7. Útěk

30. června 2010 v 21:11 | Sawarin |  Světlo pochodně II
7. Útěk


Seděla jsem v malé loďce. Na nebi zářil dorůstající měsíc, který obklopovalo nespočetně hvězd.
Seděla jsem a zírala před sebe. Měla jsem strach. Jensen a Remus stejně jako já pouze tiše seděli. Veslovat nikdo nemusel, protože jsme využily kouzla, která loďku popoháněla. Chvílema jsem si říkala, že by to možná bez těch kouzel bylo lepší. Kdybych mohla veslovat, aspoň bych se nějak zaměstnala a nevnímala tak ten narůstající strach. Fakt jsem se dost bála.
Když jsme dopluli na břeh, tiše jsme vystoupili z loďky. Jensen mi věnoval jeden povzbudivý úsměv a rychle mě políbil. Pak se s i Remem vydal udělat svou práci. Nechápala jsem, jak může bejt ten Jensen takovej optimista. Ne že by to nebylo hezký, ale třeba já jsem se v tuhle situaci nezmohla vůbec nanic. Sundala jsem si batoh a vytáhla z něj Jamesův neviditelný plášť, který nám zanechal. Při vzpomínce na Jamese jsem ucítila bolestivý tlak v hrudi. Zatřepala jsem hlavou a doufala jsem, že mě to trochu probere. Musela jsem se soustředit. Přehodila jsem přes sebe ten neviditelný plášť a vyčkávala jsem.
"My s Remem odvedeme pozornost mozkomorů," řekl Jensen. Uděláme rozruch na druhé straně ostrova. Většina z nich se za námi vydá. Pokud tam nějací zůstanou, budeš se o ně muset postarat. Zvládneš to?" zeptal se.
Přikývla jsem.
"Kromě mozkomorů hlídá Azkaban také několik strážných," pokračoval. Mělo by jich být pět. Ti mají u sebe také klíče ke všem celám. Ty jim musíš sebrat, jakmile se někteří z nich vydají za námi. Musíš proklouznout dovnitř a sebrat je. Ty klíče potřebujeme. Jinak se cely otevřít nedají. Mříže jsou očarované proti zničení a i zámky jsou speciálně uzpůsobeny pouze pro určitý klíč. Kdyby sis náhodou klíč spletla, cela se zablokuje a neotevřeš ji nijak."
To byl náš plán. Nevypadl nějak složitě, ale mi nebránilo v tom, aby se mi žaludek svíral strachy. Podívala jsem se na hodinky. Ještě 5 minut, pak jsem měla vyrazit.
Po pěti minutách jsem vyrazila. Kráčela jsem, co nejtišeji to šlo. Tady jsem se zatím nemusela obávat mozkomorů. V blízkosti strážců se neobjevovali. Řekla bych, že ti strážci je taky neměli zrovna v lásce. Nedokázala jsem si představit, kdo může vzít takovou práci. Při té představě, že bych tu pracovala, mi přejel mráz po zádech.
Připlížila jsem se k malému domku. Skrz okno jsem viděla tři muže. Všichni byli vysocí a statní. Už na pohled vypadali nebezpečně. Polka jsem. Kdyby mě nachytali, byla bych v háji. Připlížila jsem se až ke dveřím. Přitiskla jsem se ke zdi a čekala.
Náhle jsem z druhé strany ostrova zahlédla světlo. Barevné paprsky létaly všude kolem. Mozkomoři, jejichž siluety jsem viděla v dálce, se ihned vydali za tím světlem, tedy za Jensenem a Remuse. Bože, ať se jim nic nestane.
Dveře domku se otevřeli a vystoupil z nich jeden z mužů. Měl světle modré oči orámované hustým obočím a černé dlouhé vlasy stažené do culíku.
"Co to kurva je?" zavrčel si pro sebe.
"Co se to tam děje, Rogersi?" ozval se něčí hlas zevnitř.
"Jak to mám asi vědět?!" odsekl.
"Stojíš venku ne?" ozval se znovu ten hlas.
"Ale nevidím o nic víc než ty zevnitř. Musíme se tam jít podívat," řekl Rogers.
"Do prdele, já myslel, že se vyspím."
"Smůla, Davesone. A pohni!"
