22. Vstříc novému životu

30. června 2010 v 20:37 | Sawarin |  Světlo pochodně I
22. Vstříc novému životu


Jeden den ubíhal za druhým a zkoušky OVCE se blížili. Světe div se, i já jsem se přinutila k tomu, sednout si na chvilku k učení pokusit se něco vtlouct do tý svý prázdný palice. Abych pravdu řekla, moc mě zkoušky netrápily. Nevím proč, asi jsem byla hloupá, ale prostě jsem se nemohla přinutit k tomu, vnímat je nějak jinak. Možná to bylo tím, že se kolem mě dělo tolik jiných věcí, že by něco jako zkoušky připadalo jako drobnost. K čemu mi byli OVCE, když nemám rodinu, když nevím, co budu dělat. Co se mnou sakra bude a když mě otravujou nějaký pitomý Smrtijedi, který si naivně myslej, že se k nim přidám.
Vlastě už jsem vážně uvažovala, co budu po škole dělat. Měla jsem sto chutí odjet pryč, někam daleko, ale nevěděla jsem, jak to zrealizovat. Nebyl to útěk, nebo vlastně tak trochu jo, ale já jsem potřebovala pryč, protože už jsem tu na to neměla nervy. Nevěděla jsem, co si dál počít a věděla jsem, že pokud to budu dál, tak se nedokážu odpoutat. Pořád se tu bude plíst Warden a já nikdy nebudu mít klid. Nechtěla jsem přijít o svý přátele, co tu mám - o Remuse, Jamese a hlavně Siruse. Ale od čeho jsme kouzelníci. To že bych odjela, by přece vůbec neznamenalo, že se nikdy neuvidíme. Vlastně mi to připadalo, jako nejlepší věc, co můžu udělat. Jen jak to udělat s mými drobnými úsporami. To byl jediný problém
***
"Belo," zavolala jsem na svou Zmijozelsko kamarádku.
Jenže černovláska mi věnovala pouze jediný krátký pohled, otočila se ke mně zády a svižným tempem se vydala pryč.
"Sakra Belo, počkej," zakřičela jsem a rozpěla jsem se na ní.
Nechápala jsem, co se to s ní děje. Teda, chápala jsem, že je z toho z Billyho na dně, ale proč se mi proboha vyhýbá, proč přede mnou utíká? Proč se mnou nechce mluvit?
"Co chceš, Megan?" zeptala se mě Bela znuděně.
"Chci s tebou mluvit. Chci vědět, jestli jsi v pořádku," odpověděla jsem.
"Myslíš, že můžu bejt v pořádku? Po tom všem? Po tom, co mě zradil kluk, kterýmu jsem věřila? Kterýho jsem milovala?"
"Právě o tom jsem s tebou chtěla mluvit."
"Ale já o tom mluvit nechci," zavrčela Bela.
"Fajn, tak o tom mluvit nemusíme. Stačí říct. Ale to nevysvětluje fakt, že se mi vyhýbáš."
"Prostě s tebou mluvit nechci!" Zasyčela.
"Ale proč, Belo?" naléhala jsem.
"Protože některé věci se změnit nedají."
"Tím chceš říct co?" nechápala jsem.
"Že jsem si myslela, že můžu něco změnit, ale až teď jsem pochopila, že nemůžu. Některý věci jsou daný. Škoda, že to taky nevidíš."
"Nevidím co?"
"Že nemá cenu se bránit."
"Tak moment, nechceš mi říct, že jsi udělala nějakou hloupost," zamračila jsem se.
"Hloupost? Chceš snad říct správnou věc."
"No jestli je podle tebe správná věc stát se vraždící loutkou v rukou šílenýho fanatika…"
"Tahle o něm nemluv." Zařvala Bella.
"Takže je to pravda. Ty… Ty ses k nim přidala… Jak jsi mohla po tom s Billym."
Nemohla jsem tomu uvěřit. Připadalo mi to jako zlej sen.
"Umíš si představit, jak to bolí? Jak šíleně mě to uvnitř sžírá. Pochop, já bez něj nedokážu bejt a je mi jedno, co pro to bude muset obětovat. Otevřel mi oči."
"Ty si sakra myslíš, že nevím, jak to bolí. Tak dovol, abych tě upozornila, že to vím až moc dobře. Víš moc dobře, co se stalo mezi mnou a Danielem. Že jsem ho milovala. A i přes to, že je to největší parchant na světě, tak si přeju, aby to bylo jako na začátku. Ale nikdy bych se kvůli němu nepřidala ke Smrtijedům. Nikdy!"
