9. Záchrana

30. června 2010 v 21:35 | Sawarin |  Světlo pochodně II
9. Záchrana


Seděla jsem na zemi a stále v náručí křečovitě svírala Jensenovo tělo. Tiskla jsem ho k sobě a nebyla schopna si připustit, že je mrtvý. Prostě jsem tomu nevěřila. Nemohla jsem uvěřit tomu, že už mě nikdy nepolíbí, neobejme, nikdy se na mě kouzelně neusměje. Ta bolest, která mnou proplouvala v obrovských vlnách, byla spalující a neutišitelná.
"Tak to už by snad stačilo ne?" ozval se Warden znuděně.
Až v tu chvíli, když jsem zaslechla jeho hlas, mi pomalu začalo docházet, že tohle je krutá realita a já stále zdaleka nejsem v suchu. Pohladila jsem Jensena po tváři a políbila ho na ledové rty. Poté jsem zvedla hlavu a upřela svůj pohled na Wardena, přičemž jsem se však stále držela v blízkosti Jensenova těla. Warden mě probodával pohledem těch ledových a bezcitných očí.
"Seš spokojenej, zmetku?" vyštěkla jsem.
"Ještě ne úplně," odpověděl. "Tohle byl jen začátek." Přistoupil ke mně.
"Nepřibližuj se," varovala jsem ho. Přestože jsem věděla, že mi to nepomůže, postavila jsem se. Připadala jsem si tak aspoň o maličko jistěji, i když jsem žádnou jistotu neměla.
"Nebo co? Copak mi asi tak uděláš?" posmíval se.
Nemohla jsem udělat nic. Nejen že byli v pěkný přesile, ale ani hůlku jsem neměla. Bůh ví, kde jsem ji nechala válet, když jsem běžela k Jensenovi. Při čerstvé vzpomínce na umírajícího Jensena mě silně píchlo v hrudi.
Daniel se vítězně zašklebil a mávl hůlkou. Kouzlo mě v mžiku odhodilo k nejbližšímu stromu a připoutalo mě k němu. Škubala jsem sebou, ale bylo to marné. Srdce se mi rozbušilo a úzkost vystřídala panika.
"A teď si trošku pohrajeme," zašeptal mi Daniel do ucha.
Poplašeně jsem se rozhlížela kolem a hledala záchranu. Nechtěla jsem křičet. Bála jsem se, že by mohlo Siriuse potkat to samé co Jensena. Na druhou stranu jsem věděla, že když nic neudělám nebo se nestane nějakej zázrak, potká ho to taky. Prostě jsem absolutně nevěděla, co mám dělat.
"Křičet klidně můžeš," ozval se Daniel, jakoby mi četl myšlenky, " stejně tě neuslyší. Začaroval jsem to tu. Ale jim to stejně nepomůže. Neboj, přijde na ně řada."
"Myslíš, že se ti to povede? To si myslíš?" vyhrkla jsem.
"Ne, nemyslím. Já to vím," opověděl a já měla sto chutí mu srazit ten jeho hřebínek. Myslel si, že je dokonalej, že může všechno.
"Tak to se pleteš. Copak jsi zapomněl na Brumbála a Fénixův řád? Nikdy tě nenechají vyhrát!"
"Nic jinýho jim nezbude," zasmál se.
"Ale tomu snad sám nevěříš. Myslíš, že bys ty mohl vyhrát, když to nedokázal ani Voldemort. Nebuď naivní."
Jakmile jsem však dořekla poslední slovo, Daniel ke mně přiskočil a silně mě praštil, až jsem vykřikla. Jenže bolest, kterou jsem cítila uvnitř sebe, kvůli ztrátě Jensena byla silnější. To zoufalství dokázalo přebít bolest, kterou mi způsobil, a nejspíš proto jsem byla schopna zvednout hlavu vyslat k němu nenávistný pohled.
"Zmetku," zamumlala jsem v rozhořčení a bylo mi jedno, co bude následovat.
