6. Proradná touha

30. června 2010 v 19:00 | Sawarin |  Světlo pochodně I
6. Proradná touha


"Siriusi, dávej přece pozor," zašeptala jsem.
"Vždyť dávám pozor," zavrčel.
"Nedáváš. Podívej se, jak jdeš!" poukázala jsem na jeho vrávoravou chůzi.
"Ty nejdeš o nic líp."
"To je taky fakt.." uznala jsem. "Ale aspoň se snažím."
"No jo furt."
"Co to je?" zeptala jsem se a ukázala jsem prstem a konec chodby."
"Norriska."
"To si děláš srandu. Za chvilku tady bude Filch."
"To mi taky došlo."
"Fakt?"
"No ne asi. Zalez." Řekl a postrčil mě k do výklenku za jedno brnění, co stálo hned vedle nás.
Nasoukala jsem se do toho úzkého prostoru a Sirius se už soukal za mnou. Přitom do mě strčil a já jsem se bouchla o zeď do hlavy.
"Au! Moje hlava."
"Co je s ní?"
"Bouchla jsem se."
"Neboj, tobě to už nemůže uškodit."
"Ty idiote."
"Kde?" zeptal se Sirius naoko poplašeně a začal se rozhlížet kolem sebe.
"Štveš mě!" zavrčela jsem.
"To jsem rád," usmál se.
"Nehorázně mě štveš."
"Ještě líp."
Radši už jsem nic neříkala, protože jsem zaslechla sípajícího Filche.
"Copak se děje, zlatíčko?" promlouval Filch ke své kočce, paní Norrisové. "Co jsi viděla?"
Malou škvírou jsem viděla Filche, jak se k Norrisce sklání a hladí ji po tom zablešeným kožichu.
Filch vzhlédl a rozhlížel se kolem. Já a Sirius jsme stáli přimáčknutí u zdi a ani jsme nedutali. Fich se rozhlížel asi pět minut. A když konečně došel k názoru, že tady nikdo není a odešel, tak jsem si úlevně oddechla. Vylezli jsme se Siriusem z našeho úkrytu a vydali se na cestu do společenky.
"Megan?" oslovil mě Sirius náhle vážně.
"No?"
"Co se děje?" zeptal se.
"Co by se mělo dít?" nechápala jsem.
"Nejsem slepej!" zavrčel.
"Co tím chceš říct?"
"Vím, že se něco děje. Tak proč mi to neřekneš. Já myslel, že si říkáme všechno."
Sklopila jsem hlavu. Netušila jsem, co mu mám říct. Připadala jsem si strašně provinile. Co jsem si myslela? Že mu bud lhát a že on nic nepozná? A jak jsem mu vůbec mohla lhát?
"Ty mi už nevěříš?" zeptal se mě zklamaně.
"Ne! Tak to není! To si nesmíš myslet!"
"Tak mi řekni, co si mám myslet?"
"Já.. Nevím.."
"Tak mi řekni pravdu."
Chtěla jsem mu to říct. V tu chvíli jsem opravdu chtěla. Ale nešlo to. Jako bych náhle oněměla. Nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku.
"Má s tím něco společného Warden?" zeptal se Sirius. Snažil se ze mě aspoň něco dostat. Myslel to dobře. Chtěl mi pomoc.
Téměř neznatelně jsem kývla.
"Co se stalo?" naléhal. "Udělal ti snad něco? Jestli ti něco udělal, tak si to s ním vyřídím!"
"Ne, Siriusi, prosím," zašeptala jsem. "Udělala jsem hloupost. Já jsem udělala chybu."
"Jakou?"
"Prosím, Siriusi. Neptej se mě. Aspoň teď ne."
Sirius si mě chvilku nedůvěřivě prohlížel a nakonec přikývl. Vděčně jsem se na něho usmála. Chviličku jsem na sebe jen tak zírali a pak mě Sirius objal.
"Víš, že jsem tady, kdykoliv mě budeš potřebovat," zašeptal mi do vlasů.
"Vím."
