8. Potoky slz

30. června 2010 v 21:26 | Sawarin |  Světlo pochodně II
8. Potoky slz


Dny následující po Siriusově útěku utíkali rychle. Noviny nepsali o ničem jiném, než o tom. Bylo mnoho různých teorií, ale žádná se příliš nepodobala skutečnosti. Většina lidí si myslela, že mu pomohl ven nový pán zla, přičemž ale netušili, kdo to mohl být. Jiní tvrdili, že Sirius pomocí černé magie utekl sám. Opravu věrohodné. Neměl hůlku, neměl nic a použil černou magii, aby utekl. Někdy jsem si až musela zaťukat na hlavu, jak byli ty názory absurdní. O tom, že někdo ukradl klíče strážným přímo před očima, nepadla ani zmínka. Když jsem nad tím tak uvažovala, možná to bylo dobře. Spousta lidí věděla, že jsem byla v Bradavicích Siriusovou kamarádkou, a tak by mě mohli podezřívat. Ale na druhou stranu si dost lidí myslelo, že Sirius opravdu může za smrt mých dalších přátel a já ho proto bezpochyby nenávidím.
Stále jsme se skrývali v domě po Jensenových rodičích. V práci jsem si zvala volno s výmluvou, že jsem zdrcena z Blackova útěku. Zjistila jsem, že občas dokážu bejt fakt dobrá herečka. To víte, snaží trošku zahrát na city a je to. Jensen to měl jednoduchý, protože už před nějakou dobou mu Brumbál zařídil, aby jeho hlavní posláním bylo chránit mě. Fajn chlapík. Vedoucího bystrozorů hezky přesvědčil, že mi hrozí nebezpečí a že potřebuju ochranu, což byla mimochodem pravda, ač jsem to nerada uznávala. Ale ministerští bývají občas trochu natvrdlí a dost věcí jim nedochází, takže je to s něma pak těžký. No a Remus, ten se po pár dnech vrátil domů a chodil nadále do práce, avšak často se za námi stavoval.
Co se Siriuse týče, bylo znát, že se na něm pobyt v Azkabanu podepsal. Snažil se tvářit statečně, ale já v jeho očích stále často vídala tu prázdnotu, která je naplňovala, když byl ve vězení. Chtěla jsem mu pomoct, snažila jsem se, jak jen jsem mohla, ale přišlo mi, že to není dost.
Přesto jsem cítila, že je mi Sirius za mou snahu vděčný. Snažil se mi dávat najevo, jak moc je mi, nám, vděčný, za to, co jsme udělali. Já jsem to však brala jako samozřejmost. Brala jsem to jako něco, co jsem pro svého nejlepšího přítele prostě udělat musela. Byla to moje povinnost.
Často jsem se Siriusem vzpomínali na staré časy, na ty časy, kdy jsme byli šťastní. Občas sek nám připojil i Jensen a tiše naslouchal. Pak se naopak on ujal iniciativy a vyprávěl nám o svých školních letech. V těchto chvílích mi přišlo, jako by se nic nestalo, jako bych stále byla v Bradavicích se svými přáteli. Jakoby Sirius nikdy nebyl v Azakabanu, jakoby James a Lily nikdy nezemřeli, jako by Petr nikdy nezradil. Kéž by..
Seděla jsem v malé kuchyňce a popíjela kafe. Přemýšlela jsem, co budeme dělat. To že jsme dostali Siriuse ven, byl stále jen začátek. Pořád jsem chtěla najít Petera, aby byl Sirius opravdu svobodný a pořád bylo zapotřebí zničit Wardena. Čím déle jsme byli v tomto domě, tím větší jsem začínala mít strach, že nás někdo najde. Bylo tady opravdu krásně. Domek byl malý a útulný a nacházel se tak trochu odříznut od okolí. Hned za malým dvorkem byl les a za silnicí, která vedla před domem, bylo rozlehlé pole. Zdálo se to tu liduprázdné.
