6. Co muselo přijít

30. června 2010 v 21:08 | Sawarin |  Světlo pochodně II
6. Co muselo přijít


Čas letěl jako voda. Ani jsem se nenadála a už bylo jaro. Abych řekla pravdu, nic moc novýho se nestalo. Jistě si pamatujete, že Remus našel vraha své lásky a chtěl se mu pomstít. Když se s Teodorem Growlandem přemístil, nemohli jsme ho najít. Zmizel a my jsme netušili, kde hledat. Nakonec se Remus objevil sám i se svým vězněm, na kterém bylo znát, že neměl zrovna příjemnej den. Remus mu asi párkrát jednu vrazil. Nedivila jsem se a už vůbec jsem mu nic nevyčítala. Chápala jsem to, jen mě štvalo, že nám nedal vědět, kde je, abychom o něj neměli strach. Každopádně, dopadlo to dobře. Teodor Growland byl odsouzen a dostal mozkomorův polibek. Zjistilo se totiž, že měl na kontě hned několik dalších vražd.
Krom toho jsem za těch několik měsíců byla párkrát navštívit Siriuse. Nebyl na tom dobře. Sotva mě poznával a já začínala být zoufalá. Peter Petigrew nebyl nikde k nalezení a já nemohla přijít na nic jinýho, co by Siriuse dostalo pryč z Azkabanu. Často jsme s Jensenem seděli a bloumali nad něčím, co by mohlo pomoct, ale nikdy jsme na nic nepřišli. Byli jsme v koncích. Byla jsem z toho hysterická, výbušná a protivná. Nechápala jsem, jak to se mnou Jensen může vydržet. Zdálo se však, že má se mnou svatou trpělivost. V každé situaci mě uklidňoval a já mu za to byla neskonale vděčná.
Opět jsem procházela tou dlouhou studenou chodbou a Azkabanském vězení. Nenáviděla jsem to tu. Ničilo mě, jen sem vkročit. Co potom musel cítit Sirius, když tu byl zavřený?
Došla jsem až na konec chodby a zahnula doprava. Občas jsem měla pocit, že je jeho celá až někde v prdeli naschvál kvůli mně, abych měla možnost se při cestě za ním řádně pokochat zdejším okolím a vychutnat si tu atmosféru. Prostě nádhera ta zdejší návštěva, ale co bych pro Siriuse neudělala.
Když jsem došla k jeho cele, do očí se mi již tradičně hrnuly slzy. Několikrát jsem prudce zamrkala, abych je zahnala. Nechtěla jsem brečet přes Siriusem. To on stojí na ty špatný straně mříží. Já neměla právo ukázat svou slabost, i když mě pohled na něj ničil. Seděl na zemi v rohu své cely a prázdné oči měl upřené kamsi na protější zeď.
"Siriusi," oslovila jsem ho.
Nereagoval. Nic jiného jsem ani nečekala. Znovu jsem zamrkala, abych zahnala ty neodbytné slzy. Měla jsem pocit, že je to stále horší a horší. Nemohla jsem se divit. Mozkomorové každou chvíli proplouvali kolem a vyvolávali tak ve vězních jejich nejhorší vzpomínky. Jediné moje štěstí bylo, že v době návštěv se všichni stáhli do ústraní a já tak nemusela čelit vlastním vzpomínkám.
"Siriusi," opakovala jsem, "to jsem já, Megan."
Stále nereagoval. Zdálo se, že si ani nevšiml, že tu někdo je.
"Siriusi," zvýšila jsem hlas.
Konečně odtrhl pohled o zdi, kterou sledoval a podíval se na mě. Vypadal zmateně. Nepoznával mě.
"To jsem já, Megan. Vzpomínáš si na mě? Jsme už léta přátele," snažila jsem se v něm vyvolat nějaký vzpomínky.
Měla jsem pocit, že se snažil zapomenout. Zapomenout na všechno v jeho životě, aby nebyli žádné špatné vzpomínky, které by se mu mohli vybavit.
"Megan?" zeptal se opatrně.
Natáhla jsem ruku skrz mříže: "Pojď sem, Siriusi."
Zvedl se a nejistě přešel k mřížím. Podíval se mi do očí a já měla pocit, že jsem v nich na moment zahlédla ty jiskřičky, které tam kdysi bývali. Jenže hned zase zmizeli a nahradila je ta prázdnota, která mě tak ničila.
Dotkla jsem se jeho ruky. Byla chladná. Pohladila jsem ho po ní a znovu se mu podívala do očí.
"Nenechám tě tady, Siriusi," zašeptala jsem tiše, aby mě mohl slyšet jen on.
Zmateně na mě pohlédl. "Já myslel, že není možnost, když ta krysa…" řekl ochraptěle, jak téměř nemluvil.
"To je pravda," odpověděla jsem.
"Tak jak?" zeptal se nechápavě.
Naklonila jsem se k němu, co nejblíž to šlo. On mě napodobil.
"Když to nejde podle zákona, tak to půjde mimo zákon. Už tady prostě nebudeš. Nemůžu tě tady nechat," šeptala jsem sotva slyšitelně.
"Ty chceš, abych utekl?" zeptal se nevěřícně.
"Ne jen že chci, ale pomůžeme ti utéct," řekla jsem.
"My?"
"Já, Remus a Jensen," vysvětloval jsem.
"Kdo je Jensen?" ptal se dál.
"Můj přítel. Neboj, můžeme mu věřit."
"Jsi si jistá?"
Nepatrně jsem se zamračila. Bezpochyby narážel na Daniela.
"Ano, jsem si jistá," odpověděla jsem. "Čekej nás, už brzo," šeptla jsem.
