypadalo to, že bych ho přesvědčila.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.