3. Útěcha v tmách

30. června 2010 v 20:55 | Sawarin |  Světlo pochodně II
3. Útěcha v tmách


Běžela jsem. Běžela jsem, co mi síly stačili. Prodírala jsem se hlubokým lesem a hlavě jsem měla jen tu jednu myšlenku. Nedokázala jsem myslet na nic jiného. Soustředila jsem se jen na něj, na Petera Petigrewa. Nevěřila jsem tomu, že je mrtvý. Já jsem věděla, že žije. Věřila jsem Siriusovi, když to říkal. Nemohla jsem mu nevěřit. Možná se ptáte, jak si můžu bejt tak jistá. Žádný důkaz vám dát nemůžu. Ale vím, že Siriuse je nevinný. Znám ho již spoustu let. Znám jeho kladné i záporné stránky a vím, že by nikdy neudělal nic, by ublížilo lidem, na kterých mu opravdu záleželo. Věděla jsem, že on by Jamese a Lily nikdy nezabil, a ten fakt prostě nemohlo nic změnit. On tu byl vždycky pro mě, copak já ho teď můžu zklamat?
"Meg," slyšela jsem Remův hlas.
Prudce jsem se otočila a snažila se přijít na to, odkud jeho hlas přišel. Rozhlížela jsem se ze strany na stranu, ale nikde nic. Byli totiž asi 2 hodiny ráno, a tak bylo v lese vidět sotva na pár kroků.
"Reme?" vykřikla jsem a zmateně se rozhlížela kolem. Něco kousíček ode mě zašustilo.
Začínala se ve mně probouzet panika. Proč jsem se nedržela u Remuse?
"Sakra Remusi, kde jsi?" zvolala jsem do noci. Nevěděla jsem, jestli je to moudré. Nevěděla jsem, jestli radši nemám být zticha. Ale to se pak s Remem nenajdeme.
Šustění se ozvalo znovu a tentokrát to bylo ještě blíž u mě. Srdce se mi prudce rozbušilo, až jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudi.
Zbrkle jsme se sem s Remem vydali, protože jsme zjistili, že tu někdo vidět Petera. Neměli jsme čas na nějaký super plán. Ihned jsme museli jednat, než zmizí. Jenže to nešlo zrovna podle plánu. Ocitli jsme se v malé vesničce, kde jsem i hned zamířili k opuštěnému domu, o kde se měla skrývat a proradná krysa. Nebyl tam, ale viděli jsme postavu, jak mizí v nedalekém lese. Ihned jsme se za ní vydali. A tak jsme skončili tady.
"Megan, tady." Zaslechla jsem náhle křičet Rema. To mě jako by probudili k životu. Vlila se do mě nové energie a já se rychle rozběhla a jeho hlasem.
"Reme?" zavolala jsem, když jsem měla dojem, že bych mu měla být blízko.
"Tady." Odpověděl Remus, avšak v jeho hlase bylo něco zvláštního.
Co nejrychleji jsem k němu běžela. Když jsem mu stanula po boku a vzhlédla, zaraženě jsem zůstala zírat.
Byl tady, zase. Měla jsem pocit, že je všude, kam se hnu.
"Ahoj Meg," pozdravil mě Daniel.
"Zase ty?" prskla jsem.
"Ano já. Dozvěděl jsem se totiž, že bys ráda chytila Červíčka a to by znamenalo, že by byl Sirius volný. To přece nemohu dupustit."
"Ty zmetnku!" vykřikla jsem.
"Kde je Čevrvíček?" zeptal se s předstíraným klidem Remus.
"Červíčku, pojď pozdravit přátele," přikázal Daniel.
Vedle Wardena se náhle zjevil Peter Petigrew. Proměnil se. Celou dobu byl ve své zvěromágské podobě.
"Ty proradná kryso," vyhrkla jsem a už jsem chtěla po Červíčkovi skočit. Remus mě ale zarazil. Nemohla jsem jen tak skočit k Danielovi. Oba jsme věděli, že je to opravdu dobrý kouzelní a možná i víc. Zabýval se černou magií, a kdo ví, kam až zašel. Museli jsme se pořád mít na pozoru.
"Kryso?" zasmál se Daniel. "To sedí, viď Červíčku. Bež!" přikázal mu a Peter se opět proměnil v krysu a zmizel v houští.
"Tak se tu mějte hezky. Megan, doufám, že se zase brzo uvidíme." Loučil se a já jsem měla co dělat, abych nevybuchla vzteky. Tolik jsem toho parchanta nenáviděla.
Daniel nám věnovat posední pohled přemístil se.
Ihned jsem s rozsvícenou hůlkou začala prohledávat každý kousek země. Peter tady někde musel stále být. Jenže bůh ví, kam se jako malá proradná krysa schoval.
