20. Emily a Bela

30. června 2010 v 20:34 | Sawarin |  Světlo pochodně I
20. Emily a Bela


Čas ubíhal jako voda. Přišlo Září a my jsme nastoupili do sedmého ročníku Bradavické školy. Škola nám samozřejmě přinesla spoustu povedených vtípků a zábavy, ale bohužel sebou přinesla i učení. I přes veškerou nechuť, kterou jsem k učení pociťovala, jsem se musela trochu snažit. Přece jen jsem chtěla udělat OVCE, takže mi nic jinýho nezbývalo. A tak v tom monotónním duchu plynuly další měsíce, až nastal duben.
Ptáte se, co se během té spousty měsíců událo? James a Evansová se dali oficiálně dohromady, což mě teda vůbec netěšilo. Stále jsem ji neměla ráda. Jenže James ji miloval snad už ani nevím od kdy, ale nebylo by fér, kdybych mu kazila vztah, o který tak dlouho usiloval. Ale stejně jsem Evansce nemohla odpustit, jak se Dvanácterákovi tu celou dubu před tím chovala. Nebo jsem možná ani nechtěla.
Moji mámu už kdysi dávno pustili z nemocnice. Byla zdravá a šťastná a na svou dceru si nepamatovala. Chtěla jsem s tím něco udělat, ale z Bradavic to šlo těžko. Jediné, co jsem zmohla, bylo, že jsem ji psala dopisy. To mi ovšem bylo na nich, protože je všechny sebral Aranas. Vlastně jsem ani nebyla překvapená, když mi místo od mámy přišel dopis od Aranase, ve kterém mi výslovně přikazoval, abych už mámě nepsala. Dělal vše proto, aby se o mně máma nedozvěděla. Ani Brumbál s tím nemohl nic dělat, protože všechny důkazy jakoby zmizeli. Vlastně jako kdybych neměla mámu. A mámě samotné její život vyhovoval, tak proč by měla věřit někomu, kdo za ní přijde a řekne ji, že má dceru, když žije šťastně se svým manželem a na nikoho takovýho si nepamatuje. Navíc zde ani nebyla možnost s ní nějak moc mluvit. Aranas ji s radostí držel dál o nějaké větší společnosti. Teda té společnosti, která by ji mohla o něčem přesvědčovat. Mezi Smrtijedský rodinky ji bral s radostí. Ale to je konec mých informací o mámě. Víc o ní nevím.
Ale z toho tu vyplívá další problém. Co budu dělat, až odejdu ze školy. Zrovna moc peněž nemám a dům taky ne. Nemám kam jít. Tento fakt mi poslední dobou dělal starosti. Vzhledem k tomu, že Aranas mámu více měně ovládal už dříve, tak mě její ztráta tolik nebolela. Byla zvyklá obejít se bez ní. Co mě bolelo, byl fakt, že si mě prostě nepamatuje. Nepamatuje si na ty roky, co jsme strávili spolu i s tátou. Na ty šťastný roky, kdy jsme byli téměř vzorová rodina. Ale to všechno jsem se svými přáteli dokázala jakž takž překonat. Jenže kde budu bydlet? James se nabízel, že můžu bydlet u něj, jak dlouho budu chtít, ale já nechci bejt na někom závislá, i když je to jeden z mých nejlepších přátel.
Možná vás ještě zajímá, co Belatrix a Billy Martenes. No jejich vztah stále funguje, ačkoliv se mi to zdá téměř neuvěřitelné. Vypadá to, že jsou spolu šťastní. I když jsem se poslední dobou všimla, že je Bela trošku divná. Napadlo mě, že by s tím mohli mít něco společného Zmijozelští, protože Bela se už na začátku školního roku rozhodla vrátit se do své ložnice. S většinou koleje se ignorovala. Ptala jsem se jí, jestli se něco nestalo, ale to ihned razantně zamítla.
***
"Grayová, vstávej!" budil mě někdo.
Pomalu jsem otevřela oči. Nad sebou jsem spatřila hřívu rudých vlasů.
"Evansová, zbláznila ses. Proč mě proboha budíš?" zavrčela jsem.
"Proč asi.. Přece abys nezapsala." Odvětila.
"No bože, tak zaspím. To se toho stane."
