Vlkodlak

30. června 2010 v 13:04 | Sawarin |  Když psala básně
Ptáci zpívají a slunce svítí,
louky jsou plné pestrobarevného kvítí.
Kráčí, ruce zaťaté v pěst,
Jakoby nesl neblahou zvěst.

Náhle se zastaví, kolem kouká,
tiše si známou melodii brouká.
Sluce zapadá, stahují se mraky
V dálce hučí na kolejích vlaky.

Slunce za obzor zapadlo,
a tak ho v tu chvíli napadlo,
po kolikáté tu již stojí
a své budoucnosti se stále bojí.

Bolestné vytí nocí se nese,
něco se hýbe hluboko v lese.
Není divu, že každý se bojí,
místo člověka zde vlkodlak stojí.

Z nebe padají kapky deště,
sevře čelist jako veliké kleště.
Náhle zavětří, nastraží uši,
krev probouzí loveckou duši.

Oběť mu utíká, on za ní běží,
po chvilce už s ní ve vysoké trávě leží.
Spokojen se sebou, se svým lovem,
se rozhlíží spokojeně kolem.

Na zem dopadají paprsky ranní,
Přes obličej si přejede zkrvavenou dlaní.
Zvedne se a kráčí sklesle dál,
proklíná den, kdy vlkodlakem se stal.
 


Komentáře

1 Drom Drom | Web | 9. srpna 2010 v 12:32 | Reagovat

až na tu předposlední sloku je to velmi povedená básnička.. v ní je trochu moc slov na to, jak je zbyklý rytmus celé básně.. :) sice spousta veršů končí pouze slovesy, ale to nemění nic na tom, že je dobrá.. :) někdy je lepší jednoduchost než složité nic.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.