2. Úsvit

30. června 2010 v 20:49 | Sawarin |  Světlo pochodně II
2. Úsvit


Seděla jsem v poměrně velké kruhové místnosti a znuděně sledovala dění kolem. Byla to totiž porada Fénixova řádu a všichni teď zaníceně diskutovali o tom, jestli možné, aby Daniel Warden byl tím člověkem, co chce být novým Pánem zla.
"Jste si jistá, že to říkal?" zeptal se mě podezřívavě Alastor Moody.
"Samozřejmě!" odsekla jsem. Už mě to unavovala.
"A myslíte si, že by to mohla být pravda?" vyptával se dál.
Zaváhala jsem. Daniel byl stejně starý jako já, takže se tomu dalo těžko uvěřit. Ale na druhou stranu jsem věděla, že už tehdy, když jsme spolu chodili, toho dost uměl. A ty hromady knih o černé magii tomu taky nasvědčovali.
"Myslím, že je to možné," opověděla jsem.
"Vždyť ani nemám potvrzeno, že byl mezi Smrtijedy." Ozvala se Hestie Jonesová.
"Tak to já vím na sto procent."
"Jak?" zeptal se tentokrát Brumbál.
Všichni stihli a jejich pohledy se upřely na mě. Povzdechla jsem si. Vážně jsem neměla náladu něco vyprávět, ale asi mi už nic jiného nezbývalo.
"Chodili jsme spolu před tím, než nastoupil do Bradavic."
"A to jsi s ním chodila, když byl Smrtijed?" zeptala se Molly Weasleyová.
"Ano, ale tehdy jsem to nevěděla. Ale jakmile jsem zjistila, co je doopravdy zač, tak jsem to ihned ukončila," řekla jsem. "Ale jemu se to tak nelíbilo," zašeptala jsem.
Molly Weasloeyová to však zaslechla. "Nelíbilo?" nechápala.
"Něco na mě zkoušel, ale naštěstí mu to nevyšlo. Díky Siriusovi."
"Blackovi?" zamračila se Emmelina Vanceová.
Některý členové řádu stále moc nevěřili tomu, že Sirius nevinný. I když jsme se jim to s Remusem snažili vysvětlit. Říkali jsme jim o Peterovi, ale pokud Petera neviděli živého, nechtěli tomu věřit.
"Ano, Blackovi!" osekla jsem. Ty jejich pochybnosti mě vážně vytáčeli. Naštěstí tomu ale Brumbál věřil, takže si nikdo nedovoloval nějak extra odporovat. "Ale o tom teď nemluvíme. Daniel chtěl, abych se k nim přidala. Nabízel mi členství."
"Co jste mu na to řekla?" zeptal se Moody.
Pohoršeně jsem se na něj podívala. "Řekla jsem, že nikdy."
Debata na téma Daniel Warden pánem zla trvala ještě poměrně dlouho, a tak jsem byla ráda, když porada konečně skončila. S Remusem jsme se zvedli a chtěli odejít, ale Brumbál nás zarazil.
"Megan, Remusi, mohu s vámi ještě chvilku o samotě mluvit."
S Remusem jsme se po sobě nechápavě podívali.
"Samozřejmě," přikývl Remus.
Šli jsme s Brumbálem do jedné malé prázdné místnosti. Když jsme vešli, Brumál zamkl a místnost očaroval proti odposlouchávání. Poté vykouzlil tři pohodná křesla a všichni jsme se posadili.
"Jak jistě víte, Voldemort poté, co se mu nepodařilo Harryho zabít, zmizel."
"Vy myslíte, že se pouze někde schovává?" zeptal se zmateně Remus.
"To není ten správný výraz. Asi bych vás měl seznámit s tím, co se s ním vlastně stalo. Jak je vám známo, Harry přežil, protože se pro něj Lily obětovala, zemřela pro něj. Kouzlo se obrátilo proti Voldemrovi a zasáhlo ho. Kdyby to byl normální člověk, tak by zemřel, ale to on nebyl."
"Co tím chcete říct?" zeptala jsem se.
Že Voldemort si vytvořil něco, co ho udělalo téměř nesmrtelným, a pokud to nebude zničeno, tak by se mohlo stát, že vstane z mrtvých."
"Proč to říkáte nám?" ptal se Remus.
"Ach jistě, málem bych zapomněl. Už mnohokrát jste se mě ptali, proč se nemůžete starat o Harryho. Proč musí být u své tety Petunie."
"Co to s tím má společného?" ptala jsem se.
"Je to odpověď, to co jsem vám před chvilkou říkal. Když se Lily pro Harryho obětovala, poskytla mu ochranu. Je vcelku logické, že kdyby Voldemort povstal.."
"Šel by po Harrym," dokončila jsem za něj.
"Přesně tak, pokračoval. "A protože Petunie má stejnou krev jako Lily, tak jedině u ní, by byl Harry v bezpečí. Proto tam musí zůstat, dokud se nám nepodaří zničit všechny viteály."