Tahle se teď Evanska chovala furt. Asi si chtěla šplhnout u Jamese, jak se o mě stará. Ale ještě asi nepochopila, že mě to vůbec netrápí, že přijdu pozdě nebo že nebudu mít úkol.
"Nemůžeš furt chodit pozdě. Uvědom si, že za dva měsíce budeme skládat OVCE."
"Hm..A to mě má trápit?"
"Mělo by, jenže ty jsi nepoučitelná a.."
"Jo jasně. Já vím, že jsem příšerná. Nemusíš mi to opakovat každej den." Přerušila jsem ji znuděně a přetáhla jsem si peřinu přes hlavu s úmyslem pokračovat v předchozí aktivitě - spaní.
"Grayová," zavrčela Evanska a stáhla ze mě peřinu. "Vstávej!"
"Já ji zabiju, já ji zabiju.." zamumlala jsem do polštáře a pak jsem s naprostným znechucením zvedla. "Vidíš, už vstávám, tak běž teď pro změnu otravovat Jamese. Ten určitě taky potřebuje vtáhnout z postele." Řekla jsem a zamračeně jsem zalezla do koupelny.
V koupelně jsem vykonala nutnou hygienu a trošku jsem se zkulturnila a už jsem chtěla vylézt, jenže mě něco zarazilo. Slyšela jsem hovor svých dalších dvou spolu bydlících. Možná už si je nepamatujete, ale kdysi jsem se o nich zmiňovala: Emily - celkem milá a chápavá holka, Veronica - děsná mrcha, Patricie - příšerná barbie s pilinama místo mozku.
"Hele, Pat, myslíš, že mu budu tahle líbit?" ptala se Veronica.
"Komu zase?" nechápala Patricie.
"No přece Danielovi?" řekla Veronica.
"Danielovi? To myslíš Wardena?" zeptala se Emily trošku zaškočeně.
"No jakýmu asi jinýmu," zašklebila se Veronica.
"No já jen že jsem slyšela, že je to parchant," zamumlala Emily. "S Megan se prej nějak nepoholi."
"Ale Megan je taky blbka, která neví, co je dobrý." Odsekla Veronica.
"Hlavně že ty seš názorná ukázka přirozený inteligence, co?!" zavrčela jsem, přičemž jsem vylezla z koupelny.
"Jo, protože jdu na rande s Danielem," zašklebila se vítězně Veronica.
Tomu jsem se opravdu musela zasmát. "Tak to se fakt máš, holka."
"Jen závidíš."
"To jako tobě? Když tě tak vidím, je mi tě spíš líto."
Veronika si jen odfrkla a podívala se na Patricii. "Pojď Pat, přece tu nebudeme s takovou husou."
"Dej si bacha na pusu!" zavrčela jsem ještě, ale to už Patricia a Veronika odcházeli z pokoje.
Chvilku bylo v pokoji ticho, ale to po chvíli přerušila Emily.
"Nepůjdeme na snídani?" navrhla.
Překvapeně jsem se na ní podívala a poté jsem přikývla.
"Ehm, tak… Jak se máš?" zeptala jsem se jí při cestě na snídani.
"Jo fajn. Jen je škoda, že už bude konec roku. Už se sem nejspíš nikdy nevrátíme."
"Jo, to jo. Bude mi to tu chybět," řekla jsem.
"To i mě," přikývla.
"Hm.. Máš vůbec nějakýho kluka?" zeptala jsem se jí, protože jsem si vzpomněla, že Remus se nedávno náhodou prořekl, že Emily je hezká milá holka.
"No ne," řekla a pak se trošku začervenala.
"Líbí se ti někdo?" zeptala jsem se.
"Já ti to nemůžu říct," zavrtěla hlavou.
"Proč ne?" nechápala jsem.
"Protože bys mu to řekla a.."
"Proč bych tu to měla říkat?"
"Protože je to tvůj kamarád." Zamumlala a ještě víc zrudla.
"Tak počkej. Z toho se nevykroutíš." Naléhala jsem.
"Remus," zašeptala.
"Cože? Jako Remus Lupin?" ujišťovala jsem a přitom jsem se potutelně usmívala.
"Jo. A ty mu to teď řekneš a Poberti se mi vesele vysmějou." Zamračila se Emily.
"No dovol," zamračila jsem se i já. "Co si to o mně myslíš? Že tě ztrapním, že se ti budu smát?"
"To ne, ale.." začala Em.
