4. Nový člen

30. června 2010 v 20:57 | Sawarin |  Světlo pochodně II
4. Nový člen


I když už byl listopad, slunce venku stále jasně zářilo. Jeho paprsky už sice moc nehřály, ale přesto dokázaly potěšit.
Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Nejprve jsem byla trochu zmatená. Byla jsem v poměrně prostorném pokoji rozvalená na velké a měkké posteli. Spalo se na ní opravdu krásně. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co všechno se stalo. Co tu vlastně dělám. Můj pohled padl hned vedle mě. Potřebovala jsem se přesvědčit o tom, že to všechno byla skutečnost. Že to nebyl je nádherný sen, který skončí. Že to byla realita.
Ač jsem tomu nemohla uvěřit, vedle mě opravdu ležel Jensen. Mohla jsem na něm oči nechat. Blonďaté vlasy měl rozhozené kolem hlavy a na rtech mu pohrával spokojený úsměv. Vypadal vážně sladce a já jen stěží odolává pokušení se ho dotknout, políbit ho. Bála jsem se, že bych mohla probudit a to jsem vážně nechtěla. Potřebovala jsem čas, abych tomu opravdu uvěřila a navíc, pohled na něj, mě naplňoval jakými potěšením. A tak jsem jen tak ležela a vychutnávala si ten pohled na jeho klidnou tvář a odhalenou hruď.
Po nějaké chvíli jsem od něj chtě nechtě odtrhla oči a podívala jsem se na hodinky. Zděsila jsem se. Bylo už 11 hodin. Jediné štěstí bylo, že už byl víkend a nemusela jsem jít do práce. Ne že by se mi nestávalo, že si spím do 11. Právě naopak, někdy jsem spávala i dýl, ale dnes jsem nemohla. Potřebovala jsem jít na Příčnou něco nakoupit a později odpoledne se konala schůze fénixova řádu, kde jsem nemohla chybět.
"Jensene," zašeptala jsem mu do ucha a pohladilo jsem ho po hrudi. Vážně mě strašně přitahovalo. Odolávat mu, bylo až neskutečně těžké. "Jensen," šeptala jsem znovu.
Jensen se trošku zachrul a rozlepil víčka. Když na mě upřel pohled, usmál se.
"Ahoj," usmál a se a dal mi jemný polibek na tvář. "Jak si se vyspala?" zeptal se.
"Vedle tebe?" usmála jsem se. "Nádherně."
"Tak to jsem rád," rozzářil a přitiskl mě pevně k sobě.
Spokojně jsem se uvelebila v jeho náruči a vychutnávala si jeho přítomnost. Zavřela jsem oči a nemohla uvěřit tomu, že zrovna já mám takový štěstí a potkám jeho. Vlastně jsem nikdy nevěřila, že můžu takovýho kluka potkat. Možná jsem o tom kdysi dávno snila, ale pak jsem potakala Daniela. Nemůžu říct, že se všechny moje naděje hned rozpadly. Ze začátku se mi zdál jako ten pravej. Jenže pak to bylo jen samý zklamání a já si přestala myslet, že vůbec nějakej princ z pohádky existuje. A když právě tu chvíli se objevil. Objevil se, když jsem přestala doufat, když jsem myslela, že navždycky budu sama, jen s myšlenkami na tu jedinou nešťastnou lásku. Ale Jensen přišel a přinesl mi světlo. Bylo zvláštní, co všechno se mnou dělal. Svět se mi náhle zdál mnohem barevnější a já se vznášela.
"Co máš dneska v plánu?" zeptal se mě po chvíli.
"No potřebuju jít něco koupit a pak mám jednu schůzku."
"Schůzku?" zamračil se a já se tomu musela zasmát.
"Je to.." zarazila jsem. "Je to řekněme pracovní schůzka." Vysvětlila jsem.
"A já už myslel, že máš někoho jinýho."
"Kdepak," usmála jsem se. "Nikoho jinýho nemám. Mám jen tebe. Teda, mám tě?" zeptala jsem s trošku nejistě.
"Já budu jen rád," přikývl.
"Vážně?" podívala jsem se mu do očí.
Jemně mě pohladil po tváři a chvilku se na mě beze slova díval. "Líbíš se mi, moc se mi líbíš a byl bych rád, kdyby ses stala mojí přítelkyní," řekl vážně. "Budeš se mnou chodit?" zeptal se a teď to byl on, kdo se tvářil nejistě.
"Moc ráda," usmála jsem a vášnivě ho políbila. Uvnitř jsem se tetelila štěstím.
Opět jsem se schoulila v jeho náruči a vychutnávala si ten pocit bezpečí, nezranitelnosti, který mi to dávalo.
"Už budu muset jít," řekla jsem asi po hodině strávené s ním. Nechtělo se mi, ale musela jsem.
"A nechci si zajít někam na oběd? Už je 12." Navrhl mi.
"Promiň, ale nemůžu. Nestihla bych to."
Jensen se nepatrně zamračil a přitáhl si mě k sobě, jako by mě nikam nechtěl pustit.
