4. Varování

30. června 2010 v 18:46 | Sawarin |  Světlo pochodně I
4. Varování


Pomalu jsem se probrala, sluneční paprsky mě šimraly na tváři a já jsem si uvědomila, že je ráno. Po chvíli válení v posteli jsem přece jen vstala, upravila se a šla na snídani. Kluci už tam byli.
"Ahoj kluci," pozdravila jsem je a sedla si k nim.
Opětovali můj pozdrav a dál do sebe ládovali snídani.
Vzala jsem si koblihu a rozhlédla se kolem. Několik míst ode mě seděla Evansová. Hodila na mě zhnusený pohled a já jsem jí ho s radostí opětovala. Ještě na mě a na kluky byla naštvaná. Co na kluky. Hlavně na mě, že jsem ji strčila do jezera. No co, zasloužila si to. A kdo hádáte, že to šla hned nabonzovat, tak máte pravdu. Co jiného by taky Evanska udělala. Hned to vykecala McGonagallce a ta nám dala trest. Největší sranda na tom je, že si myslí, že nám to všem strašně vadí. Ale my už jsme si na ty tresty zvykli. Je to pro nás úplně normální věc, a když nad tím tak uvažuju, tak by mi možná i chyběly.
No ale vraťme se k Evansový. Seděla kousek ode mě a cpala se koláčema. Jak ona to dělá, že je furt hubená a přitom se tak přejídá? To by mě ale vážně zajímalo. No nic.. Kolem Evansky seděly její kámošky. O těch jsem se vám vlastně ani nezmiňovala co? Je čas to napravit.
Emily Laverenová je krátkovlasá blondýna s hnědýma očima. Není ošklivá, ale ani to není ideál krásy. Prostě taková obyčejná holka. Abych pravdu řekla, nijak mi nevadí. Vlastě je milá a chápavá. Dokonce i ke mně. Myslím, že kdyby tu nebyla Evanska, tak bychom mohli bejt kamarádky. No vidíte, jak mi všechno Evanska kazí. Už bych mohla mít kmošku, ale néé. Je tady ona a já mám zase smůlu. Potvora!
Veronika Materová, dlouhý světle hnědý vlasy a modrý oči. Tu vážně nemám ráda. Táhne s Evansovou za jeden provaz. A nejen to. Slyšela jsem, že je to pěkná mrcha. Využívá toho, že je pěkná, svádí kluky a potom jim dělá naschvály. Prostě si s něma hraje a pak z toho má zábavu. Na vlastní kůži jsem to nezažila, jak bych taky mohla, když jsem holka, ale James s Remem říkali, že to na ně zkoušela. Ale na Siriuse si netroufla.
A poslední, Patricie Neverová, je taková barbie. Má blod vlasy, modrý oči a místo mozku při nejlepším piliny. Vlastně bych se nedivila, kdy tam měla slepičí hovínka. To by se na ní hodilo, když je to taková slepice. Už několikrát se snažila sbalit Siriuse, ale ten je díkybohu dost inteligentní na to, aby si s ní nic nezačínal. Uznávám, že můj kámoš je tak trochu dokař, ale aspoň má dobrej vkus. S touhle slípkou by si nic nezačal.
Tak to jsem hezky probrala moje zbylé spolubydlící. Taky se divíte, že jsem se ještě neskočila z mostu? Já teda rozhodně ano. S nima je to k nepřežití.
"Megan? Vnímáš mě?" ozval se Sirius
"Cože?" nechápala jsem.
"Takže nevnímáš. Já ti tady něco říkám a ty mě vůbec neposloucháš."
"Promiň," sklonila jsem hlavu.
"Máme zase lektvary co?" ujišťoval se James u Remuse, nejinteligentnějšího člena naší party.
Abyste rozuměli, dneska je pondělí a to znamená, že máme jako vždy lektvary. Jak já je nenávidím. Ještě navíc musím sedět vedle Wardena
Došli jsme do sklepení a vstoupili dovnitř. Automaticky jsem si sedla dopředu. Věděla jsem, že nemá cenu si sedat někam jinam. Už jsem to zkoušela, ale Nerton si toho samozřejmě hned všimnul. Někdy mi přijde, že je na mě snad vysazenej. Ale vůbec nevím, proč, protože jsem mu nic neudělala.
Po chvíli se na židli vedle mě někdo posadil. Nevšímala jsem si toho. Bylo mi jasné, že je to Daniel.
"Megan." Oslovil mě dívčí hlas.