***
Dny ubíhaly jako voda. Září vystřídal Říjen. A Říjen vystřídal Listopad. Venku bylo dost chladno a tak snad všichni studenti byli zalezlí ve společenských místnostech.
Seděla jsem v křesle a přemýšlela. Bylo to zvláštní. Za ty dva měsíce se vlastně nic nestalo. Daniel se o nic nepokusil a Belatrix se mi vyhýbala. Pomalu jsem se začínala myslet, to byl do Bely jen planý poplach. Ale na druhou stranu jsem si říkala, proč se mi teda vyhýbá. Byla jsem z toho zmatená. A možná že i tak trochu napjatá. Nevěděla jsem, na čem jsem. Nevěděla jsem, co mohu očekávat. A navíc jsem si připadala strašně sama. Ale to byla jen moje vina. Sirius mi chtěl pomoc, ale já jsem nedokázala jeho pomoc přijmout.
Navíc mě štval Aranas. Nemohla jsem uvěřit tomu, co si dovolil. Požádat moji matku o ruku. Ten zmetek. To že má bejt můj nevlastní táta. No potěš koště. Je pravda, že jsem nad něčím takovým párkrát přemýšlela. Napadlo mě, že si máma třeba někoho najde a vezme si ho. Bylo to pochopitelné. Věděla jsem, že mi mýho tátu nikdo nenahradí, ale přesto jsem byla rozhodnuta, toho člověka přijmout. Už jen kvůli mámě. Ale tohle je něco jinýho. Nikdy mě totiž ani ve snu nenapadlo, že by si máma začala něco s někým, jako je Aranas. Se zvrhlým Smrtijedem. Byla to pro mě rána pod pás. Hned jsem byla proti, jenže mámě mě zklamala. Nevěřila mi a já jsem se rozhodla, že Aranase nikdy nepřijmu. Nikdy!
***
"Belo!" volala jsem na černovlasou zmijozelačku, "Belatrix."
Bela se zastavila a pomalu se otočila. "Co chceš?" zasyčela.
"Chci s tebou mluvit."
"Není o čem!"
"Že není?"
"Ne!"
"Belo, prosím, nehraj to na mě. Co se stalo?"
"Co by se jako mělo stát."
"To víš nejlíp ty."
"Vážně?" zavrčela jedovatě.
"Jo! Tak mi ksakru řekni pravdu."
"Děje se to něco?" ozval se mnou povědomý hlas.
Otočila jsem se a můj pohled spočinul na Malfoyovi.
"S tebou se tady nikdo nebaví, tak laskavě vodprejskni!"
"Ale to přece nemůžu," zašklebil se, "Bela je moje kamarádka a ty jí tu zjevně obtěžuješ. To přece nemůžu nechat jen tak," řekl.
"Už ti někdo říkal, že by ses měl dát na hereckou dráhu, Luciusku?" zašvitořila jsem. "Určitě bys byl úspěšný."
Mafoy si mě nenávistně měřil pohledem. Asi jsem ho ranila.
Náhle se za Maloyem objevil Daniel. Ztuhla jsem. Zírala jsem na něj a marně se snažila popadnout dech. Zasáhlo mě několik pocitů najednou. Nejprve jsem pocítila strach. Věděla jsem, že je všehoschopný a pokud měla Bela pravdu, tak mě asi nenechá jen tak odejít. Jenže do těchto mých pocitů se ihned přimíchalo něco další. Něco, co jsem se všemožně snažila necítit. Ano, stále jsem Daniela milovala. Pohled na jeho vysokou svalnatou postavu ve mně vyvolal nepřekonatelnou touhu. Vzpomněla jsem si na to, co jsme spolu prožili. Bylo to jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života. A to mě právě užíralo ještě víc. Stále jsem do něj byla slepě zamilovaná a při pohledu do jeho tmavých očí jsem myslela, že na něj normálně skočím. Tenhle náhlý citový příval mě úplně skolil.
Nebyla jsem schopna normálně uvažovat. Jen jsem znovu a znovu viděla ty vášnivé okamžiky, které ve mně tolik zanechali. V tu chvíli byl pro něj snad i umřela. Ta láska, kterou jsem pociťovala, byla nepředstavitelná. A všemu ještě přispělo to, že jsem v tu chvíli věděla, že on cítí to samé. I když je to takovej parchant. Věděla jsem, že i on mě miluje.