Znovu mě praštil, až mi vyhrkly slzy. Stékaly mi po lících a on to se spokojeně pozoroval. Pak mávl hůlkou a provazy, které mě poutaly ke stromu, najednou povolily. Vzhledem k tomu, že jsem sem to nečekala, klesla jsem na kolena. Nezvedla jsem se. Uvědomila jsem si, že necítím nic, absolutně nic. Připadala jsem si, jakoby už na světě nezbylo nic, pro co bych měla bojovat. Bylo mi jedno, co se se mnou stane. Bylo mi jedno, jestli mě zabije. Co když budu žít? Co bude? Nic, neviděla jsem nic.
"Chceš, abych to skončil rychle?" zeptal se Daniel a já chtěla přikývnout, ale nakonec jsem se ovládla a zůstala bez hnutí klečet.
"Chtěla bys, viď?" pokračoval. "Ale takovou radost ti nedopřeju. Měla ses k nám přidat, když jsi měla tu možnost. Dokonce bych byl tak shovívavý, že bych tvé přátele nechal naživu. Ale ty jsi odmítla a tím jsi sobě i všem, co máš ráda, podepsala rozsudek smrti."
Dráždil mě, věděla jsem, že mě jen dráždí.
"Ale no tak, Megan, tohle je nuda." mluvil dál Warden. Stále mluvil klidně, ale přesto jsem v jeho hlase vycítila jakousi změnu. Byl v něm slabý podtón hněvu. Vadilo mu, že jsem tak klidná.
"Dívej se na mě, když s tebou mluvím," zavrčel a popadl mě za vlasy, zatáhl dozadu a já byla nucena zaklonit hlavu, a tak se podívat do jeho tváře. "Megan, chápeš, že si chci užít trochu zábavy?" zeptal se. "Ty mi to kazíš. Asi ti budu muset trošku pomoct."
Pokynul na své poskoky. Dva z nich přistoupili ke mně a chytli mě tak pevně, že jsem skoro nebyla schopna se pohnout. Další dva šli k Jensenovu tělu. Jakmile jsem to viděla, oči se mi rozšířily hrůzou. Neměli právo se ho vůbec dotknout a já věděla, to bude to nejmenší, co udělají.
Popadli jeho tělo a nesli ho blíž k nám. Začala jsem sebou škubat, ale bylo to marný. Když byli téměř u mě, pustili tělo a ono tvrdě dopadlo na zem. Dělalo se mi z toho špatně. Jeho tělo. Nebyl to on, už tam nebyl. Bylo to jen jeho tělo a já přesto nedokázala sledovat, jak se jeho již prázdného tělo třeba jen dotýkají. Jenže při pomyšlení na to, že je to mrtvé tělo, že už není tady, mi bylo ještě hůř. Chtělo se mi brečet, řvát, umřít, ale nic z toho mi ho nemohlo vrátit.
"Tak koukej, zlato," řekl Warden a kopl do Jsensenova tělo. Jednou, dvakrát, třikrát. Slzy mi tekly z očí. Zoufale jsem sebou škubala a snažila se těma dvěma Wardenovým poskokům vytrhnout. Náhle se přede mnou mihla ruka jednoho z nich. Zoufale jsem se po ní uhnala a kousla ho. Překvapeně vykřikl a povolil sevření. Ani nevím jak, ale povedlo se mi, vytrhnout se jim. Viděla jsem před sebou Daniela, jak se směje mým slzám, jak z nich má radost. Při pohledu na jeho pobavený výraz jsem se neudržela. Skočila jsem na něj a oba jsme skončili na zemi. Neváhala jsem ani vteřinu a mlátila do něj, jak to zrovna šlo. Snažila jsem se mu co nejvíc ublížit, tolik jsem chtěla, aby trpěl.
Ta chvíli však netrvala dlouho. Jeho poskoci na nic nečekali a odtrhli mě od něj. Prudce mě odstrčili a já upadla na zem. Warden se postavil a vytáhl hůlku.