"Viteály?" ozval se Remus.
"Ano, viteály, předměty, ve kterých se nachází kousky Voldemortovi duše. Se Severusem již pracujeme na jejich zničení."
"Se Snapem? Proč s ním? Proč ne s námi?" vyhrkla jsem. Snapeovi jsem nevěřila a navíc mě hnala touha po pomstě. Chtěla bych pomoci Brumáblovi zničit viteály.
"Je to příliš nebezpečné," řekl okamžitě Brumbál.
"A proto se toho účastní Snape?"
"Ano, moc dobře ví, jaká jsou rizika, a navíc je to velmi zdatný čaroděj. Pro tebe vede jiná cesta, Megan."
Sklopila jsem hlavu. V tomhle měl pravdu. Musela jsem dostat Siruse ven z Azkabanu.
"Takže až budou zničeny viteály, bude moc Harry od své tety pryč?"
"Ano," usmál se Brumbál. "Dokonce si myslím, že by nemuselo trvat moc dlouho. I Danielově zájmu je, abych se Voldemort už nevracel."
"To máte pravdu," přikývl Remus.
"To je vše, co jsem vám chtěl říct," zvedl se Brumbál. "Doufám, že nemusím říkat, abyste o tom, co jste se dozvěděli, mluvili."
"Je nám to jasné," přikývli jsme.
***
Následující den byl dlouhý, ale příjemný. Když pominu některé chvilky, byl to vlastně skvělý den. Ráno jsme se s Remusem přemístila do Kvikálkova. Byli jsme navštívit Harryho. Bylo to nádherné a hrozně hodné dítě. Ale když jsem ho viděla u Petunie a Vernonova Dursleyových, bylo mi ho hrozně líto. Copak oni ho můžou vychovávat? Když jsem viděla, jak si Petunie hýčká Dudleyho a pak jak nenávistně sleduje Harryho, pukalo mi srdce. Nechápala jsem, jak může být taková k dítěti své sestry. A co teprve ta hrouda sádla, co si říkala její manžel? Ten radši o Harryho ani nezvadil pohled. Zvedal se mi z toho žaludek. Ihned jsem si vzala Harryho k sobě a snažila se mu aspoň trochu vynahradit tu dobu, co tu s nimi tráví. Sledovala jsem jeho nádherné dětské rysy. Nemohla jsem se na něj vynadívat. Byl opravdu krásný a talik se podobal otci. Byli na něm vidět ty podobné rysy a stejné vlásky. Jen oči měl po Lily. Smaragdově zelené a bystré. Na jednu stranu mě pohled na něj plnil jakýmsi zoufalstvím, ale na druhou mi dodával naději.
Po Harryho návštěvě jsme se s Remusem každý přemístili domů. Když jsem objevila ve svém bytě v Londýně, zapřemýšlela jsem, co budu dělat. I když jsem měla další den vstávat a jít do práce, jít spát jsem nechtěla. Zapla jsem televizi a přepínala programy. Nic mě nezaujalo. Zase jsem televizi vypla a znuděně jsem zírala do prázdna. Nedokázala jsem jen tak sedět doma. V hlavě jsem měla přespříliš myšlenek, kterých jsem se potřebovala. Radši jsem se zvedla, oblékla si kabát, protože se blížila zima, a tak bylo poměrně chladno. Vyšla jsem na ulici a šla o pár bloků dál, kde jsem zapadala do jednoho baru.
Posadila jsem se k jednomu stolu a objednala si víno s colou. Pomalu jsem ho popíjela a pozorovala lidi kolem. Seděli u stolů a vesele si povídali. Byli spolu, přátelé. A já jsem najednou zalitovala, že jsem sem vůbec šla. Co mě to napadlo? Jak jsem si mohla myslet, že to tu bude lepší. Tolik mi scházeli James a Sirius. Zase se mi do hlavy cpala hromada nádherných vzpomínek. Ale jak si je můžu vychutnat? Jak můžu s úsměvem zavzpomínat, když vím, že už se nic takovýho opakovat nebude? Neřeknu, kdybych byla 80-ti letá babička, ale mě je sakra 22. A jak mám dál žít tenhle život bez nich?
Jde to vůbec?
"Můžu si přisednout?" přerušil mé zoufalé myšlenky hluboký mužský hlas.
Zvedla jsem oči a s otevřenou pusou jsem zírala na muže, který stál vedle mě a s úsměvem mě pozoroval. Na první pohled mě zaujal. Měl blonďatě mírně zvlněné vlasy, které byli pečlivě vyčesané do stran a dlouhé asi k bradě. Jeho tmavě hnědé oči se na mě usmívali stejně jako jeho rty.