"Nevím, co si o mě kde slyšela. Neříkám, že jsem svatá, ale taková mrcha nejsem." Tak tohle si o mně ostatní myslej?
"Já.. Promiň." Sklopila hlavu Emily.
"Víš, Removi nic neřeknu. A víš proč? Protože to uděláš sama."
"Cože?" vykulila na mě oči Emily.
"Jo, přesně tak. Myslím, že i ty se Removi líbíš. On se jen bojí, že on tobě ne. Tak jen do toho. Udělej první krok." Povzbuzovala jsem ji.
"To myslíš vážně? Opravdu se mu líbím?"
"Jo," odpověděla jsem vážně.
Chvilku bylo ticho.
"Můžu se tě na něco zeptat?" ozvala se nesměle Emily.
"Jasně," usmála jsem.
"Já vím, že je to osobní, ale je pravda, že na tebe Warden něco zkoušel. Že.." nedořekla Em úmyslně.
Zadívala jsem se na ní a přemýšlela, jestli ji můžu věřit.
"Je to pravda," řekla jsem po chvilce rozvážně. "Ale je to ještě trošku složitější a to by bylo nadlouho."
Emily jen přikývla.
Zbytek cesty, co nám zbýval, jsme už ušli mlčky.
"Pojď si sednout k nám," pobídla jsem blondýnku, když jsem uviděla Siriuse, Remuse a Petra. James byl nejspíš někde s Evanskou.
Emily se na mě nejistě podívala, ale nakonec přikývla. Emily byla zajímavý člověk. Byla to inteligentní klidná dívka, která se nějak moc neprojevovala. Chytrá a tichá. K Removi by se hodila.
"Koho nám to čerti nesou?" zazubil se na mě Sirius.
"Ahojky," pozdravila jsem Poberty.
"A koho nám to sem vedeš?" ozval se opět Sirius a svůdně zamrkal.
Já jsem jen protočila oči v sloup. On si snad nikdy nedá pokoj.
S Emily jsme se posadily ke stolu a v klidu se nasnídaly. Teda relativně v klidu. Neobešlo se to bez Tichošlápkových poznámek, Náměsíčníkových rozpačitých pohledů na Emily a Červíčkova chroupání a slintání a bůh ví čeho ještě. Já osobně jsem se na něj radši moc nedívala. To už jsem měla nacvičený. Když se chcete v klidu najíst, tak se na něj radši nedívejte.
Po chvíli se k nám připojili i James s jeho rudovlasou láskou a pak jsme se vydali na vyučování.
***
"Ahoj Bello," pozdravila jsem svou kamarádku.
"Ahoj Meg," odpověděla. "Myslíš, že bys se mnou mohla na chvilku jít někam pryč?" zeptala se mě černovláska.
Přikývla jsem a vydala jsem se s Bellou do jedné nepoužívané učebny. Věděla jsem, že tam budeme mít klid.
"Chtěla si se mnou o něčem mluvit?" zeptala jsem se jí.
"To chtěla," kývla.
"A o čem?"
"O Billym." Povzdechla si.
"Děje se něco? Všimla jsem si, že si poslední dobou nějak roztěkaná."
"Myslím, že mi něco tají, ale netuším co."
"A zkoušela to z něj nějak dostat?" zeptala jsem se.
"No jistě, že jo. Dolovala jsem to z něj všema způsobama, jaký mě napadly. Ale on furt říká, že se dozvím, až přijde ten pravý čas."
"Třeba tě chce požádat o ruku," zasmála jsem se.
"To vůbec není vtipný," zavrčela Bella. "A mimo to, vím jistě, že o to nejde. Tak trochu jsme to spolu probírali a shodli jsme se na tom, že s tím ještě dost počkáme. Zas tak dlouho spolu nejsme."
"Nevím, co bych ti poradila," řekla jsem. Chtěla bych své kamarádce poradit."
"Chápu," kývla Bella. "Nevím, co dělat. On furt někam mizí a.." povzdechla si.
Náhle někdo otevřel dveře. Obě jsme s Bellou vzhlédly. Ve dveřích stál Billy.
"Ahoj," pozdravil zvesela. "Hledal jsem tě, Bell. Můžeš jít na chvilku se mnou?" zeptal se. "A ty taky prosím, Megan," dodal.
S Belou jsme se na sebe nechápavě podívaly a vydaly se za ním.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.