7. Vánoce přicházejí

30. června 2010 v 19:06 | Sawarin |  Světlo pochodně I
7. Vánoce přicházejí


Pomalu jsem šla tmavou chodbou. Šla jsem a nevnímala okolí. Byla jsem ponořena jen do svých myšlenek, nebo spíš do mé pošahané fantasie. Před očima se mi míhaly různé obrazce. Můj pokoj. Ne, to je u Jamese. Před chvíli to byl můj, ale teď už je to u Jamese doma. Hm.. Co tady dělá ta velká postel? Jsem si jistá, že ta tu nikdy dřív nebyla. No ale teď už tady je.. Jéé.. kdo je to v tý posteli.. Proboha! On je tam nahej Petr. Ježiši! Megan, na co to myslíš?! Ty ses úplně normálně pomátla!
"Hej, Grayová!" zavolal na mě někdo.
Otočila jsem a můj pohled spočinul na Wardenovi. Zase. "Co zas otravuješ?!" Vyštěkla jsem a zaujala obranný postoj.
"Klídek Megie." Usmál se.
"Neříkej mi Megie!"
"Proč? Já jsem myslel, že se ti to líbí."
"Od takovýho debila, jako jsi ty? Ne!" procedila jsem skrz zaťaté zuby.
"Ale no tak. Se hned nečerti."
Zhluboka jsem se nadechla. Musím být klidná a hlavně mu nepodlehnout.
"Co chceš?" řekla jsem lhostejným tónem, ale ve mně to všechno vřelo.
"Domluvit se."
"Nemáme se na čem domlouvat!"
"Tak to se pleteš?"
"Vážně? Tak mi to laskavě objasni."
"Zapomněla jsi snad na svatbu své matky?!"
Polka jsem. Na to jsem bohužel nezapomněla. "A jako co?"
"Přece tam nepůjdeš sama. Potřebuješ doprovod."
Šokovaně jsem se na něj podívala a propukla v menší větší záchvat smíchu.
"To si jako myslíš, že tam půjdu s tebou?"
"A s kým jiným bys tak chtěla jít?!" vyštěkl.
"To nevím, ale s tebou rozhodně nepůjdu!"
"Tak to bych to v tom případě měl oznámit Aranasovi. Asi se mu to nebude moc líbit."
"Si tomu kreténovi řekni, co chceš!"
"Měla by ses stydět. Takhle mluvit o nastávajícím své matky."
"Mám snad lhát?!"
"Popravdě, bylo by to pro tebe lepší." Zašeptal, prudce se otočil a odkráčel.
Zmateně jsem se za ním dívala a nějak mi nedocházelo, co tím chtěl říct. Chvíli jsem se nad tím pokoušela zamyslet, ale pak jsem to vzdala. Nějakej Daniel Warden mi může políbit šos.
Pomalu jsem se otočila a vydala se do Nebelvírské společenské místnosti.
***
"Meg, kde se couráš?" šklebil se na mě James.
"Jsem se procházela."
"Procházela? Sama?" ptal se Sirius a zatvářil se trochu podezřívavě.
"Je snad na slově procházela něco, čemu nerozumíš?"
"Ne.. Jen.. Nic…" ukončil to Sirius.
"Si myslím." Řekla jsem, posadila jsem se na gauč vedle Siriuse a sledovala, jak James a Remus hrají kouzelnické šachy. Náhle se mi v hlavě zrodil plán. Bylo mi jasné, že si na to svatbu někoho budu muset vzít sebou.. A že nebude moc betj někdo z mudlovské rodiny nebo jak oni říkají krvezrádce. To by znamenalo, že mám velký výběr, avšak pouze ve Zmijozelu. Ale ještě je tu jedna možnost. Sirius. Přestože ho jeho rodina považuje za krvezrádce, tak je to stále Black. Teď jen musím přesvědčit Siriuse, aby tam šel se mnou.
"Ehm.. Siriusi?"
Dotyčný se na mě tázavě podíval.
"Víš, já mám takovou malilinkatou prosbu."
"Jakou? Víš, že ti se vším rád pomůžu."
"No tohle je taková menší větší prosba."
"Tak to vybal."
"No já bych ráda. Ale jen na to pomyslím, nejsem schopná říct ani slovo."
Sirius se mi podíval zpříma do očí. "O co jde Megie?"
"Ta svatba."
"Co sní?"
"Všechno."
"Megan!"
"No jo. Prostě.. Já… Asi ti musí bejt jasný, že tam nemůžu jít sama. Znáš to. Bude tam celá famílie Blackových. Už vidím reakci tvojí maminky."