"Ou, tak zas půjdu. Nechtěl jsem rušit." Řekl mírně posmutněle, když jsem neodpovídala.
Už se otáčel, když jsem ho popadla za ruku. Prudce se otočil a nechápavě na mě zíral.
Rychle jsem jeho ruku pustila a začervenala se. "Promiň," zamumlala jsem. "jasně, že si můžeš přisednout."
Chvilku mě nejistě pozoroval, a pak se posadil. Nervózně se usmál.
"Já jsem Jensen Witheman," představil.
"Megan Grayová," podala jsem mu ruku.
S úsměvem ji přijal.
"Proč tu sedíš tak sama?" zeptal se opatrně.
"Ani nevím," řekla jsem, "asi není nikdo, kdo by tu seděl se mnou."
Nejčastěji jsem někde sedávala se Siriusem nebo s celou Pobertovskou partou. Ovšem to už bylo minulostí. Minulostí, po které se mi tak stýskalo.
"To není možný, aby nikdo nebyl," odvětil Jensen.
"Je," zamumlala jsem. "Ale ty tu jsi taky sám," upozornila jsem ho.
"Asi není nikdo, kdo to by tu byl se mnou."
"To není možný, aby nikdo nebyl," oplatila jsem mu to.
"Dostalas mě," zasmál se.
Taky jsem se zasmála. Jensen byl velmi příjemný společník. Seděli jsme tam spolu ještě dlouho a povídali si. Nevěděla jsem, jak to udělal, ale byl to první člověk, se kterým jsem opravdu dokázala odpoutat od všech těch chmurných myšlenek, které mě poslední rok pronásledovaly. Nejdříve jsem si vyčítala, že se tu s Jensnem jen tak bavím, když Sirius sedí v Azkabanu, ale nakonec jsem tuhle myšlenku chtě nechtě zahnala. Jensen ve mně probudil něco, co už dlouho spalo. Byl pro mě strašně přitažlivý a jeho úsměv byl přímo nakažlivý. Nedokázala jsem mu dlouho odolávat. Po chvilce i mou tvář zdobil vážně upřímný úsměv a já si připadala, jako bych se najednou probrala. Přišlo mi, že jsem dlouhé měsíce spala, že jsem to ani nebyla já. A teď jako by se najednou objevila ta stará Megan, která se dokázala dobu bláznivě smát, která si užívala život. Bylo šíleně uvolňující. Ani nedokážu popsat všechny ty pocity, které mě naplnili. Svět se mi najedno zdál o něco světlejší a já jsem za to byla Jensenovi opravdu vděčná.
Když jsme se loučili, políbil mě Jensen jemně na tvář. Pomalu se ke mně naklonil. Na chvilku se zarazila a zkoumal můj výraz. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv opětoval. Jeho horké rty se jemně dotkli mé tváře a já se uvnitř rozzářila. Vlastně jsem měla pocit, že zářím i navenek.
"Děkuju," zašeptala jsem a s blaženým úsměvem na tváři jsem odešla domů. V hlavě jsem měla jen jeho.
Když jsem přišla domů, posadila jsem se na pohovku a chvíli jen zírala do blba, neschopna uvěřit tomu, co se přihodilo. Neschopna uvěřit, že jsem potkala někoho, kdo dokáže jediným pohled rozpustit tu bolest, která se uvnitř skrývala, kdo mi dokáže rozzářit oči.
Zvedla jsem a přešla k oknu s úmyslem zatáhnout závěsy. Chvilku jsem tam ale zarazila a jen se dívala z okna na potemnělou ulici. Zaostřila jsem. Nevěděla jsem, jestli se mi to nezdálo, ale měla jsem pocit, že jsem dole zahlídla až nepříjemně povědomou postavu. Ta ovšem ihned zmizela ve stínech a já jsem radši zatáhla a šla do postele. Nechtěla jsem myslet na něco, co by mi znepříjemnilo dnešní večer.
 


Komentáře

1 Nelly Nelly | Web | 30. června 2010 v 20:50 | Reagovat

To je pěkné :)

2 ♥AnnA♥ ♥AnnA♥ | Web | 30. června 2010 v 20:51 | Reagovat

Čawky. MÁš krásný blog líbí se mi tu! Podíváš se na můj? A prosím neber to jako reklamu.
Děkuji ti mocc! :-)

3 Zwonda Zwonda | Web | 30. června 2010 v 20:52 | Reagovat

ahoj u mne je párty příjdeš zanech koment jeslti jo?více info v 1.článku díky mocc :-)

4 vyrobkyzfima vyrobkyzfima | Web | 30. června 2010 v 20:53 | Reagovat

Ahojky, na mém blogu nabízím výrobky z fima :)blog teprve rozjíždím, výrobků bude víc a víc :) pokud máš zájem, určitě se přijď podívat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.