Z domu vyšel druhý muž. I on vypadl nebezpečně. Jakmile se vzdálili ode dveří, dveře se začaly zavírat. Rychle jsem co nejtišeji vklouzla dovnitř. Domek vypadal zevnitř ještě menší než z venku. Asi za to mohly všechny dreky, které se kole povalovaly. Možná by se ti strážci měli naučit uklízet. Myslím, že by jim to vůbec neuškodilo. Teda ne já bych měla všude dokonale uklizeno, ale zas tak špatně jsem na tom zdaleka nebyla. Tohle bylo moc i na mě.
Za jedním ze stolů seděl třetí muž. Nebyl tak vysoká jako ti dva, ale nebezpečně vypadal stejně. Měl krátké blonďatě vlasy a po tváři se mu táhla dlouhá jizva. Do očí jsem mu neviděla, protože byl skloněn k nějakýmu papíru.
Rozhlížela jsem se kolem a hledala klíče. Uviděla jsem je pověšené v rohu místnosti. Co neopatrně jsem udělala krok k nim. Po něm následoval krok druhý, ale třetí už jsem neudělala, protože ten muž se náhle zvedl a přešel blíž ke mně. Poplašeně jsem ustoupila a vyděšeně sledovala toho muže. Stoupl si tak, že stál přímo mezi mnou a těmi klíči. Vložil papír, který před chvilkou zkoumal, do desek a zdálo se, že v těch deskách něco hledá.
Stála jsem na místě a ani nedutala. Panika mnou prostupovala a já netušila, co mám dělat. Měla jsem šílený strach. Ne o sebe, ale o ostatní. Čím déle to trvalo, tím větší byla možnost, že se Jensenovi i Remusovi něco stane. Mozkomorové nemohli opustit ostrov. Na to je mělo ministerstvo pod kontrolou, ale ti strážci ostrov klidně opustit mohli, takže je voda nezachrání. Podle všechno musejí být ještě někde kromě těch tři strážců další dva, a když jsem si představila takový čtyři strážce proti Removi a Jensenovi, vůbec se mi to nelíbilo.
Když už jsem byla vážně na pokraji zoufalství, muž nejspíš našel to, co hledal. Vyndal nějaký papír z desek a opět se usadil na svou židli. Úlevně jsem si oddechla a co nejtišeji se posunula ke klíčům. Chvíli jsem na ně zírala a snažila se přijít na to, který svazek mám vzít. Sazky byli rozděleny podle toho, kde se cely nacházeli. Svazků bylo hned několik, ale po chvilce jsem našla ten správný. Pomalu jsem natahovala ruku a střídavě se dívala na klíče a na toho muže. Musela jsem je vzít, když se nedíval, protože by bylo docela divný, kdyby se najednou klíče začali vznášet vzduchem. Mohla bych si je přivolat kouzlem, ale bála jsme se, že by mě slyšel a neverbálně to kouzlo bohužel neumím. Sakra, proč já jsem se víc nevěnovala studiu neverbálních kouzel? Nevíte to někdo? Ještě mě napadlo, že bych si je ode dveří přivolala a rychle zdrhla, ale pokud to šlo jinak, nechtěla jsem na sebe upoutávat pozornost.
Co nejrychleji jsem vzala klíče do ruky, ale dávala jsem si při tom sakra bacha, aby necinkaly, což šlo docela blbě. Nepovedlo se mi to přesně tak, jak jsem si představovala. Klíče o sebe jednou cinkly a já ztuhla. Pohled jsem upírala na toho muže, ale zdálo se, že on nic nezaslechl. Třeba je nahluchlej. Kéž by..
Plížila jsem se ke dveřím. Šáhla jsem po klice a snažila se je co nejtišeji otevřít. Toho jsem se bála nejvíc. Vypadalo to, že to půjde hladce, dveře nevrzaly. Jenže jak byli pootevřené, pronikl dovnitř vítr, který přicházel od vody. Sakra, to mi nedošlo. Papíry na stole se zavlnily a muž se zmateně ohlédl. Jakmile spatřil pootevřené dveře, zpozorněl. Zvedl se ze židle a blížil se ke mně. Zpanikařila jsem. Rychle jsem dveře a otevřela a vyběhla ven. Muž se vydal za mnou. Mou výhodou bylo, že mě neviděl, jenže věděl, že tu někde sem. Začal vysílat kouzla do všech stran. Já se dala na útěk a nestíhala jsem tak zaregistrovat všechny jeho kouzla. Jedno z nich mě zasáhlo a srazilo k zemi. Bolestně jsem zaskučela. Po pravé ruce se mi táhl krvavý šrám. Vypadalo to sice docela hnusně, ale bylo to jen povrchové. Rychle jsem se zvedla a běžela dál. Když jsem se ohlédla, viděla jsem toho muže stát na stejném místě a rozhlížet se. Byla jsem od něj poměrně daleko, takže mě asi neslyšel.