"Meg," zašeptal jemně a já jsem myslela, že se mi podlomí nohy. V uších mi hučelo o sto šest a hlava se mi motala.
Přistoupil blíž ke mně. Natáhl ruku a jemně mě pohladil to tváři. Vychutnávala jsem si ten dotek, tu něhu.
Přistoupil ke mně ještě blíž a opatrně mě pohladil po vlasech. Pak sjel pomalu na rameno a jemně začal sjíždět ještě níž. Samozřejmě se u toho nezapomněl, zastavil tu mého hrudníku.
Pak jel ještě níž. Přistoupil ke mně ještě blíž a něžně se na mě podíval. Moje oči vyhledaly ty jeho. Viděla jsem to! Viděla jsem tu lásku. Prostě jsem věděla, že tam někde je. Přesto že to bylo naprosto hloupé a ničím nepodložené tvrzení, tak jsem věděla, že mě miluje.
Měla jsem pocit, že mi pukne srdce tou rozkoší, kterou jsem až příliš znatelně cítila. Touha byla téměř nezadržitelná. Začala jsem trošku rychleji dýchat. Snažila jsem se na nic nemyslet. Jen jsem si vychutnávala jeho dotyky. V tu chvíli mi bylo jedno, že je to hnusnej prolhanej zmijozelák. Já ho milovala, ať byl, kdo chtěl. Nedokázala jsem tomu zabránit.
Náhle jako uvnitř mě něco vybouchlo, chytla jsem Daniela kolem krku a začala ho vášnivě líbat. On mě objal kolem pasu a můj polibek vroucně oplácel. Tiskla jsem se k němu, jak nejvíc to šlo. Chtěla jsem u něj být ještě blíž, ale víc to nešlo. Přerušila jsem polibek. Musela jsem se nadechnout. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a stále zrychleně oddechovala. Uvědomila jsem si, že i on dýchá zrychleně.
Napřímila jsem se a podívala jsem se mu do očí, ale moc dlouho nám ten oční kontakt nevydržel. Jakmile jsem viděla jeho tvář, musela jsem ho opětovně políbit.
Nevím, jak dlouho jsme se tam líbali, ale řekla bych, že to bylo docela dlouho. Ale když jsem po nějaké chvíli konečně zase vnímala něco jiného, než jeho, tak jsem si uvědomila, jakou jsem udělala chybu. Pocítila jsem obrovský vztek.
Jak to mohl udělat?! Jak mi to mohl udělat?! On si se mnou zase zahrával. Zase mě ovládnul.
Rychle jsem udělal krok vzad a vystrašeně ho sledovala.
On se jen pobaveně šklebil.
"Sakra, co si myslíš, že děláš?!"
"Neříkej, že se ti to nelíbilo."
"Proč mi nedáš pokoj? Proč? Můžeš mít milión jinejch holek, tak proč? Proč mi to děláš?"
"Protože ty nejsi jako ostatní," řekl vážně a po tváři mu přejel stín, "já chci jen tebe."
"Tak o tom si nech leda tak zdát. Copak si to ještě nepochopil? Každej jsme na jiný straně a já se k tý tvoji nikdy nepřidám!"
"Ale proč? Všechno by hned bylo jednodušší?"
"Opravdu? Tak proč ty nepřejdeš na jinou stranu?"
Náhle jeho obličej jako by zkameněl. "Jsi hloupá, když se držíš s těmi naivními hlupáčky. S nimi to máš jedině prohraný. Bylo by to pro tebe lepší, kdyby ses přidala k nám. Škoda, že jsi tak pitomá."
"Říkám, dej mi už pokoj. Nech mě proboha žít." Vybuchla jsem.
"Ještě se udivíme," zašeptal a zmizel za rohem.
Zoufale jsem se rozhlédla kolem sebe. Nikoho jsem neviděla a tak jsem se sesunula k zemi a hlavu bezmocně vložila do dlaní.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.