"Protože jsi slabá!"
"Tak slabá, říkáš? Jo jsem slabá na to, abych mučila a zabíjela lidi. To máš naprostou pravdu. Nedokážu ostatním ubližovat a rozhodně bych to neměnila. Zklamala jsi mě, Belo."
"No tak, Megan, přidej se k nám," nabádala mě Bela.
"Páni, už mluvíš přesně jak ty idioti Smrtijedský. No jo vlastně, to bude asi tím, že jsi teď jedna z nich."
"Radši mlč," doporučila mi Bela.
"A proč bych měla? Snad je kvůli nějaký Smrtijedský havěti." Štěkla jsem. Měla jsem vztek, strašnej vztek.
"Dávej si pozor na to, co říkáš," zavrčela Bela.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Nechtěla jsem se tu s Belou hádat. Musela jsem si to nejdřív všechno srovnat v hlavě. Nějak mi furt nedocházelo, že je Bela Smrtijed.
"Budeš toho litovat, Bel." Řekla jsem již relativně klidně a vydala jsem se do Společenky.
"Věř tomu, že ne," křikla za mnou ještě Bela a pak se i ono vydala za svými.
***
Čas rychle ubíhal a ani jsme se nenadáli a byli tu OVCE. Všichni jsme je kupodivu složili úspěšně. I když třeba takový Petr s tím měl docela problémy. Evansová byla samozřejmě jedna z nelepších a skvěle si vedl taky Remus. Já, James a Sirius jsme na tom taky nebyli špatně. U nás byly trošičku problematické ty teoretické znalosti. Ale nebylo to nic, co by se nedalo vynahradit v praktické zkoušce.
Byla jsem ráda, že mám OVCE za sebou, ale zase to znamenalo, že z Bradavic za chvilku odjedu a ty krásná léta co jsem tu strávila s Poberty po boku, budou opravdu minulost. Neříkám, že by léta s nimi měla skončit, ale jde spíš o to, že končí ta bezstarostnější část života a já budu muset vyjít tam ven a postavit se čelem ke všem problémům, které sužují nejen kouzelnický ale i mudlovský svět. Ten poslední a předposlední rok to sice nebyla procházka růžovou zahradou, ale i tak jsem si připadala tak nějak chráněna hradbami Bradavického hradu. Ale tomu je teď konec.
Povzdechla jsem si a zaklepala na dveře ředitelovi kanceláře.
"Dále," ozvalo se za dveřmi a já vstoupila.
"Posaďte se, slečno Grayová." Vyzval mě Brumbál.
Posadila jsem se a upřela jsem na Brumbála tázavý pohled.
"Jistě si říkáte, proč jsem s vámi chtěl mluvit," začal Brumbál.
Přikývla jsem.
"Jde o to, že vím, že je vaše situace není zrovna jednoduchá a proto bych vám rád nabídla pomoc. Uvažovala jste o tom, co byste po škole chtěla dělat?" zeptal se mě.
"No hlavně jsem se zabývala tím, kde budu bydlet. Vlastně docela vážně uvažuji o tom, že bych odjela nějak pryč."
"Napadlo mě to," přikývl Brumbál. "A proto jsem se trochu informoval a zjistil jsem, že New Yorku na ministerstvu kouzel mají zájem o pracovníka na Odboru kouzelnických nehod a katastrof. Zároveň by vám ministerstvo zařídilo bydlení s tím, že by vám nájem každý měsíc strhávalo z platu. Ale měla byste byt již s nástupem do práce. Co na to říkáte?"
Překvapeně jsem na Brumbála zírala. Tohle bylo přesně to, co jsem potřebovala.
"Myslím, že je to úžasná nabídka." Řekla jsem.
"Takže přijímáte?" zeptal se Brumbál.
"Přijímám," přikývla jsem.
"Mám pro vás ještě jednu nabídku. Slyšela jste již o Fénixově řádu?" zeptal se mě.
"Něco jsem zaslechla." Přikývla jsem.
"Chci vám nabídku členství. Budete v Americe a pro Fénixův řád je výhodné mít tam nějaké kontakty."
Nemusela jsem se nijak dlouho rozmýšlet. Smrtijedy a Voldemorta jsem nenáviděla.
