8. Sladký domov

30. června 2010 v 19:37 | Sawarin |  Světlo pochodně I
8. Sladký domov


"Megan!" ozval se za mnou ledový hlas.
Prudce jsem se otočila. Můj pohled padl na Aranase. Stál ve dveřích. Na sobě měl černé kalhoty a tričko, které, jak jsem ji ihned všimla, patřilo mému tátovi.
"To mě chceš provokovat?" zeptala jsem se klidně, ale uvnitř mě spaloval obrovský vztek.
"Ne! Jen si myslím, že bychom si měli nějaké věci vyjasnit."
"Opravdu? Já mám ve všem vcelku jasno!" prskla jsem.
Až pozdě jsem si uvědomila, že bych radši měla být zticha. Ani jsem se totiž nenadála, Aranas stál těsně vedle mě a držel mě pod krkem.
"Pamatuj si, že na mě si dovolovat nebudeš!" zavrčel a probodával mě svýma ledovým a očima.
Sebrala jsem veškerou svou odvahu a podívala se mu zpříma do očí. "Nebo co?"
"Nebo budeš litovat, děvenko."
"To si nedovolíš. Tady ne."
"Opravdu tomu věříš?"
Zarazila jsem se. Popravdě jsem tomu doteď věřila. Ale on mě teď přinutil pochybovat.
"Já ti něco vysvětlím, ano?" řekl a pustil mě. "Sedni si!" Přikázal a pokynul směrem k pohovce.
Zaraženě jsem se došourala k pohovce a posadila se. Aranas se sedl naproti mně a dlouze se na mě podíval.
"Já tvoji matku miluju." Řekl.
Vykulila jsme na něj oči. Zadívala jsem se na něj a hlasitě jsem se rozesmála. Ne že bych chtěla, ale ono to prostě nešlo. Prostě mě popadl šílený záchvat smíchu.
"Nesměj se!" zavrčel a mě zmrzl úsměv na rtech.
"Nevěřím ti." Řekla jsem.
"Asi si myslíš, že ne, ale já ji opravdu miluju!"
"Jo jasně! To je láska jako trám. Jen kvůli tobě byla máma několikrát v nemocnici. Fakt ji strašně miluješ."
"Sklapni," zakřičel a já radši zmlkla. "To není to hlavní, co jsem ti chtěl říct."
"Vážně? Tak co hezkého mi chceš ještě povědět?"
"Nepleť se do toho. Vůbec se nesnaž mezi mě a tvou matku zasahovat. A radím ti, abys na mě nebyla drzá. Brzo se budeme s tvou matkou brát a já budu tvým otcem, takže by ses měla laskavě naučit poslouchat, protože se ti to jinak pěkně vymstí."
Nebyla jsem schopna slova. Mým otec? On? Nikdy!
"Ty nikdy mým otcem nebudeš!" prskla jsem."Tak to si buď jistá, že budu a ty mě budeš poslouchat. A když už jsme u té tvé poslušnosti… Jak sis mohla dovolit odmítnout Daniela Wardena?"
"Do toho se nepleť."
"Jako tvůj budoucí otec se do toho plést budu."
"Zapomeň!" křikla jsem a teprve teď jsem si uvědomila, že jsem se během naší milé konverzace zvedla z pohovky.
Přiskočil ke mně a stiskl mi ruku, až to zabolelo. "Řekl jsem ti, že nebudeš drzá!" zařval.
"Já nebudu skákat, jak ty si pískneš," štěkala jsem.
"Ale budeš! Pamatuj si, že budeš! A abych tě o tom přesvědčil, tak si dáme názornou ukázku toho, co se stane, když budeš neposlušná." Zašeptal ledově.
Polekaně jsem couvla.
"Snad ti nedošla řeč," zašklebil se a přistoupil ke mně blíž.
Stále jsem couvala a snažila se přitom vmyslet nějaký plán, jak se odsud dostat. Náhle jsem narazila zády ke zdi. Už jsem neměla kam couvat a Aranas se ke mně nebezpečně přibližoval.
"Nedotýkej se mě!" varovala jsem ho. Snažila jsem se udržet klidný tón, ale moc se mi to nedařilo. Z mého hlasu byl znát strach a panika.
"No tak, pojď ke mně. Stejně nikam neutečeš." Řekl úlisně a já jsem věděla, že má pravdu. Nechtěla jsem se však tak lehce vzdát.
Křičet, musím křičet, aby mě slyšela máma. Pokud rychle přijde, tak aspoň uvidí, co je Aranas zač.
"Tak na to ani nemysli." Řekl Aranas, jako by mu bylo jasné, co mě napadlo. "Silencio," řekl, mávl hůlkou a já nemohla vydat ani hlásku.
Chtěla jsem se bránit, ale neměla jsem šanci. Jakmile mě chytil kolem pasu a přitiskl mě k sobě, neměla jsem šanci se mu vyvlíknout. Surově mě políbil na rty. Neměla jsem sílu se od něj odtrhnout. Jak jazyk vnik do mých úst a jediné, co mě napadlo, bylo kousnout ho.