"Vážně musím jít, zlato," zasmála jsem se. "Ale slibuju, že ti ten oběd brzy vynahradím. Co ty na to?"
"Tak dobře," přikývl. "Kdy se zase uvidíme?" zeptal se.
"Kdy budeš chtít," usmála jsem se. "Třeba hned zejtra. Můžu přijít?" zeptala jsem se.
Nadšeně přikývl a dlouze políbil. Věnovala jsem mu poslední usměv a opustila jeho byt.
Jeho zájem mi dělal hroznou radost, hřálo mě to u srdce. Nechtěla jsem odejít, ale snažila jsem se utěšit tím, že mám ještě spoustu času, ale na druhou stranu jsem se bála, že by to tak bejt nemuselo. Stále se někde kolem potloukal Warden se svou touhou bt Pánem zla a já měla strach, co se tane, až zjistí, že někoho mám a navíc je to mudla. Bála jsem se, aby Jensenovi neublížil. Moc dobře jsem věděla, že je to problém, jen jsem si to nechtěla přiznat. Líbilo se mi, prožívat tuhle pohádku a dělala jsem všechno proti tomu, abych se musela probudit. Chvílema jsem si říkala, že bych se měla od Jensena radši držet dál, ale nedokázala jsem to. Copak jsem mu mohla říct ne. Nikdy bych nedokázala nahlas vyslovit. Na to jsem byla příliš sobecká. Na to jsem ho příliš milovala. I když jsem to zatím neřekla nahlas, tak jsem to tak cítila. Bylo to až neuvěřitelné, ale byla to pravda.

Potichu jsem přistoupila k velkým domovním dveřím a stiskla kliku. Dveře se s hlasitým skřípěním otevřely a já vstoupila do nového sídla Fénixova řádu. Nacházelo se na okraji Londýna skryto Fideliovým zaklínadlem. Brumbál, jako strážce tajemství, mi dal malý papírek s adresou, abych se dostala dovnitř. Když jsem vešla, rozhlédla jsem se kolem sebe. Stála jsem v celkem prostorné vstupní hale, která, ač byly na pohled znát její stáří, dokázala zaujmout.
Sundala jsem si kabát, který jsem pověsila na věšák a vydala se nahoru po širokých schodech. Tam mi Brumbál říkal, že mám jít. Vyšla jsem až nahoru a přímo přede mnou se stály vysoké pootevřené dveře, za kterými se to již hemžilo členy Fénixova řádu.
"Ahoj Meg," pozdravil mě Remus, když jsem se vedle něj posadila.
"Ahoj," usmála jsem se.
Remus se trošku zarazil. "Není ti něco?" zeptal se mě. "Vypadáš tak.. Spokojeně?"
"A na tom je snad něco špatného?" zeptala jsem se stále s úsměvem.
"Ne," usmál se i Remus. "Právě naopak. Jen mě to zaráží."
"Řekněme, že jsem někoho potkala," řekla jsem po chvilce.
"Vážně? A nebojíš se, že by to mohl být někdo.."
Přesně jsem věděla, co chce říct. "Ne! Je úžasnej. Nikdy by nepatřil k blbcům, jako je Warden."
"Tak to jsem rád. Přeju ti to," řekla Remus a já mu věnovala vděčný pohled.
Ještě chvilku jsem si s Remusem povídali, když se náhle v místnosti objevil Brumbál. Veškerý ruch utichl a všichni Brumbálovi věnovali plnou pozornost.
"Všechny vás vítám, na poradě Fénixova řádu. Je stoupa věcí, co potřebujeme probrat, ale přesto bych vám nejprve chtěl někoho představit. Je to naše nová posila." Řekl Brumbál. "Představuji vám nového člena Fénixova řádu, Jensena Whitemana. Jensen se nedávno přistěhoval z Ameriky a s radostí přijal mou nabídku. Jensene?" pobídl Brumbál mladého blonďatého muže, aby vešel do místnosti.
Nemohla jsem uvěřit svým očím. Když jsem slyšela to jméno, tak jsem si říkala, že to bude jen shoda jmen, ale pak jsem ho viděla vejít a už nebylo pochyb. Nejprve jsem nevěděla, jak reagovat. Chvilku jsem si to srovnávala v hlavě a pak jsem dospěla k závěru, že je to dobře. Já jsem se strachovala, jak a kdy bych mu měla říct, že jsem čarodějka a on je přitom jedním z nás. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Jensen stanul po Brubálově boku a otočil se k nám, zbylým členům Fénixova řádu. Jeho pohled padl na mě. Nejprve se tvářil trochu šokovaně, ale nakonec se usmál.
"Tak to je on," pošeptala jsem Remusovi.
"Tváříš se překvapeně. Tys nevěděla, že tu bude?" zeptal se mě.
"Já jsem ani nevěděla, že je to čaroděj a on nevěděl, že jsem čarodějka."
"Aha. Takže docela překvápko, co?"
"To bych řekla. Ale aspoň se nemusíš strachovat, koho jsem si to našla."
