9. Vánoční svátky

30. června 2010 v 19:41 | Sawarin |  Světlo pochodně I
9. Vánoční svátky


Stála jsem u okna a dívala se ven. Já a moje matka jsme bydlely v malém domku na úplném kraji Londýna. Bylo tu krásně. Když jsem vyhlédla z okna, mohla jsem dálce vidět rozlehlé lesy. Jako malá jsem tam chodívala. Milovala jsem to tam. Mamka na to nikdy moc nebyla a táta to tam měl rád stejně jako já. Proto jsme tam spolu chodívali. Pohlédla jsem doleva a uviděla jsem blízké jezero. Přestože bylo zamrzlé, tak se pod slabými slunečními paprsky jemně třpytilo. Tak jsme se přes léto chodili koupat a v zimě jsme tam bruslili. Bylo krásné si na to vzpomenout. Ale o to horší bylo vrátit se zpět do reality, která na mě hrnula v obrovských vlnách.
"Pojeď se mnou k Jamesovi," vytrhl mě z mého zasnění Sirius.
"To nejde," hlesla jsem.
"Proč by to nešlo. Nechci tě tu nechat s Aranesem samotnou, Megan."
"Já vím."
"Tak pojď."
" To prostě nejde, Siriusi. Musím tu zůstat. Ale kdyby se něco dělo, tak přijdu. Slibuju."
Sirius nespokojeně přikývl. "Stejně se mi to nelíbí."
"Já vím. Ale řekni mi po pravdě. Ty bys odešel?"
"Asi ne," hlesl tiše.
"Tak vidíš.."
***
Když byl u mě Sirius, všechno špatné, jakoby ze mě vyprchalo. Cítila jsem volná, nespoutaná. Po včerejšku to byl opravdu příjemný pocit. Asi to zní přehnaně, ale s Siriusem jsem si opravdu připadala jako v sedmém nebi. Nebylo to tím, že by mě třeba přitahoval. To vůbec. Přestože vypadal až neobvykle dobře, tak jsem na Siriuse vždycky myslela jako na přítele. Neuměla jsem si ho představit v jiné roli. Nešlo to a ani jsem nechtěla, aby to šlo. Tahle jsem byla spokojená. Se Siriusem jako by neexistoval Warden nebo Aranas. Jeho přítomnost mě hřála u srdce a dodávala mi odvahu. Nejspíš proto, že jsem věděla, že se na něj můžu spolehnout. Že když budu potřebovat, tak mi pomůže. Stejně jak bych já pomohla jemu.
Když ale Sirius opustil náš dům, naplnila mě opět prázdnota a zoufalství. Nechtěla jsem si to připustit. Chtěla jsem být silná, ale tomu pocitu jsem se nedokázala ubránit.
Posadila jsem se na postel a zadívala jsem se okna. Venku už byla tma. Z nebe se pomalu snášeli malé sněhové vločky a já jsem si opět vzpomněla na své dětství. Na to, jak jsme s tátou stavěli za naším domem sněhuláka. Jak jsme se honili po těch loukách. Jak jsme se váleli ve sněhu a smáli se. Tolik mi to chybělo. Povzdechla jsem si a pozvedla hlavu. Věděla jsem, že musím najít sílu. Před očima jsem si znovu vybavila tvář svého táty a v tu ránu jsem cítila, jak mnou prochází vztek. Jako by mi teprve teď naplno došlo, že se tu Aranas snaží nahradit mého tátu. Že se vetřel k nám do rodiny a jediné co tu dělá je to, že naši rodinu ničí.
Náhle jsem do ruky popadla plyšového zajíce, co ležel na mé posteli a hodila ho na zeď. Vím, že ten plyšák za to nemohl, ale já jsem v sobě už nedokázala dusit ten vztek. Popadla jsem dalšího plyšáka a mrštila jsem jím o zeď. A tak následovali další a další až se všichni moji plyšáčci váleli po pokoji. Abych pravdu řekla, moc mi to nepomohlo. Abych se uklidnila, musela bych něco rozbít. Co už plyšáků moc nešlo, vzhledem k tomu, že jsem jim chudáčkům vlastně nic udělat nechtěla a bylo mi jich spíš líto.