"Ahoj," pozdravil se Jensen, který právě scházel schody.
"Ahoj," opětovala jsem pozdrav s úsměvem.
Přistoupil ke mně a políbil mě do vlasů. Milovala jsem tohle jeho gesto. Bylo to tak láskyplné, že jsem měla pocit, že se rozpustím.
Postavila jsem a objala ho kolem krku. Své ústa jsem přitiskla na jeho a prohrábla mu vlasy. Měl je mokré, nejspíš právě vylezl z koupelny. Voněl. Nevěděla jsem, jestli to dělá naschvál nebo ne, ale nesnášela jsem to. Ptáte se co? Tak šíleně mě svádí. Vypadal tak sexy, že jsem se musela držet, abych na něj neskočila.
Slastně jsem zamručela a pak se odtáhla. Nemohla jsem se na něj přece vrhat, kdykoliv jsem ho viděla. Když viděl můj zmučený výraz, rozesmál se. Pohladil mě po vlasech a pak uchopil mou tvář do svých rukou.
"Jsi sladká," zašeptal.
Náhle jsme uslyšeli něčí kroky.
Trošku jsme od sebe odstoupili.
"Ahoj, Siriusi," pozdravila jsem svého nejlepšího přítele a usmála se. Přece jen už vypadal o něco líp. Stále byl pobledlý a pohublý, ale jeho pohledné rysy mu přetrvaly a ani jeho postava nevypadala špatně. I když by měl přibrat, jeho tělo bylo tak stavěno, že nevypadal vyhuble. Na to byla jeho postava příliš mohutná. Vlasy černé jako uhel měl dlouhé asi k bradě s tím, že přední vlasy byli ještě o něco kratší, takže mu mohli elegantně spadat do očí, jako kdysi. Dobrý ne? Jsem si na něm vyzkoušela své kadeřnické schopnosti. Vždycky jsem chtěla zkusit někoho ostříhat, ale nikdo nechtěl. Na to se moc báli. No a Sirius, kterej měl ty vlasy mírně přerostlý a roztřepený, se mi nakonec vydala jako pokusný králík. Hele, nebojte, už předtím sem stříhala… Svoje panenky, když jsem byla malá. Každopádně výsledek na Siruisově hlavně nebyl tak špatnej. I Sirius se tvářil docela spokojeně, jen nevím, jestli fakt byl nebo to jen hrál, abych měla radost. Já radši zůstala u té první možnosti.
"Dobrý ráno," odpověděl Sirius a mírně se usmál. I já se usmála. Byla jsem vděčná za každý jeho úsměv.
Zasedl ke stolu vedle Jensena, který se mezi tím také posadil. Oba se pustili do snídaně, kterou jsem připravila.
Když se oba najedli, začala jsem.
"Měli bychom uvažovat o tom, kam půjdeme," řekla jsem.
"Možná bychom mohli na nějaký čas být na ústředí," napadlo Jensena.
"To je sice pravda, ale já všem členům nevěřím. Teda nechci říct, že si o někom myslím, že je zrádce, ale.." nedořekla jsem.
"Peterovi jsme věřili," doplnil mě Sirius a svůj pohled přitom upíral kamsi co prázdna.
Na chvilku zavládlo ticho.
"Nemám žádné podezření," pokračovala jsem po chvíli, ale myslím, že ne všichni jsou tak jistí Siriusovou nevinnou, takže by se jim to nelíbilo."
"Chápu," přikývl Jensen.
"Nemusíte jít se mnou. Nic vám nehrozí." Ozval se náhle Sirius.
Zamračeně jsem se na něj podívala.
"Co to plácáš?" zeptal jsem se.
"Udělali jste toho dost," řekl. "Nemusíte takhle omezovat svůj život."
"Tak na to zapomeň. Nenecháme tě toulat se bůh ví kde."