"Nemyslíš na to, na co myslím já, že ne?!"
"No, jestli myslíš na to, na co já, tak jo."
"Že to nechceš?"
"Co?"
"No to, na co myslíš?"
"To, na co myslíš i ty?"
"Asi jo."
"Jo."
"Jo jako že chceš nebo jako to, na co myslíme. Nebo nemyslíme…"
"Siriusi, půjdeš tam se mnou?"
"A nechceš třeba něco jinýho?"
"Siriusi, copak bys mě tam nechal jít samotnou? S nějakým Zmijozeláckým debilem?"
Sirius mlčel. Zdálo se, že to zvažuje.
"Ty bys mě tam fakt nechal jí samotnou! A to jsi říkal, že mi se vším rád pomůžeš!"
"Ale ne.. Jen.."
"Siriusiiii," zaškemrala jsem a hodila na něj psí oči.
"Nesnáším tyhle tvoje pohledy. Vždycky si tak vymůžeš, co chceš."
"Takže se mnou půjdeš." Vykřikla jsem nadšeně a skočila mu kolem krku. Snažila jsem se ho umačkat, ale moc se mi to nedařilo.
***
Dny zase plynuly jako voda a já jsem zjistila, že máma se za toho blbce provdá v Lednu. Mimo to jsem také mámě řekla, že přijdu se Siriusem. Nebyla z toho zrovna nadšená, ale nijak moc to neřešila. Přemýšlela jsem nad tím, jak na to bude reagovat Aranas. Možná proto jsem se obávala Vánoc. Bála jsem se Aranasovi reakce. Bála jsem se ho. I když bylo podle mě nemožné, aby si dovolil něco před mou matkou. I tak jsem se bála. A to co mi při posledním setkání řekl Warden, mi taky nepomohlo. Ale nemohla jsem nic dělat. Musela jsem jet domů, ať jsem chtěla nebo nechtěla.
"Bože můj, ty ještě nemáš sbaleno, Grayová. Ty jsi tak neschopná," rejpala si Evanska.
"Evansová," oslovila jsem ji klidně, "nemusíš mi říkat Bože, stačí Megan."
"Vtipné, Grayová. Ty moc dobře víš, tobě bych Bože nikdy neřekla. Tobě bych kromě Grayová řekla maximálně obludo neschopná."
"Vážně? Tak v tom případě je na čase naučit tě, co to znamená, že je někdo neschopný. Vážně nevím, proč bych se měla obtěžovat s tím, balit si dva dny předem jako ty, když stačí, když řeknu balit." Řekla jsem a mávla při tom hůlkou. Moje oblečení se ihned vzneslo a úhledně se složilo do kufru. "To čumíš Evansko!"
"A nezapomněla jsi náhodou na něco?" zeptala se mě a já jsem vůbec nevěděla, co tím myslí.
"Co bych jako měla zapomenout?" zeptala jsem se podezřívavě.
"No bys měla vědět ty ne? Jsou to přece tvoje věci!"
"Ty jsi mi něco vyčórovala."
"To bych si přece nedovolila."
"Dělej! Řekni mi, co jsi vzala." Zavrčela jsem naštvaně. Ta kráva si snad dovolila hrabat se mi ve věcech.
"Tak si prohrab ten svůj kufříček a zjisti si sama, co ti chybí," řekla sladce.
"Tak to jsi přehnala Evansko. Ihned mi řekni, co jsi mi sebrala." Naléhala jsem, přičemž jsem na ni zamířila hůlkou.
Evanska se na malou chvilku zarazila, ale za moment opět našla ztracenou sebedůvěru.
"To se ti to mluví, když máš v ruce hůlku, viď?"
"Já ji klidně zahodím a jednu ti vrazím sama."
Evansová trochu couvla a postavila se před svou postel.
"Evansová, ty jsi vážně trapná," řekla jsem.
Kam by schovala něco, co mi sebrala. Jako vždy pod svou postel. Přišla jsem k její posteli a podívala se pod ní. Byla tam jedna malá igelitka. Vytáhla jsem jí a podívala se do ní. Ihned jsem ale ucukla, protože jsem ucítila příšerný smrad. Zhluboka jsem se nadechla a zadržela dech. Znovu jsem se podívala do igelitky. Bylo tam jedno moje tričko obalený nějakým smradlavým oranžovým hnusem.
Pomalu jsem se postavila. "Evansová, to jsi přehnala," řekla jsem a než stihla Evanska zareagovat, popadla jsem její oblíbenej zelenej svetr a hodila ho do ty tašky.