Hledali jsme dlouho, ale nic jsme nenašli. Zklamaně jsem se svezla na zem a hlavu zabořila do dlaní. Už jsme byli tak blízko. Tak blízko tomu, abychom dostali Siriuse ven z Azkabanu. A teď mi přišlo, že nemáme žádnou naději. Daniel si bude Petera hlídat. Nijak se k němu nedostaneme.
"Megan, pojď," pomohl mi vstát Remus.
"Remusi, my Petera nedostaneme," zakňučela jsem zoufale.
"To možná ne, ale najdeme nějakej způsob, jak Siriuse dostat pryč."
"Myslíš?"
"Vím to, Meg. Tak už pojď."
***
Pomalu jsem kráčela k Azkabanskému vězení a snažila se uklidnit. Musela jsem vypadat vyrovnaně, silně.
Už jak jsem se blížila, pociťovala jsem ten chlad. Stále víc a víc. Prodíral se do mého nitra a až bolestivě mě mrazil. Nedokázala jsem si představit, že jsem tu zavřená. Nevydržela bych to. To snad nikdo nemohl vydržet. Byla to noční můra.
Procházela jsem kolem jednotlivých cel, viděl jsem ty vězně. Někteří mluvili sami pro sebe, křičeli. A jiní jen seděli jak prázdné skořápky. Nezvládala jsem, dívat se na ně. Jeden celé vedle druhé, jeden vedlo druhého. A všichni měli ten stejný výraz, ty oči, které se mi zarývali hluboko do paměti, a já jsem věděla, že na ně nikdy nezapomenu. Mozkomorové poletovali kolem celého vězení a jí cítila ten nápor hrůzy, který vyvolávali.
Po chvilce jsem došla k Siriusově cele a bolestí jsem na něj pohlédla. Nevnímal mě, nevěděl, že jsem tam.
"Siriusi," oslovila jsem ho.
On však stále seděl v rohu své cely a nepřítomně zíral před sebe. Jeho tělo bylo pohublé, ale i přes to si zachovalo svoji mužnost. I jeho obličejové rysy přes to všechno zůstávaly nedotknuté. Stále to byl na první pohled hodně přitažlivý kluk. Ale ta prázdnota v jeho očích..
"Siriusi," zkusila jsem to znova. "To jsem já, Megan."
Pomalu vzhlédl a upřel na mě svůj pohled, ty oči..
"Siriusi," opakovala jsem jeho jméno a natáhla k němu ruku.
V jeho, do teď prázdných očích, se objevili jiskřičky poznání.
"Megan," zašeptal a prudce se zvedl. "Jsi to ty?"
"Jo, jsem to já. Pojď sem," pokynula jsem mu.
Přistoupil blíž ke mně. Prostrčila jsem ruce mřížemi a dotkal se ho. Jeho kůže byla ledová. Přišel úplně až ke mně a já ho přes mříže objala. Snažila jsem se ho aspoň na chvilku zahřát.
"Siriusi, s Remusem jsme hledali Petra," začala jsem po chvíli. "Ale utekl nám. Daniel mu pomohl."
"Daniel?" zachrapal Sirius.
"Warden," odpověděla jsem. "On teď vede Smrtijedy. A když Petera schovává, tak myslím, že ho nenajdem."
Sirius nic neříkal, jen se na mě díval. Cítila jsem, jak se mi hrnou slzy do očí. Rychle jsem zamrkala, abych je zahnala. Musela jsem být silná. Kvůli Siriusovi.
"Ale
slibuju ti, že najdeme způsob, jak tě dostat ven. I kdybychom ti měli pomoct utéct. Slibuju." Šeptala jsem mu do ucha.
***
Uběhlo pár dní od mé návštěvy Siriuse a já byla stále duchem mimo. Cítila jsem se prázdná, zoufalá. A nemohla jsem najít nic, co mě rozptýlilo. Poslední nadějí byl Jensen. Měli jsme se dneska setkat a já doufala, že se s ním bud aspoň na chvíli cítit o něco líp. Těšila jsem se na něj, ale byla tu jedna věc, která mě tížila. Kdybych chtěla, nemohla jsem mu říct všechno. Nemohla jsem mu jen tak říct, že jsem čarodějka. Nevěděla jsem, jak to do budoucna představuju a nějak extra jsem to zatím neřešila. Ale na jednu stranu mě to docela tížilo.
"Ahoj Megan," usmál se na mě zářivě a i mě se ihned na tváři objevil úsměv. Nechápala jsem, jak to dělá.
"Ahoj," pozdravila jsem ho. "Co budeme dělat?" zeptal se mě.
"Já nevím, co bys chtěl?" zeptala jsem se. Vlastně mi bylo jedno, co budeme dělat. Jen ten pocit, že je vedle mě naplňoval jakým si štěstím, které jsem teď opravdu potřebovala.