"Ráda se stanu členem Fénixova řádu." Řekla jsem.
"Výborně." Usmál se Brumbál. "Ještě vám dám vědět, kam se kdy máte dostavit," řekl a já jsem se vydala do Společenské místnosti.
"Grayová," ozvalo se za mnou, když už jsem byla skoro u Společenky.
Otočila jsem se a spatřila Billyho.
"Tak co? Nerozmyslela sis to?" zeptal se mě.
V duchu jsem se musela zasmát. Právě jsem přijala nabídku, že se stanu členkou Fénixova řádu a on mi tu nabízí, abych byla Smrtijedkou.
"Ne, to fakt ne."
"Nebylo by to krásný, kdybychom byli všichni spolu. Ty s Danielem, já s Bellou, Lucius s Narcissou. Chybíš tam."
"Tak to na to asi budete muset zvyknout, protože já se k vám nepřidám."
"Ale no tak, nebuď hloupá," přesvědčoval mě.
"Já nejsem ten, kdo je tu z nás dvou hloupej," odvětila jsem a pokračovala v cestě do Společenky.
"Jsi si tím jistá?" zeptal se.
"Jo jsem. A teď už mi dej pokoj!" zavrčela jsem a už jsem ho ignorovala.
Teď jsem chtěla mít klid. Musela jsem říct svým přátelům, že odjedu.
***
Věnovala jsem Bradavicím poslední pohled a nastoupila jsem do vlaku. Věděla jsem, že se mi bude stýskat, zatraceně stýskat. Zamrkala jsem, abych zahnala slzy, které se mi draly do očí. Nemoha jsem uvěřit tomu, že je konec.
V kupé jsem seděla se Siruisem, Jamesem a Lily, Remusem s Emily a Petrem. Ano, čtete dobře. Remus a Emily se vážně dali dohromady a já jsem z toho měla obrovskou radost. Remus se dokonce odhodlal říct Emily pravdu o tom, tam každý měsíc mizí a ona to vzala vskutku dobře. Hrozně moc jsem to Removi přála. Zasloužil si to.
Cestu do Londýna jsme strávili vyprávěním různých příhod a vzpomínáním na těch sedm let, co jsme v Bradavicích prožili.
Jenže pak jsme najednou přijeli do Londýna a já jsem si teprve teď pořádně uvědomila, že je to konec. Podívala jsem si na Siriuse a do očí se mi začaly drát slzy. Všichni jsme jen stáli a zírali na sebe. Nikdo jsme tomu nemohli uvěřit.
"Takže to je konec," řekla nakonec nahlas Lily.
Přikývla jsem.
"Mrzí mě, že jsme spolu nikdy nevycházeli," zamumlala Lily a podívala se na mě.
"Mě taky," přitakala jsem. "Nejsi zas tak špatná," uznala jsem.
"Ani ty," zasmála se Lily.
"Já, budu muset jít. Měla bych být co nejdřív na letišti." Řekla jsem.
Pak nastala ta dojemná scéna - objímání a loučení.
Objala jsem se se všemi až na Siruse. Toho jsem si nechala nakonec. Přece jen to byl on, kdo mi ze všech nejvíc přirostl k srdci.
Pevně jsme se objali.
"Nechci pryč, ale musím," zamumlala jsem.
"Já to chápu," zašeptal. "Doufám, že se tam budeš mít líp. A koukej se taky ozvat."
"Neboj, určitě se ozvu," zasmála jsem se přes slzy. "Tak se tu mějte lidi a nezlobte."
Věnovala jsem všem poslední pohled a vydala jsem se vstříc novému životu.
 


Komentáře

1 madlisek madlisek | 31. prosince 2011 v 2:00 | Reagovat

Úžasná povídka ale strašně hrozně mě prostě mrzí že se Bell přidala ke smrtijedům, prostě já vím že ona tam patří a tak ale tady byla úplně jiná a nemyslím si že by to mělo skončit tak že ona se k nim přidá. Ale nechci kritizovat, je to tvá volba konce. Jinak skvělé hlášky, dost často jsem se svíjela smíchy. :-) Lily se nakonec ukázala jako dobrá  a líbí se mi že Emily se smířila s tím že Remus je vlkodla, nemám ráda povídky, kde ho ty na oko milující holky opustí. Ale zkrátka.. Nádherná povídka ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.