"Navíc je to stejně jen dočasně ne? Než přijdeme na to, jak tě osvobodit," přidal se Jensen a já se na něj vděčně usmála.
"Takže koukejte popřemejšlet, kam půjdeme, protože se mi zdá, že jsme tu už hodně dlouho. Nejradši bych co nejdřív vypadla."
Jensen mi stiskl ruku. "Bude to v pořádku," řekl a povzbudivě se usmál. Nikdy jsem nepochopila, kde se v něm bere ten optimismus.
***
Byl večer a já se procházela v lese kousíček od domku. Slunce pomalu zapadalo za obzor a svět se nořil do tmy. V posledních dnech jsem cítila podivné napětí. Jensen se mě snažil uklidnit, ale já si stejně nemohla pomoct a děsně jsem si přála odsud vypadnout. Když jsme plánovali Siriusův útěk, nějak jsme zapomněli promyslet, tak sakra půjdeme. Jasně, věděli jsme, že půjdeme sem, ale co pak? Nebylo zrovna chytré zůstávat tady příliš dlouho. Dalo se snadno vypátrat, komu to tady patří, takže pokud si tím někdo spojil Jensena, byli jsme jasný. Povzdechla jsem si. Šla jsem ven s tím, že se snad trošku uklidním, ale moc mi to teda nepomohlo.
Už jsem se chystala vydat se zpět k domku. Ujít těch pár metrů a vklouznout do tepla. Sice bylo, a tak už nebyla taková zima, ale večery byli stále relativně chladné a já měla na sobě jen slaboučkou mikinu.
Náhle jsem zaslechla nějaké slabé zašustění. Mohl to způsobit jen vítr, ale já byla v posledních dnech silně paranoidní, takže jsem si pro jistotu vytáhla hůlku. Opatrně jsem se rozhlížela kolem a přitom na sebe nadávala, jak jsem hloupá. Vítr zafoukal, listí se zatřepotalo a já tady vyvádím.
S hůlkou stále v ruce jsem se poměrně svižným tempem vydala k domku. Stihla jsem však udělat jen pár kroků a zvuk se ozval znova. Poplašně jsem se rozhlédla kolem s hůlkou napřaženou před sebou.
"Expelliarmus!" vykřikl důvěrně známý hlas a ze stínu vyletěl paprsek.
"Protego," mávla jsem pohotově hůlkou a kouzlo se odrazilo od mého štítu.
"Dobrej postřeh," ozvalo se a zpoza jednoho stromu vyšel Daniel. Vzhledem k narůstající tmě jsem si ho nemohla všimnout.
"Co chceš?" zeptala jsem se ho a snažila se zapudit strach, který se ve mně náhle probudil.
"Co chci?" zasmál se. "Toho je hodně."
"Proč nás saka nenecháš nepokoji?" vykřikla jsem zoufale. Začalo mi docházet, že jsem tu sama s Wardenem. Že mi může ublížit. A že pak může ublížit i Jensenovi a Siriusovi.
"Není to snad jasné? Ty patříš mně."
"A na to si sakra přišel jak?"
"Prostě jsi moje, ať chceš nebo ne."
"Tak si mě vem a je nech nepokoji," řekla jsem a byla si plně vědoma toho, co ty slova znamenají. Mé sobecké já si přálo, aby nesouhlasil, protože jsem nevěřila, že bych to zvládla, ale pak objevilo to, co jsem k Siriusovi a Jensenovi cítila. Oba jsem je milovala, i když každého jinak. Sirius tady byl vždycky pro mě. Byl léta mým nejlepším přítelem. Vždycky mi sál po boku. A Jensen? Ten přišel náhle a já nemohla uvěřit, že já mám to štěstí, že mě miluje. Byl jako světlo. Jen pohled na jeho krásnou usměvavou tvář mě dokázal naplnit neuvěřitelný štěstím. Milovala jsem ho a neuměla jsem si představit, že bych o něj přišla. Když jsem viděla ty dva, byla jsem schopna udělat cokoliv, aby se jim nic nestalo. Udělala bych pro ně všechno, tak jako by udělali oni pro mě.