"Taky pravda," přikývl.
"Jensene, posaď se prosím. Třeba támle vedle Megan," řekl Brumbál a ukázal mým směrem.
Jensen jen s úsměvem přikývl a vydal se ke mně.
"Neřekl jsi mi, že jsi čaroděj," zašeptala jsem mu do ucha, když se posadil.
"Neřekla jsi, že jsi čarodějka," oplatil mi to.
"To je něco jinýho," řekla jsem.
"To určitě," zasmál se a pak už jsme se oba věnovali poradě.
Jako vždy členové řádu podávali Brumbálovi informace o hlídkách. I já jsem občas měla hlídky, ale nebylo to moc často. Spíš jsem se snažila na ministerstvu shánět lidi, kteří by se k nám eventuálně mohli přidat. Pracovala jsem na poměrně dobrém postu na odboru kouzelných nehod a katastrof, tak jako v Americe.
Po probrání všech novinek jsme se opět dostali k tématům jako je opravdu Daniel Warden novým Pánem zla. Byla to debata, která probíhala, každou schůzi.
"Zase jsme ho viděli," začal Remus.
"Kdo ho viděl?" zeptal se Moody.
"Já a Megan. Hledali jsme Petera a našli jsme je oba. Warden pomohl Petrovi utéct."
"Co přesně se stalo?" vyptával se Brumbál.
"Povídali jsme si při měsíčku," odpověděla jsem.
"Prostě nás pozdravil, řekl Červíčkovi, ať jde a zmizel."
"Megan, znáš ho Daniela asi nejlíp, vážně si myslíš, že by mohl být novým Pánem zla?"
"O tom už jsme mluvili milionkrát. Nevím, jaké jsou jeho schopnosti, ale jinak si myslím, že ano. Šáhlej je na to dost."
"Jak to můžete říct? Máte nějaký důvod to tvrdit?" zeptala se jedna relativně nová členka Angelina Moorová.
Povzdechla jsem si. To abych to každýmu vysvětlovala zvlášť. "Warden a násilí jdou spolu ruku v ruce. Už před 5 lety, když jsem ho poznala, tak jsem ho nachytala, jak si hrál. Tak tomu on říkal. Moc rád používal Cruciatus a podobné milé kletbičky. A hned jako to bylo možné, stal se Smrtijedem. Pak jsem ho ovšem 4 roky neviděla. Nevím, co během té doby dělal."
"Dobře, to stačí," řekl Brumbál. "To už jsme tu probírali mnohokrát. Megan, myslím, že by bylo nejlepší, kdybys teď nechodila nikam sama. Víš, k čemu všemu mezi tebou a Danielem došlo a je možné, že by ses mohla stát jeho případným terčem. Někdo by měl být stále s tebou."
"Já s ní budu," přihlásil se Jensen. Překvapeně jsem se na něj podívala. Měla jsem tak trošku strach, jestli mu nebude vadit, co všechno se tu o mně dozví, ale on se naopak horlivě hlásil k tomu, aby bylo se mnou co nejvíc. I když mu bude hrozit nebezpečí. Na jednu stranu jsem měla strach, na druhou stranu mě to potěšilo.
"Výborně Jensene, skvělý nápad. Jako bystrozor jsi vhodný kandidát na tento úkol. Dobrý nápad." Přikývl Brumbál a já si byla jistá, že jsem v jeho očích zahlédla veselé jiskřičky.
Když porada skončila, všichni se pomalu odebírali domů.
I já a Jensen jsme pomalu odcházeli. Připojil se k nám i Remus.
"Remusi, to je Jensen. Jensene, Remus." Představila jsem je.
"Kam půjdete?" zeptal se Remus.
Tázavě jsem se podívala na Jensena. "Možná bychom měli jít spíš k tobě," navrhla jsem. "Mám pocit, že Warden, se motá kolem mýho bytu. Sem tam jsem venku viděla nějakej stín."
Jensen jen přikývl. Rozloučili jsme se s Remusem a přemístili se k Jensenovi domů, kde jsme se v tichosti najedli a pak jsme si lehli do postele. Celou dobu mezi námi panovala taková napjatá atmosféra.
"Zlobíš se na mě?" zeptala jsem.
Jensen se na mě překvapeně podíval. "Zlobit se? Proč?"
"Že jsem ti nic neřekla," odpověděla jsem.
"Já jsem ti taky neřekl, že jsem čaroděj," odpověděl.
"Tady jde spíš o toho Wardena a všechno kolem. Když jsi se mnou, hrozí ti nebezpečí a to už jsem ti měla říct dávno."
"Tak dlouho se neznáme," zavrtěl hlavou. "A i tak, nezáleží mi na tom."
"Jak nezáleží?" nechápala jsem.
"Hlavní je, že jsem s tebou," řekl a objal mě. "Chceš si o tom všem promluvit?" zeptal se.
"Teď ne," odpověděla jsem. "Až zítra," zašeptala jsem a přitiskla se víc k němu.
"Dobře," přikývl a políbil mě do vlasů a já upadla do říše snů.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.