Běžela jsem, co nerychleji jsem mohla. Plášť jsem ze sebe strhla, protože mě jen brzdil. Klíče, schované v kapse stejně hlasitě cinkaly, takže kdyby tu byl strážce, jsem v háji tak i tak.
"Grayová!" slyšela jsem čísi hlas.
Zarazila jsem se a rozhlédla kolem. Pohled mi spočinul na Belatrix Blackové.
"Pusť mě ven, Grayová!" zavrčela.
"Polib si!" odsekla jsem a běžela dál.
"Siriusi," vyhrkla jsem, když jsem doběhla k jeho cele.
Ihned zvedl hlavu. Zdálo se, jako by na tom byl něco líp, než když už u něj před dvěma dny byla.
"Meg," ty jsi vážně tu nevěřil svým očím.
"Vždyť jsem říkala, že přijdu."
Vytáhla jsem z kapsy klíče a rozklepanýma rukama se snažila co nejrychleji najít ten správný. Když jsem konečně našla to správné číslo, vrhla jsem se k mřížím, zasunula klíč do zámku a otočila jím. Chvilku se nic nedělo a mě napadlo, co když tam dala špatný. Když mříže klece odsunuly, pocítila jsem jistou úlevu. Sirius prošel vzniklým otvorem a pevně mě objal. Přitiskla jsem se k němu stále neschopna uvěřit tomu, že je pryč z tý cely.
"Musíme rychle pryč," řekla jsem a naléhavě po pár vteřinách. Sirius, jako by se vzpamatoval, mě popadl za ruku a společně jsme co nejrychleji běželi k východu. Slyšeli jsme, jak ostatní vězni křičí a prosí, ale ignorovali jsme je. Už jsme byli skoro venku, když nám cestu zastoupil jeden mozkomor. Neváhala jsem. Popadla jsem hůlku, vybavila si ten okamžik, který se před chvilkou odehrál. Představila jsem si, jak odsud všichni čtyři odplouváme, a vykřikla jsem: " Expecto Patronum."
Z mé hůlky vylétl stříbřitý patron v podobě orla. Vrhl se na mozkomora a přinutil ho couvnout.
Se Siriusem jsee se ihned zase dali na útěk. Už jsme byli téměř u loďky, když se nám někdo postavil do cesty. Ten někdo byl Daniel Warden.
"Čekal jsem, až pro něj přijdeš," řekl a zašklebil se.
"Vypadni a nepřekážej," zavrčela jsem s hůlkou napřaženou před sebou.
"Myslíš, že vás nechám jen tak odejít?" zeptal se posměšně.
"No bylo by to fajn, ale moc to nevěřím."
"Tak to děláš dobře, protože já vás nepustím."
"A co nám uděláš?" zeptal se Siruis stojící po mém boku.
"No ještě se nerozhodl, který způsob mučení zvolím," odpověděl.
"Zapomeň," řekla jsem a vyslala po něm kouzlo. On ho však vykryl a vyslal své kouzlo proti mně.
Sirius, který ihned vycítil potíže, se nepozorovaně oddělil a proměnil se do své psí podoby. Warden si ho vůbec nevšímal, a tak se na něj Sirius zezadu se vrhl a strhl ho k zemi.
Já jsem pak Wardena snadno omráčila. V tu chvíli se však zpoza vězení vynořili jeho stoupenci a já i Sirius jsem se rozběhl k loďce. Rychle jsem do vzduchu vystřelila modré jiskry, abych upozornila Rema a Jensena, že mizíme a se Siriusem sem nasedla do loďky. Wardenovi stoupenci se na nás snažili posílat nějaká kouzla, ale to už jsme zmizeli ve tmě.
Když jsme na určeném místě sešli s Remem a Jensenem, oddechla jsem si. Oby připluli na druhé loďce, kterou jsme den předem skryli na druhé straně ostrova. Remus a Sirius se pevně objali a já se vrhla kolem krku Jensenovi. Oba s Remem byli trošku pošramocení, ale jinak se zdálo, že jsou relativně v pořádku. A teprve v tu chvíli, když jsme všichni dorazili do malého domku na samém okraji Londýny, který Jensenen podědil po rodičích, došlo mi, že Sirius je vážně venku z Azkabanu. Vážně je venku.. Bláznivě jsem se rozesmála.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.