"Ne," odpověděl Daniel a já ztuhla. Ztrácela jsem naději.
"Proč ne? Chceš přece mě, ne?"snažila jsem se ho přesvědčit.
"To je sice pravda, ale ty miluješ toho blonďáka, Whitemana. On tě nenechá jít."
"A co Sirius?" zeptala jsem.
"No, Červíček mi byl poslední dobou docela užitečný. Dokud bude Black žít, nedáte mu pokoj."
"A myslíš, že když Siriuse zabiješ, nechám Červíčka nepokoji?" zeptala jsem se.
"Nic jinýho ti nezbude, zlato."
"Tak to se pleteš!" odsekla jsem.
"Vážně? Co budeš dělat bez svých ochránců? Jo, vlastně jsem zapomněl na Lupina. O tu chlupatou kouli se taky postarám."
"Nic ti neudělal," zavrčela jsem.
"Že ne? A co Growland? Na toho už jsi zapomněla?" zeptal se
"Zmetku," prskla jsem a rychle se rozhlédla kolem sebe. Přemýšlela jsem, jaké mám šance mu uniknout.
"Nemáš šanci, zlato," zasmál se.
"Neříkej mi zlato!" vyštěkla jsem.
"Stejně nemáš šanci. Myslíš si snad, že jsem tu sám?" zeptal se
Zaváhala jsem. Opravdu jsem si myslela, že je tady sám. To jsem tak hloupá?
Ze stínu vyšel Peter a za ním další čtyři muži, které jsem neznala. Byla jsem v háji.
Udělala jsem krok vzad a snažila se při tom něco vymyslet. Jenže ať jsem přemýšlela, jak jsem chtěla, nic mě nenapadlo. Byla jsem tady sama s těma idiotama a netušila, co bych měla dělat.
Náhle jsem zaslechla, že se dveře domku otevřeli.
"Megan?" zaslechla jsem Jensenův hlas. Krev mi tuhla v žilách. Jestli sem teď půjde, něco se mu stane. On byl sice bystrozor a byla fakt dobrej, ale já tak dobrá nebyla. A jich tady bylo 6. Sama s Jesenem jsem neměla šanci.
"Meg?" ozval se znovu Jensenův hlas.
Slyšela jsem, že vyšel z domu. Slyšela jsem pohyb a věděla, že to je on. Všichni jsme stáli ani nedutali.
"Jensene, ne!"vykřikla jsem náhle hlasitě. Nemohla jsem přihlížet tomu, jak sem nic netušíc přichází. Když jsem vykřikla, doufala jsem, že zmizí, uteče, ale přitom jsem věděla, že to by nikdy neudělal.
"Bě.."chtěla jsem znovu vykřiknout, ale někdo mi zezadu ucpal pusu. Byl to Daniel, který se ke mně nepozorovaně připlížil, když jsem veškerou svou pozornost věnovala Jensenovi. Daniel mi rychlostí blesku vyrval hůlku z ruky a upustil ji na zem.
"Pojď sem, nebo ji zabiju, Whitemane," vykřikl Daniel, přičemž mě pevně svíral, že jsem neměla šanci se vyškubnout.
Jensen podle očekávání šel. Jeho tvář vypadala klidně, vyrovnaně.
"Meg," zamumlal, když mě viděl ve Wardenově sevření.
Podívala jsem se na něj pohledem plným úzkosti a strachu. Připadala jsem si naprosto ztracená. Zoufala jsem si přála, aby už byl všeho konec, abychom mohli v klidu žít, ale všechno se mi hroutilo.
"Odlož hůlku!" přikázal Daniel.
Jensen jen nehnutě stál.