"Au," vykřikl a odtáhl se ode mě. "Ty mrcho!" Zařval a praštil mě do obličeje.
Nerazila jsem do zdi a svezla jsem se na zem. Měla jsem strašný strach, utápěla jsem se v zoufalství, ale přesto jsem se snažila sebrat ztracenou odvahu. Věděla jsem, že nemám co ztratit. Nehodlal jsem to jen tak nechat. Teď jsem už věděla, co mám čekat.
"To schytáš!" zavrčel Aranas.
Automaticky jsem si dala ruku před obličej, abych si ukryla tvář před jeho ranami. Ale to, co nakonec udělal, jsem vážně nečekala. Podkopl mi nohy a já jsem se zhroutila k zemi. Chtěla jsem se zvednout, ale on mě opět shodil na zem, přiskočil ke mně a obkročmo si na mě sedl. Chytil mě za zápěstí a přitiskl k zemi. Vší silou jsem se snažila ho ze sebe shodit, ale bylo to marné. Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem.
V tu chvíli mě naprosto pohltil strach. Neviděla jsem jedinou možnost, jak se zpod něj dostat. Bála jsem se toho, co se může stát. Strašně moc jsem se bála. Z očí mi vytryskly slzy. Když to spatřil Aranas, na tváři se mu objevil vítězný úšklebek. Opět mě hrubě políbil. Chtělo se mi z toho zvracet. Nenáviděla jsem ho celým svým srdcem.
"Aranasi, lásko." Vyrušil náš mámin hlas, který se ozval ze shora. Moje záchrana.
Aranas se zvedl, ale jsem zůstala vyděšeně ležet na zemi.
"Dělej, zvedni se." Poručil mi tiše. "A ani se neopovažuj ceknout." Zavrčel.
Namáhavě jsem se zvedla, přičemž jsem si uvědomila, že se třesu.
"Uprav se." Zašeptal ještě.
"Shlédla jsem dolů na své oblečení. Kalhoty seděly tak, jak měly, ale tričko jsem měla na jedné straně roztrhlé a mikinu jsem měla celou schrutou a napůl sundanou. Když jsem se viděla v zrcadle, tak jsem se zhrozila. Vlasy jsem měla celé rozcuchané a v obličeji jsem měla nepřirozeně bledý. Navíc se mi na tváři pomalu začínala rýsovat modřina, jak mě Aranas praštil. Rychle jsem popadla hřeben a učesala se. Máma nesměla nic poznat. Aspoň teď ne. Aranas by to všechno otočil proti mně nebo by řekl, že lžu. A navíc by se to se mnou pak chtěl vyřídit. Teď už jsem moc dobře věděla, že své výhružky myslí vážně.
"Megan? Ty už jsi doma?" řekla máma, když mě uviděla. "Není ti nic? Jsi nějaká pobledlá." Strachovala se.
Koutkem oka jsem zaznamenala Aranase, jak se na mě výhružně dívá.
"Ne, jen jsem unavená." Zalhala jsem. Už jsem mohla mluvit, protože mě Aranas odčaroval.
"Omlouvám se, že jsem pro tebe nedojela. Neměla jsem čas." Řekla.
"To je v pořádku mami." Mával jsem nad tím rukou, ale v duchu jsem se hořce ušklíbla. Jasně, neměla čas. To jsem moc dobře viděla. Si radši užívala v posteli s Aranasem.
"Určitě máš hlad. Udělám ti něco k jídlu." Řekla.
"Ne mami, jedla jsem ve vlaku."
"Ale no tak. Určitě máš aspoň na něco chuť."
"Ne, vážně nic nechci," řekla jsem. "Půjdu do svého pokoje a převleču se."
"Dobře," kývla máma. Poté přistoupila k Aranasovi a políbila ho.
Rychle jsem se otočila a vydala jsem se nahoru do svého pokoje. Už jsem se na to nedokázal dívat. Zvedal se mi z toho žaludek. Vešla jsem do svého pokoje a posadila se na postel. Vzala jsem do rukou fotku, kterou jsem měla u postele. Byla jsem tam já, máma a táta. Bylo to kouzelnická fotka, takže jsme se na ní hýbali. Seděli jsme těsně vedle sebe v jasně zelené měkké trávě a vesele jsme se smáli. Tenkrát byl všechno jiné. Všichni jsme byli šťastní. Kdyby se nestala ta blbá nehoda, bylo by všechno v pořádku.
Do očí se mi začaly hrnout slzy. Vždycky jsem Aranase nenáviděla, ale teď jsem měla chuť ho zabít. Jen jsem zavřela oči, viděla jsem ten jeho uspokojený úsměv, po tom, co mě praštil. Zase jsem cejtila jeho jazyk ve svých ústech. Nechtěla jsem na to myslet, ale nešlo to. Bylo to příliš čerstvé.
Povzdechla jsem si, utřela si slzy, lehla jsem si na postel a za pár minut jsem už usla, ani nevím jak.