To mě překvapilo. Podívala jsem se na člověka, který vedle mě seděl, i když už jsem podle hlasu věděla, kdo to je.
"Proč tady sedíš?" zírala jsem na Belatrix Blackovou. Pak jsem koutkem oka zahlédla její sestru Narcissu, se kterou normálně sedávala, jak si sedá vedle Luciuse Malfoye. Aha. tak se přece jen dali dohromady. Nikdy jsem nepochopila, jak můžu mít Narcissa Malofye ráda. Ona byla.. Není jednoduché to vysvětlit. Ačkoliv to byla zapřísáhla Zmijozelačka, tak mi přišlo, že je taková křehká. Ne tvrdá jako Belatrix. Byla chladná, a když promluvila, tak jejího hlasu byla jasně znát nenávist a pohrdání. Ale také byla tak trochu hloupá.
Tím nechci říct, že by nebyla inteligentní. To ona byla. Možná až příliš. Ale někdy byla tak naivní. Třeba když si chtěla něco začít s Malofyem. Belatrix se mnou tento názor sdílela.
Teď ale asi vůbec nechápete co? Tak já vám to vysvětlím. Jak jistě víte, jsem nucena chodit na jisté schůze s lidmi, se kterými nechci. Jsou to většinou Zmijozeláci a budoucí Smrtijedi. Za tu dobu, co tam chodím, jsem se stihla vcelku poznat. Většina z nich je nelítostná a krutá. Jak je třeba Malofy. Ty absolutně nenávidím. Jsou tam i slabší články, ale ty bych teď nerozebírala. A pak jsou tam ti, které bych nemohla zařadit ani do jedné z těchto skupin. Mezi ně patří i Belatrix. Když nad tím tak uvažuju, tak si s Belatrix občas i rozumím. Myslím, že kdyby nebylo Voldemorta a té vzájemné nevraživosti mezi Nebelvírema Zmijozelem, tak bychom spolu docela vycházeli. Nikdy jsme nebyly kamarádky, ale párkrát jsme si vzájemně vypomohly. V jistém smyslu jsem měla Belu ráda. Obdivovala jsem sílu její osobnosti, ale věděla jsem, že pod tou maskou se skrývá něco víc.
Belatrix zůstala sedět vedle mě. Daniel totiž z nějakého neznámého důvodu na hodině nebyl a já jsme za to byla ráda.
"Měla by sis dávat bacha na Daniela." Řekla mi Belatrix úsečně, když jsme připravovaly lektvar.
"Proč?" zeptala jsem se po chvíli
"To bys měla vědět nejlíp sama."
Bylo mi jasné, na co naráží. Daniel mě chtěl.
Do konce hodiny jsme spolu s Belou nemluvily. Až na konci hodny mi podstrčila papírek, na kterém bylo napsáno: "Astronomická věž, půlnoc."
***
Bylo půl dvanácté a já jsem se potichoučku vypařila z Nebelvírské věže. Vydala jsem se rovnou do Astronomické věže. Šla jsem potichu, abych na sebe náhodou neupoutala něčí pozornost. Ať už školníka Filche a jeho kočky paní Norriosové nebo někoho ze Zjimozelských, koho jsem rozhodně nechtěl potkat.
"Belatrix?" zašeptala jsem.
"Tady." Uslyšela jsem odpověď a pohlédla jsem do rohu, že kterého se její hlas ozýval. Belatrix tam stála, dlouhé černé vlasy jí sahaly až do pasu. Na sobě měla kalhoty a triko s dlouhým rukávem.
Chvíli jsme tam jen stály a zíraly na sebe.
"Vážně by sis měla na Daniela dát pozor. Řekla bych, že když se mu nebudeš všemožně vyhýbat, udělá ti něco nehezkýho."
"Co tím chceš říct?" zašeptala jsem a po zádech mi přejel mráz. Věděla jsem, jak umí bejt Daniel krutej. Viděla jsem to na vlastní oči.
"On tě chce!" zasyčela.
"Já vím." Sklonila jsem hlavu. V jistém smyslu jsem ho chtěla taky.
"Jemu už na ničem nezáleží. Chce tě, i když budeš proti. Nezáleží mu na tom, na jaké jsi straně. Chce tě za každou cenu."
Polka jsem. To nevypadá dobře. Co chce asi Daniel udělat? Polilo mě horko. Měla jsem strach. Bála jsem se toho, co chce udělat. A toho, co všechno je schopný udělat.
"Děkuju Belatrix." Řekla jsem. Vážně jsem ji byl vděčná, že mě varovala. I když se to od Daniela dalo čekat.
Náhle jsme obě zaslechly nějaký zvuk.
"Běž." Pobídla mě Bela.