Ještě chvíli jsem tam se Siriusem byla. I když jsem si přála bejt co nejdřív pryč, nechtěla jsem tam Siriuse nechávat. Upínala jsem se k tomu, že až sem přijdu příště, nenechám ho tu. Že půjde s námi a už se sem nevrátí.
Procházela jsem bránou, když těsně kolem mě proplul mozkomor. Chlad mnou projel tak silně a nečekaně, že se mi téměř podlomili nohy. Měla jsem pocit, jakoby mi někdo zabodnul nůž do srdce. Cítila jsem strach. Ne, strach bylo slabé slovo. Cítila jsem čirou hrůzu, jak mnou proplouvá. Před očima se mi míhaly vzpomínky. Viděla jsem Aranase, jak se ke mně blíží a je z jeho očí čiší chtíč. Viděla jsem, jak se jeho ústa násilně tisknou na má. I po takové době se mi z toho zvedal žaludek. Viděla jsem to všechno tak živě, jako kdyby se to odehrávalo právě v tuto chvíli. Viděla jsem Daniela, jak se i on snaží nacpat mi jazyk do pusy. Fakt nádhera. Pak jsem viděla mámu. Znovu jsem ji viděla ležet na nemocničním lůžku zírajíc na mě zmatenýma očima, které mě nepoznávaly. Viděla jsem hrob Jamese a Lily, viděla jsem Siriuse krčícího se v rohu své cely. Všechny okamžiky, naplňující mě bolestí jako by ožili a vkrádali se mi do mysli. Náhle vše ustalo. Mozkomor až nerad se vzdálil a mně se ulevilo. Nebyla jsem tady vězněm, byla jsem jen návštěva. Když byl ode mě mozkomor daleko už jsem necítila tu neutuchající bolest, ale do zpěvu mi taky nebylo.
Když jsem pak opouštěla ostrov, cítila jsem se aspoň o něco líp. Byla jsem ráda, že mezi těmi chladnými zdmi nemusím bejt dýl.
Stačilo, abych se jen ohlédla a upřela tak svůj pohled na celý komplex vězení a běhal mi mráz po zádech. Nevěřila jsem, že bych v Azkabanu dokázala přežít jediný týden.
"Jsi v pořádku?" zeptal se mě Jensen, když jsem dorazila do jeho bytu. Původně mě nechtěl nechat jít samotnou, ale nakonec jsme se shodli na tom, že mě tam doprovodí, ale zpět se přemístím sama, protože by bylo blbý, kdyby na mě venku bůh ví jak dlouho čekal.
Jen jsem přikývla.
"Vypadáš bledě," řekl a přistoupil ke mně. Objal mě a já se mu schoulila v náručí. Potřebovala jsem to. Připadala jsem si naprosto vyčerpaná, bez energie.
Pohladil mě po vlasech a přitiskl mě ještě blíž k sobě. "Bude to v pořádku," zamumlal i do vlasů. "Dostaneme Siriuse ven."
"Jak si tím můžeš bejt tak jistej?" zeptala jsem se.
"Prostě to vím."
"Proč mi vlastně pomáháš? Vždyť Siriuse ani neznáš."
"Ale znám tebe," vysvětlil.
"To jo. Ale víc lidí mě zná a.."
"Není odpověď snad jasná?" zeptal se.
"No mě teda ne," zamračila jsem se.
"Miluju tě, Meg. To je odpověď."
"I já tebe miluju," řekla jsem a myslela jsem to vážně. Opravdu jsem se zamilovala.
"Tak chápeš proč? Udělám cokoliv, co na tvé tváři dokáže vykouzlit úsměv. A já vím, že dokud bude Siriuse v Azkabanu, budeš se stále trápit."
Nevěděla jsem, co mu ta to říct. Jeho hlas zněl tak upřímně a já měla na chvíli pocit, že se mi to jen zdá. Že to ani nemůže bejt realita.
"Nemůžu uvěřit tomu, že tě mám," řekla jsem, "že je to možný. Je to jako sen."
"Věř tomu, že to sen není. Nebo aspoň nemám ten pocit," usmál se a políbil mě do vlasů.
Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se mu do tváře. Potutelně se usmíval se.
"Co je?" nechápala jsem.
"Jsi nádherná," odpověděl a prohlížel si mě.
"Vtipný. A neříkal jsi před chviličkou, že jsem bledá?"
"Bledá nebledá. Furt jsi nádherná."
"To se ti jen zdá."
"Ale nezdá. Je to tak," řekl a opět mě pohladil.
"Nech toho, já se budu červenat," zamumlala jsem a sklonila hlavu.
On mě chytl za bradu a vynutil si tím tak pohled do mých očí.
"Jen se červenej. To mi vůbec nevadí."
"Tobě možná ne, ale mě jo."
"Ale no tak," zasmál se a nečekaně mě popadl do náruče.
"Co to děláš?" vykulila jsem oči.
"Mám pocit, že potřebuješ trošku rozptýlit," odpověděl a nesl mě k posteli. Něžně mě na ni položil a on sám se posadil. Naklonil se ke mně. Rukou si odhrnul z očí blonďaté prameny vlasů a něžně mě políbil. V tu chvíli jako bych zapomněla na všechno špatné, na všechno, co mi dělalo starosti nebo čeho jsem se bála.
"Vážně tě miluju," zašeptala jsem, když skončil náš polibek.         
"Vždyť to já tebe taky," usmál se a dál pokračoval v pustošení mých rtů.
Když jsem později usínala v jeho náruči, měla jsem pocit, že vážně všechno dopadne dobře.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.