"Zabiju ji," vyhrožoval Daniel, jenže já jsem věděla, že by mě nezabil. Aspoň ne tak rychle. Došlo mi, že to Jensen ví. Znovu se na mě podíval, jenže tohle nebyl obyčejný pohled. Bylo v něm něco víc. Teď jsem měla oči jen pro Jensena. Sledovala jsem každý jeho nepatrný pohyb.
Znovu se na mě rychle podíval a pak se prudce otočil a vyslal kouzlo. V tu samou chvílí jsem sebou trhla. Byl to nečekaný a prudký pohyb, který Daniel nečekal, takže mě pustil. Praštila jsem ho loktem do obličeje a rychle se sklonila pro hůlku, která ležela na zemi.
Rozpoutala se zuřivá bitva.
"Ji nechte naživu," vykřikl Warden. Bylo mi jedno, jestli mě chce živou nebo ne ale při pomyšlení a Jensenovo mrtvé tělo mnou prošla vlna strachu.
Snažila jsem se bojovat, jak nelépe jsem dovedla, ale oni měli přesto logicky navrch. Sice se mi povedlo po nějaké chvíli omráčit Petera, který proti mně bojoval, ale nijak jsem si nepomohla, protože se proti mně zjevili dva muži, kteří zatím nebojovali, jen přihlíželi. Snažila jsem se vykrývat jejich kouzla, ale dělalo mi to značné problémy. Moje jediné štěstí v tom okamžiku bylo, že mě nechtěli zabít, jen chytit.
"Sectumsempra," zaslechla jsem náhle vyjít z Wardenových úst.
Prudce jsem se otočila. Viděla jsem, jak se paprsek zabořil do Jensenova těla. Na těle se mu objevili řezné rány, ze kterých se valila krev. S vytřeštěnýma očima jsem ho sledovala neschopna pohybu. Jensen klesl na kolena. Přes bolest mučící jeho tělo držel hůlku zvednutou a snažil se bojovat. Jenže proti němu stáli dva Wardenovi přisluhovači a za ním Warden sám. Ten zmetek zaútočil zezadu.
"Nee!"vykřikla jsem. Do Jensena se vpilo další kouzlo a on se svalil na zem. Úplně jsem zapomněla na to, že jsou tu proti mně další dva muži. Bylo mi jedno kdo je kolem, bylo mi jedno, co se se mnou stane.
Vrhla jsem se ke svému příteli, umírajícímu příteli a z očí ji samovolně začaly téct slzy.
"Jensene, lásko," vzlykla jsem.
"Meg," zašeptal s vypětím všech sil.
"Jensene, prosím, neopouštěj mě. Prosím.." plakala jsem. Cítila jsem v hrudi šílenou bolest, která otupovala moje smysly. Nevnímala jsem nic jiného než jeho.
"Miluju tě, Meg," zamumal, "miluju tě. Prosím, buď.."
"Nemluv, všechno mi řekneš, až se uzdravíš," řekla jsem a přitom jsem tomu sama nevěřila.
"Meg," šeptal a já se k němu musela sklonit, abych ho vůbec slyšela. "Prosím, buď šťastná. Nechci, aby byla smutná. Sirius tě miluje.."
"Jensene, to neříkej. Budeme spolu," trvala jsem si na svém. Aspoň nahlas.
"Já vím, že umírám, lásko. Prosím, nezapomeň, co jsem.." jeho rty se přestaly pohybovat. Prázdné oči se upíraly kamsi do neznáma a jeho zkrvavené tělo bylo nehybné.
S hrůzou jsem sledovala jeho mrtvé tělo. Nemohla jsem tomu uvěřit, nemohla. Bolest, ta vnitřní bolest, rozlévající se uvnitř mého těla byla spalující, nesnesitelná. Po tvářích mi stékaly slzy. Nenamáhala jsem se je setřít. Proč taky? Skláněla jsme se nad Jensenovým tělem, hlasitě vzlykala a přála si umřít s ním.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.