Lehla jsem si na postel a snažila se zklidnit. Tolik jsem Aranase nenáviděla. V duchu jsem viděla jeho hnusnej ksicht, jak se mi směje do očí. To ve mně probudilo další pocit. Už ne nenávist, lítost ani zoufalství. Probudila to ve mně odhodlání. Odhodlání, že já se nikdy nevzdám. Že mě nezničí. Nikdo! Aranas ani Daniel Warden. Uvědomila jsem si, že je čas postavit se na vlastní nohy a nenechat si od někoho něco nakazovat.
Zalezla jsem pod peřinu, zavřela oči a s odhodlaným úsměvem na rtech jsem usnula.
***
Vánoce i Silestr proběhli relativně v klidu. Celou domu jsem byla doma a vlastně mi to ani nevadilo. Se Siriusem jsme si psali skoro každý den. Měl o mě starost. Pokusila jsem se mu vysvětlit, že se o mě nemusí bát. Sama jsem o tom totiž byla přesvědčená. Zdálo se, že to přijal, ale já jsem věděla, že ho někde v nitru hlodá červíček pochybností. Už jsem vám říkala, že nechápu, jak možný, že zrovna já mám takový štěstí, že mám takového skvělého kámoše? Asi ne co. Tak abyste věděli. Nechápu, jak je možný, že zrovna já pro Siriuse tolik znamenám. Vlastně to bylo zvláštní. Idol téměř celé bradavické dívčí populace a když pominu ty jeho krátké románky, tak co se holek týče, tak svou pozornost věnuje jenom mě. A o něj jako o kluka vůbec nestojím. To mě tak napadá, že v tom je ten háček. Všem holkám se líbí, protože abych to uvedla na pravou míru, tak je to vážně krasavec. Oni ho berou jen jak pěkného kluka. Ale to já ne. Já se nezajímám o to, jak vypadá, ale jaký je. A po pravdě řečeno. Něčeho takového by některý slepice z Bradavic nebyly schopný. To jejich pidi mozečky by se z toho nejspíš přehřáli. V hlavě se mi objevil výjev, jak se třeba taková Patricie Neverová pokouší normálně mluvit se Siriusem a ze samého soustředění je jí ta její skopová hlava začne přehřívat, až od ní stoupá pára. Při té představě jsem musela vyprsknout smíchy.
"Megan? Pojď na snídani." Volala mě máma.
Pomalu jsem se zvedla z postele a vydala se dolů. Bylo 2. ledna a do konce vánočních prázdnin zbývaly čtyři dny.
"Nazdar Megan," pozdravil mě Aranas a zaujatě si mě prohlížel.
"Ahoj Aranasi," opětovala jsem mu sladce pozdrav, " hoj mami."
"Na stole máš snídani," oznámila mi máma.
Sedla jsem si ke stolu a postila se do jídla.
"Dneska budu muset odjet," oznámila mi máma.
"Kam? A proč?" zeptala jsem se jí.
"Tvoje máma musí zařídit něco kvůli svatbě." Předběhl mámu s odpovědí Aranas. "Přece víš, že ten velký den velmi rychle blíží. Nesmíme na nic zapomenout. Všechno musí být přesně podle plánu. Bude to krásné, nemyslíš? Až budeme s tvou matkou konečně svoji. A já budu jako tvůj otec."
Cítila jsem, jak to ve mně vře. Ale nemohla jsem dovolit, aby na mě někdo něco poznal. Řekla jsem si, že budu silná a to taky hodlám splnit.
"Bezpochyby. Už se nemůžu dočkat." Odpověděla jsem sladce. Věděla jsem, že se mě Aranas snaží jenom vyprovokovat. Prokoukla jsem ho. Chtěl, abych se s mámou hádala. Chtěl nás rozeštvat.