***
Když jsem se probudila, bylo u ráno. Vstala jsem a šla do koupelny. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, zhrozila jsem se. Nejen že jsem byla mrtvolně bledá, ale na tváři se mi jasně rýsovala modřina.
"Megan? Už jsi vzhůru?" volala ze zdola máma.
"Jo." Zakřičela jsem v odpověď.
"Pojď na snídani." Řekla.
"Už jdu."
Rychle jsem se v koupelně trochu zkulturnila a zoufale se podívala na svůj odraz v zrcadle. Povzdechla jsem si a šla jsem na snídani. Posadila jsem se ke stolu a s chutí jsem se zakousla do toastu, který mi máma připravila.
"Megan, co se ti stalo?" vyhrkla máma, když se zadívala na můj obličej.
Podívala jsem si jí do očí a uvažovala jsem o tom, zda ji mám říct pravdu. Když to nebyl Aranas, měla jsem šanci, že mě bude poslouchat.
"Ty to nechceš slyšet," zašeptala jsem.
"Co nechci slyšet?" nechápala máma.
"Co se stalo."
"Co to povídáš? Jsi moje dcera. Záleží mi na tobě. Mám tě ráda."
"Radši než Aranase?"
"Megan, na to se mě neptej. To je úplně něco jiného."
"Možná. Ale to nic nemění na faktu, že už mi nevěříš a že vidíš jen jeho zkreslenou osobu a ne jeho pravé já."
V tu chvíli ke mně matka přiskočila a dala mi facku.
"Vidíš, já jsem si to říkala. Nevěříš mi. Neposloucháš mě, když ti říkám pravdu." Zakřičela jsem hystericky.
Matka se napřáhla, aby mi dala další facku, ale tentokrát jsem to čekala a rychle jsem uskočila.
"Megan." Vykřikla máma výhružně.
"Chceš slyšet pravdu? Tak já ti jí řeknu. To Aranas mě praštil, po tom, co jsem tě s ním viděla v posteli. A taky mě násilím políbil." Rozkřikla jsem se.
"To by Arnie neudělal!"
"Tak to se pleteš!"
"Víš, že lhát se nemá, Megan!" ozval se od dveří chladný hlas.
Ztuhla jsem. Sakra co tady dělá. Vždyť má bejt v práci.
"Megan." Řekla přísně máma a probodávala mě pohledem.
"Já nelžu!" zavrčela jsem.
"Opravdu? A co jsi teď dělala."
"Říkala jsem pravdu."
"Arnie, omlouvám se za její chování. Nechápu, jak tě mohla z něčeho takového nařknout. Stydím se za ní." Řeka máma a já jsem jen zírala.
"To je v pořádku, miláčku. To není tvoje chyba."
"Megan, omluv se Aranasovi!" Přikázala mi máma.
"Cože? Já se mám omlouvat, že jsem řekla pravdu?" rozkřikla jsem se.
Máma už něco chtěla říct, když se z nenadání ozval zvonek.
"Kdo to může být?" podivila se máma. "Megan, běž otevřít."
Neochotně jsem vstala od stolu a šla otevřít.
"Siriusi, co tu děláš?" vyhrkla jsem, když jsem za dveřmi spatřila svého nejlepšího přítele.
"Nejsi ráda, že jsem tu." Zeptal se.
"Jsem ráda. Moc."
"Megan? Kdo to je?" slyšela jsem Aranasův hlas.
"To je Sirius." Odpověděla jsem.
"Siriusi, pojď dál," pozvala ho máma, která se objevila těsně za mnou."Dáš si něco k jídlu, k pití?"
"Ne, právě jsem snídal. Ale děkuju." Odpověděl a podíval se na mě. Náhle se zarazil. Bylo mi jasné, že si musel všimnout té modřiny. Předtím ji neviděl, protože jsem k němu byla otočená z boku. Viděla jsem, jak se nadechuje. Nepatrně jsem zakroutila hlavou a ústy naznačilo slovo pak. Nepatrně přikývl, přičemž mě starostlivě pozoroval.
"Siriusi," řekl Aranas, když Sirius vešel do bytu. "Jdi do Meganina pokoje. Megan za tebou za chvíli přijde."
Sirius se na mě nejistě podíval a já jsem kývla. Sirius se tedy vydal po schodech nahoru.
"Megan," řekla přísně máma, "chci, aby ses Aranasovi omluvila za to, co jsi předtím řekla. Pokud to neuděláš, budu nucena poslat Siriuse pryč."
"Cože? Chceš ho poslat pryč, protože se ti snažím říct pravdu."
"Já to myslím vážně!" řekla máma a já jsem věděla, že si nedělá srandu.
Zhluboka jsem se nadechla a s velkou nechutí jsem přistoupila k Aranasovi.
"Moc se ti omlouvám, Aranasi." Řekla jsem, co nejklidněji to šlo. Ve mně to však vřelo.
"Přijímám tvou omluvu," řekla Aranas a já v jeho očích viděla to uspokojení, co mu to přineslo. Měl mě v hrsti. Jemu máma věřila a mě ne. Věděla jsem, že teď musím poslouchat. Jinou možnost jsem neměla.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.