"Crucio," pronesl tiše a já se v tu ránu zmítala v neuvěřitelných křečích. Snažila jsem se nekřičet, ale ta bolest byla tak obrovská, že jsem to nemohla vydržet. Začala jsem hlasitě vřískat a modlila se, aby byl konec. Bylo mi jedno, jestli umřu nebo ne, ale chtěla jsem, aby ta bolest přestala. A ona přestala, jenže když jsem namáhavě zvedla hlavu a viděla Wardenovu tvář, jak se na mě potěšeně šklebí, zatratila jsem poslední naději v dobrý konec.
"To už bylo zábavnější," poznamenal. "Možná až moc zábavný. To jak jsi na mě skočila, jsi mohla vynechat. Ale ten konec byl uspokojující."
"Uspokojující?" vydolovala jsem ze sebe. "Ty masochisickej zmetku."
"No, když nad tím tak uvažuju, mohla bys mě uspokojit i jinak. Pro tebe rozhodně příjemněji."
"A proč si myslíš, že by to bylo příjemnější?" zeptala jsem se ho, přičemž jsem se namáhavě postavila. Nechtěla jsem mu udělat tu radost a zůstat ležet na zemi.
Už se nadechoval k odpovědi, když do něj něco ze zadu vrazilo a on spadl na zem. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se děje. Když mi to došlo, pocítila jsem aspoň na chvíli závan naděje, jenže s ní i strachu, že přijdu o další blízkou osobu. Přede mnou stál v celé své krásy velký černý pes aneb Sirius ve své zvěromágské podobě. Viděla jsem, jak se zlostně ohání kolem sebe a kouše všechno, co může.
Když jsem se trochu vzpamatovala, uslyšela jsem křik. Otočila jsem se a zjistila, že se k nám blíží Remus a hned za ním několik několik bystrozorů a členů Fénixova řádu. Jakmile to zpozoroval Warden, neváhal a přemístil se. Tři jeho poskoci ho následovali, ale jednoho z nich se Siriusovi stále v psí podobě podařilo zadržet.
Téměř jsem nevnímala, co se kolem mě dál dělo. Všude byla hromada lidí. Chodili tu, ptali se, jenže já neměla sílu odpovídat. Našli Petera Petigrewa, který stále ležel v bezvědomí kousek od nás a já se aspoň trošku zaradovala, protože to znamenalo, že se Sirius volný. Jenže pak jsem zase upadla to toho stavu naprosté apatie, kdy jsem nevnímala nic a nikoho. Když chtěli odnést Jensenovo tělo, zarazila je. Chytla jsem jeho studenou ruku a odmítala ho pustit. Viděla jsem Remuse, jak s nimi chvilku mluví, a pak se vzdálili.
Přisunula jsem se těsně k Jensenovu tělu a pohladila jsem ho po tváři. Chvíli jsem ji zhypnotizovaně sledovala a hladila, a pak jsem se zoufale rozbrečela. Rozvalila jsem se na zemi a brečela. Byla jsem celá špinavá a rozcuchaná, ale bylo mi to absolutně jedno. Copak to vůbec mohlo být jen maličko důležité s porovnání s tím, že Jensen byl nenávratně pryč. Snažila jsem se zbavit té bolesti, která mi nenasytně rozdírala hruď, ale nešlo to.
"Meg," vytrhl mě důvěrně známý hlas z mého truchlení. Podívala jsem se nahoru a uviděla Siriuse v jeho lidské podobě.
"Siriusi," zamumlala jsem.
Pár vteřin mě sledoval, a pak si vedle mě klekl. Natáhl ke mně ruku, kterou mě pohladil po tváři. Posadila jsem se a nechala se od něj obejmout. Přitiskl mě na svou hruď a konejšivě hladil po vlasech, přestože věděl, že není nic, co by v tu chvíli zmírnilo mou bolest. Tiskl mě k sobě já stále plakala, přestože jsem měla pocit, že už ani nejsou slzy, který bych mohla ronit. Brčela jsem snad hodiny, než jsem vyčerpáním usla.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.