"Jsem ráda, že si se umoudřila, Megan," řekla máma.
"Víš, já jsem jen bála, že třeba Aranas není ten pravý. Nechtěla jsem, aby ses zklamala. Víš, jak tě mám přece ráda." Odpověděla jsem.
"Ach, Megan. Dítě moje." Řekla máma a objala mě. "Mám tě ráda, Megan."
Usmála jsem se. Šlo mi to skvěle. Místo toho, abychom se s mámou zase pohádali, udělali jsme krok blíž k sobě. Přímo proti Aranasově vůli.
***
Když máma říkala, že pojede pryč, myslela jsem, že s ní pojede i Aranas. Bohužel jsem se mýlila. Jakmile jsem se dozvěděla, že tu budu sama s Aranasem padlo na mě neblahé tušení. Vůbec jsem z toho neměla dobrý pocit. Když máma odešla, šla jsem do svého pokoje, lehla jsem si na postel a otevřela jsem knížku. Nějakou dobu byl klid. V klidu jsem si četla a napětí ve mně začalo pomalu opadávat. Jenže pak se ozval Aranasův hlas: "Megan, pojď dolů!"
Polkla jsem a doufala, že se mi to jen zdálo. Ihned jsem se však přesvědčila o opaku, protože se zezdola opět ozvalo Aranasovo volání. Postav se k tomu čelem, říkala jsem si. Váhavě jsem vstala a pomalu jsem se vydala ke dveřím. Otevřela jsem a tu chvíli jsem myslela, že se mi leknutím zastaví srdce. Ihned za dveřmi stál Aranas a zle se na mě šklebil.
"Volal jsem tě." Řekl.
"Já vím. Právě jsem za tebou chtěla jít."
"Chtěla, ale nepřišla. Jsi neposlušná. Měl bych tě za to potrestat."
"Jo? A co mi asi tak uděláš?" prskla jsem a bojovně vystrčila bradu.
"No řekněme, že minule to byla jen malá ukázka."
Při vzpomínce na naše minulé soukromé setkání jsem se otřásla.
"Copak? Tobě se to snad nelíbilo?"
Sebrala jsem veškerou svou odvahu a pohlédla mu do očí. "Nelíbilo. A víš proč? Jsi moc ubohej a nudnej. Prostě slabota."
"Co si to sakra dovoluješ!" vykřikl a ohnal se po mně. Ovšem já jsem to čekala a tak mi nedělalo zas takový problém uskočit. Ohnal se po mě znovu a já opět uskočila. Tím jsem se ale ocitla u zdi, takže už jsem neměla kam utéct.
"Ty si na mě budeš otevírat hubu?" zavrčel a prudce do mě strčil. Zády jsem narazila na zeď a klesla jsem k zemi, přičemž jsem bolestivě vyjekla. Začala jsem se od něj škrábat dál, ale on byl v mžiku u mě. Nejdřív to vypadalo, že si na mě obkročmo sedne, ale jakoby si to najednou rozmyslel, snažil se lehnout si na mě. To ale neměl dělat. Jak si na mě lehal, jak se jeho tělo blížilo ke mně, kopla jsem ho vší silou do rozkroku. Aranas zaskučel, povalil se na zem vedle mě a držel si postižené místo. Já jsem neváhala ani vteřinu. Prudce jsem vyskočila na nohy, popadla do ruky svůj kufr, ve kterém jsem měla pro všechny případy veškeré potřebné věci.
"Na jednu věc jsem zapomněla," otočila jsem se ve spěchu na Aranase. "Smrdíš, kteréne!" štěkla jsem a už jsem utíkala po schodem dolů a ven z domu. Vyběhla jsem na silnici a vytáhla hůlku, kterou jsem si ihned zavolala Záchranný autobus. Během chviličky už jsem jela do Godrikova dolu, kde bydlel James a nyní i Sirius a v duchu jsem se modlila, aby mě Aranas nepronásledoval.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.