"Ne!" zaječela Evansová.
"Copak? Snad se nezlobíme?" pitvořila jsem. "Máme špinavej svetříček. Nebyl náhodou náš oblíbenej?"
"Ty krávo! To schytáš?"
"Cože jsi to říkala? Já jsem tě asi nějak špatně slyšela." Řekla jsem a vystrčila jsem z okna ruku, ve které jsem stále držela tu igelitku, ve který byl teď už i její svetr.
"Dej mi tu igelitku!" zavrčela.
"Myslím, že to jsi předtím neříkala."
"Dej mi ji!"
"Co za to?"
"Co chceš?"
"No, teď bych asi měla říct, co za to chci. Ale je tu jeden háček. Ty nemáš nic, co bych chtěla. A popravdě, to modrý triko jsem stejně neměla ráda. Takže, rozluč se." Řekla jsem a pustila igelitku. "Locomotor kufr"řekla jsem a mávla hůlkou. Můj kufr se vznesl a proplul otevřenými dveřmi. "Přeju hezký prázdniny, Evansko," řekla jsem a vydala jsem se za svým kufříčkem.
***
"Megan," oslovil mě Sirius, když jsem vystoupila z vlaku.
"Siriusi?"
"Megie, kdyby se něco dělo, napiš mi," řekl. Sirius moc dobře věděl, jak moc tam nechci. Jak moc Aranase nenávidím.
"Nic se nestane," řekla jsem a myslím, že víc než jeho jsem chtěla utěšit sama sebe.
"Nestane. Ale chci, abys věděla, že mi můžeš kdykoliv napsat."
Přikývla jsem, rozloučila se a vydala na cestu domů.
Abyste chápali. Sirius v létě utekl z domova. Jeho otec byl Aranasův bratr, takže se mu ani nedivím. No ale té doby, co utekl, žije u Jamese doma. Jeho rodiče jsou moc milí. Připomínají mi moje rodiče. Tu dobu, když táta ještě žil. A než se k nám vetřel Aranas a moje matku mu začala slepě důvěřovat.
Stmívalo se a já jsem šla pěšky domů i se svým blbým kufrem, který jsem musela nést, protože jsem se pohybovala v milovském světě, takže jsem nemohla používat kouzla. Asi se divíte, že jdu pěšky, ale přece jen to domů nemám zas tak daleko a navíc je matka nemá čas pro mě dojet. Tak mi aspoň bylo řečeno. Ne že bych tomu věřila. Bylo mi jasný, že to Aranas. Vlastně už mí vážně začínal lézt krkem. Nejen že se usadil v našem domě. Teď už snad i o všem rozhoduje on. Ale já to tak nenechám. Už dávno jsem se rozhodla, že to tak prostě nebude. Nemohla jsem to nechat být.
Potichu jsem vešla do domu a sundala si kabát. Pověsila jsem ho na věšák a i s kufrem jsem se vydala nahoru do svého pokoje. Převlékla jsem se a posadila se na postel. Vypadlo to, že nikdo není doma. Přemýšlela jsem nad tím, kde může máma být. Z práce už by měla být dávno doma. Pak mě napadlo, že bych se mohla podívat do jejího pokoje. Třeba přišla domu, na chvíli se lehla a usnula.
Vydala jsem se tedy k mámině pokoji. Šla jsem potichu, abych mámu nevzbudila, kdyby spala. Přišla jsem ke dveřím a pomaličku otevřela. Nakoukla jsem dovnitř a to co jsem viděla, mě naprosto odrovnalo.
Pod peřinou ležela bezpochyby dvě nahá těla. Můj pohled padl na matku. Oči měla zavřené a klidně oddechovala. Pak můj pohled spočinul na Aranasovi. Ten, jakmile jsem na něj pohlédla, otevřel oči.
"Běž dolů!" přikázal mi. "Promluvíme si." Řekl a mně se zdálo, že na slovo promluvíme dal zvlášť důraz.
Byla jsem zaskočená. Vůbec jsem se nesnažila odmlouvat a šla jsem rovnou dolu. Byla to pro mě rána pod pás. Je pravda, že jsem s tím měla počítat. Vždyť se budou brát. Ale vidět Aranase, ležet tam, kde lehával můj táta. Logicky mi došlo, že se to neobešlo bez sexu. V tu chvíli mi také začalo docházet, že to není jen dnešek. Že tohle je pro ně bezpochyby běžné. Že je běžné, že ten parchant tady zastupuje mýho tátu. Jak kdyby na to někdy měl.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.