Epilog

30. června 2010 v 20:38 | Sawarin |  Světlo pochodně I
Epilog


Seděla jsem na balkóně ve svém bytě v New Yorku. Žila jsem tu už tři roky, tři dlouhé roky. Neříkám, že se mi tu žilo špatně, to vůbec. Měla jsem slušnej plat, hezkej byt a ani lidi tady nebyli špatný, ale moje Poberti to prostě nebyli. Nemohla jsem je nikým nahradit a vlastně jsem ani nechtěla. Ale chyběly mi ty léta, co jsem v Bradavických strávili. A nejhorší na tom bylo, že teď už jsem věděla, že nikdy tak šťastná nebudu, protože se všechno změnilo, všechno. Utřela jsem si slzy, které mi stékaly po tváři, i když jsem věděla, že to nemá žádný význam, protože z očí se mi hrnuly další. Připadala jsem si, jakoby se moje srdce rozpadalo na kusy a v tu chvíli jsem si přála jen zmizet, vůbec neexistovat. Můj pohled znovu padl k novinovému výstřižku a k dopisu, který mi před chvilku přišel. Ale myslím, že bych měla začít od začátku, abyste všechno pochopili.
I když jsem si se všemi psala, tak jsem Anglii navštívila jen několikrát. Nemohla jsem si nechat ujít svatbu Lily a Jamese. Neuměla jsem si představit, že bych tam nebyla. Jamesovi se opravdu naplnil jeho sen. S úsměvem jsem vzpomínala, jak Lily rezolutně odmítala fakt, že by mohla být Potterová, když se s ní James dohadoval a napadla ho tahle myšlenka. Ale nakonec to mu tak přeci jen je. Evansová se stala Potterovou.
Když jsem však Anglii navštívila podruhé, rozhodně nešlo o tak příjemnou záležitost. Jela jsem na pohřeb dívky, kterou jsem téměř neznala, ale přesto jsem ji měla ráda a na konci školního roku mi přirostla k srdci. Šlo o Emily Laverenovou. Zabili ji Smrtijedi, při nějaké akci řádu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Nemohla jsem uvěřit, že se to stalo právě jí… A Remusovi.. Remus to nesl opravdu těžce. Pohled na jeho nešťastnou tvář mi rval srdce. Léta to byl jeden z mých nejlepších přátel a já mu nedokázala pomoct, když to potřeboval. Nikdo jsem mu nedokázal pomoc. Mohli jsme říct, bude to dobrý, ale to bychom lhali. Potřeboval čas.
A pak jsem Anglii navštívila potřetí. Byl to, když Jamesovi a Lily narodil syn Harry. Abych pravdu řekla, bylo to v tu pravou chvíli, protože Harry dokázal vnést nám všem do života trochu radosti a potěšení a člověk si najednou připadal v těchto dobách aspoň o trochu šťastnější.
Ale teď… Svět se mi zhroutil. Jako by se rozpadl na prach a já tomu nemohla zabránit. Nevěřila jsem tomu, co říkali. Prostě jsem tomu nedokázala věřit. Četla jsem ten novinový článek stále dokola a dokola. A jak jsem to četla, tak jsem tomu věřila míň a míň. Neptejte se mě jak, ale já jsem věděla, že to Sirius neudělal. Nikdy by nezradil, nikdy by nezabil. A oni ho dovedli do Azkabanu bez soudního procesu, bez možnosti hájit se. Nevěděla jsem, co mě bolelo víc. Jestli osud Jamese a Lily nebo ten Siriusův. Nikdo z nich si to nezasloužil. Opět mě pohltilo naprosté zoufalství.
"Jsou mrtví, James a Lily jsou mrtví." Zašeptala jsem neschopna to přijmout. "A Harry je sirotek."
Zoufalství se stále stupňovalo, až mi úplně drtilo vnitřnosti. Z očí mi vytékala jedna slza za druhou a já jen bezmocně seděla a pozorovala západ slunce, který byl dnes krásnější než kdy jindy. Přišlo mi, jako by i nebe plakalo se mnou. Plakalo a přitom se mi snažilo dodat naději, kterou jsem nebyla schopna nalézt. Přála jsem si, abych necítila. Aby všechna ta bolest zmizela. Ale nemohla jsem nic dělat. Před očima se mi vybavovali další a další nádherné okamžiky, které jsem s Poberty zažila a já jsem si polně uvědomovala, že to už je všechno pryč, jen minulost, která se nikdy nevrátí. A to mě bolelo ještě víc. Zalitovala jsem, že jsem z Anglie vůbec odjela. Kdybych věděla, co se stane, nikdy bych neodjela. Vlastně bych nikdy nedopustila, aby se to stalo. Ale co jsem s tím teď sakra mohla dělat? Nemůžu dělat nic a zbyly mi jen oči pro pláč. Co na tom, že je Voldemort pryč, když tu nejsou lidi, co miluju. Co na tom, že nedokázal zabít Harry, když Harry přišel o rodiče. Nikdy z nich umřít neměl a Sirius neměl jít do Azkabanu.
Znovu jsem si otřela slzy a promnula oči, abych neviděla rozmazaně. Pohled mi padl na dopis od Remuse. I on byl zoufalý. "Prosím přijeď," psal a já jsem mu nemohla odporovat. Musela jsem jet, aspoň na chvilku. Věděla jsem, že se s tím sama nikdy nesrovnám. Vlastně nikdy se tím nesrovnám. Ale jediný, kdo mi zbyl, je Remus a aspoň my musíme držet spolu, jinak nemáme šanci v tomhle světě přežít. Ne bez nich…
 


Komentáře

1 kikina kikina | 5. dubna 2012 v 9:25 | Reagovat

nádherná povídka jen škoda ,nemám ráda smutný konce ale jinak je to skvělá povídka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.