"Nevím, můžeme se jít projít a pak uvidíme," navrhl.
Přikývla jsem.
Trošku nejistě se na mě podíval a poté mě jemně uchopil za ruku. Při doteku jeho horké ruky mnou projela vlna potěšení. Neskutečně mě to hřálo a dodávalo mi to energii.
"Tak jdeme?" zeptal se s úsměvem a já na něm mohla oči nechat.
Procházeli jsme se dlouho, povídali si o všem možném. Udivovalo mě, že si máme stále co říct. Nikdy nenastala ta trapná chvilka, kdy ani jeden neví, co by měl říct.
"Proč jsi v tom baru seděla sama?" zeptal se náhle váhavě.
Trochu jsem posmutněla. "To je složitý."
"Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš," usmál se a pohladil mě po tváři.
"Víš, vlastně ti to chci říct," zamumlala jsem. Potřebovala jsem se svěřit, promluvit si. A Jensenovi jsem věřila. Bylo to neuvěřitelné a možní i naivní, ale opravdu jsem mu věřila.
Povzbudivě mi stiskl ruku.
"Ještě ve škole, jsem měla čtyři kamarády. S holkama jsem se moc nekamarádila. Až ke konci. Ale ti čtyři kluci byli nejlepší přátelé, jaké jsem potkala. Jenže pak naše parta skončila a nikdy už nic nebude jako dřív."
Do očí se mi draly, ale já jsem se zahnala. Nechtěla jsem před Jensenem brečet.
"Skončila?" nechápal Jensen.
"Protože jeden z nich je mrtvý, druhý je ve vězení za zločin, který nespáchal a třetí je zrádce. Zůstala jsem jen já a Remus, který se stejně utápí ve svých myšlenkách na ztracenou lásku, i když to nikomu nepřizná."
"To mě mrzí, Meg," zašeptal a setřel mi jednu jedinou slzu, která se mi kutálela po tváři. Poté mě k sobě jemně, ale přesto pevně přitiskl. Hlavu jsem si položil na jeho pevnou hruď a vychutnává si ten pocit bezpečí, který mi poskytoval. Tolik jsem to potřebovala. Poslouchala jsem tlukot jeho srdce, který mě uklidňoval. Jeho tělo mě hřálo a mnou projela vlna chtíče. Objala jsem ho kolem pasu a víc se k němu přitiskla a vychutnávala si ten pocit. Pocit, který už jsem tak dlouho nezažila.
"Nechceš jít ke mně do bytu?" zeptal se nesměle. Bál se mojí reakce. Oba jsme věděli, co to znamená.
Já jsem však nadšeně přikývla a on si trochu oddechl.
Jeho byt byl poměrně malý, ale o to víc útulný. Hned na první pohled se mi tam zalíbilo. Moc dlouho jsem to tam však neprohlížela, protože mě Jensen zavedl do ložnice, ve které stála obrovská postel. Potěšeně jsem se usmála.
Jensen přišel těsně ke mně a zadíval se mi do očí.
"Víš, známe se chviličku…" začal, ale já jsem ho přerušila.
"Chci to," zašeptala jsem mu do ucha. "Chci tě."
Nemělo smysl to protahovat. Původně jsem nechtěla nikam spěchat, ale copak jsme se mohli bránit při náporech vášně, které námi proplouvali?
Rukou jsem přejela po jeho svalnaté hrudi a poté ho objala kolem krku. Pak jsem se mírně odtáhla, abych ho mohla políbit. Líbali jsme se a přitom si navzájem sundávali oblečení. Za chviličku už jsem na sobě obě měl jen spodní prádlo.
Nečekaně mě popadl do náručí a já se nijak nebránila. Právě naopak. Vychutnávala jsem si ten okamžik. Jemně jsem ho políbila na rty a pak se mu zadívala do očí.
Donesl mě k té obrovské posteli, na kterou mě jemně položil. Lehl si na mě, přičemž se podepíral rukama. Cítila jsem jeho vzrušení. Pevně mě k sobě tisknul a hladově líbal na rty. Po chvilce jsem se překulila tak, že jsem byla nad ním. Obkročmo jsem se na něj posadila a rukama jsem mu přejížděla od svalnatých rukou, přes vypracovanou hruď a břicho až mezi nohy. Když jsem ho opět políbila na rty, nadzvedl se na rukách. Jednou se podepřel a druhou mě k sobě přitiskl. Projela mnou další vlna vzrušení, až jsem myslela, že vybouchnu. Rukou jsem zajela do jemných blonďatých vlasů a přitom jsem vdechovala jeho příjemnou vůni, která mě tak vábila. Sundali jsem ze sebe poslední kousky oblečení, které jsme měli na sobě a v tu chvíli poté do mě vnikl.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.