Chvíli jsem tam nechápavě stála a zírala do míst, odkud se zvuk ozval. Až když jsem zahlédla kštici delších blonďatých vlasu, tak mi to došlo. Zmijozelští. Určitě mezi nimi bude i Daniel.
Váhavě jsem se na Belu podívala. Nechtěla jsem ji tu nechat samotnou, ale věděla jsem, že když zůstanu, bude to ještě horší
Rychle jsem se otočila a dala se na útěk. Běžela jsem dál a dál, a když už mi přišlo, že běžím celou věčnost, tak jsem zastavila a snažila se popadnout dech. Když se můj dech trochu uklidnil, tak jsem se zaposlouchala. Nic jsem neslyšela. Byla jsem si téměř jistá, že mě nikdo nesleduje.
Rozhlédla jsem se kolem. Byla to dlouhá tmavá chodba s pár okny. Poplašeně jsem sebou škubla. Nepoznávala jsem to tu. Myslela jsem si, že mám s Poberty celý hrad projitý, ale asi jsem se mýlila. Tady jsem to tu nepoznávala. Zpanikařila jsem. Rychle jsem rozběhla tím směrem, odkud jsem přišla. Bloudila jsem asi půl hodiny, než jsem konečně našla schody, které vedly k Nebelvírské věži. Nechápala jsem, jak je možné, že jsem se ztratila. Možná to bylo tím, že jsem měla strach. Byla jsem rozrušená.
Když jsem vešla do společeky, vydala jsem se rovnou do pokoje.
"Kdes byla?" vyjela na mě Evanska. Sakra, jak to, že nespí.
"Dej mi pokoj Evansová. Teď na tebe vážně nemám náladu." Byla jsem stále ještě mimo a nebyla jsem schopna normálně uvažovat.
"Ale, ale. Slečna má blbou náladu," provokovala Evanska.
Sevřela jsem ruce v pěst a snažila se uklidnit. Teď jsem na ní vážně neměla náladu. Byli tady mnohem důležitější věci jako například Daniel Warden. Můj problém číslo jedna. A pak Belatrix, to byl problém číslo dvě. Bála jsem se, aby jí něco neudělali. Znala jsem je. Věděla jsem, čeho jsou schopní. A Bela porušila pravidla. Řekla mi to, co neměla. Ale utěšovala jsem se myšlenkou, že je Bella silná a že si na ní jen tak netroufnou. Konec konců byla pravda, že měla Bella ve Zmijozelu velkou moc.
"Evansová! Říkám ti, drž hubu!" zasyčela jsem nenávistně.
Evansová se zarazila. Asi pochopila, že by si se mnou teď neměla nic začínat.
"Aby ses nepodělala," zašeptala a zalezla do postele.
Přivřela jsem oči, abych se uklidnila. Převlíkal jsem se a šla jsem spát.
***
Když jsem se ráno probudila, připadala jsem si mrtvá. Byla jsem strašně unavená a taky nervózní, i když jsem nevěděla proč.
Kluci na mě čekali ve společence. Pozdravili jsme se a šli na snídani.
"Není s tebou něco Megan?" ptal se Sirius. Proč je sakra tak všímavej?
"Ne," zalhala jsem. "Jen jsem se moc dobře nevyspala. Nemohla jsem usnout a pak jsem se furt budila."
"Aha."
Vešli jsme do Velké síně a vsadili se ke stolu. Pohledem jsem hledala Belatrix. Našla jsem. Seděla u Zmijozelského stolu i se všemi ostatními. Vypadalo to, jako by se nic nestalo. Prohlédla jsem si. Hledala jsem stopy po nějakém zranění. Žádné jsem ale nenašla. Dál jsem si jí však prohlížela.
Nepříjemně se ošila. Musela na sobě ucítit můj upřený pohled. Koutem oka se na mě podívala a naše pohledy se střetly. Jenže ona zase rychle uhnula. Proč to udělala? Nic jsem nechápala.
Z mých úvah mě však něco vyrušilo. Byla to soví pošta. K mému údivu se ke mně snesla malá sovička. Vzala jsem do ruky malou roličku pergamenu, kterou mi přinesla a se strachem jsem ji rozevřela. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Sebrala jsem veškerou svoji odvahu a přečetla si dopis. Stálo tam: "Tvá matka je v nemocnici. Jdi za ní!"
 


Komentáře

1 Juđy. Juđy. | Web | 30. června 2010 v 18:52 | Reagovat

:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.