11. Konec

1. července 2010 v 0:34 | Sawarin |  Světlo pochodně II
Po dlouhé, dlouhé, dlouhé době poslední kapitola. Doufám, že se vám alespoň bude líbit..


Vzhledem k tomu, že bylo léto, dny byli dlouhé a teplé. Přes vše zlé, co se přihodilo, jsem se snažila užívat si každý den. Nejvíc času jsem trávila samozřejmě se Siriusem, ale často k nám chodil na návštěvu Remus a my všichni vzpomínali na staré časy. Přestože Daniel Warden sám sebe tituloval novým pánem zla, situace nebyla tak zlá. Po té, co se ministerstvo s Fénixův řád spojily, se lidé cítili více v bezpečí. Bylo to jako naděje, která nás vedla, která nám ukazovala, že všechno nemusí být ztraceno. Občas docházelo k útokům, ale nebyli již příliš četné a málokdy při nich došlo ke ztrátám na životech.
Od doby, kdy jsem pochopila, že je do mě Sirius nejspíš vážně zamilovaný, dívala jsem se na něj trochu jinak. Nebyla jsem si jistá tím, co chci. V hlavě jsem stále měla Jensena, nemohla jsem na něj tak rychle zapomenout. Byl to teprve necelý půlrok, co zemřel. Na jednu stranu jsem věděla, že chtěl, abych byla šťastná, chtěl, abych byla se Siriusem, ale i přesto jsem si vyčítala každý pohled, který jsem upírala na Siriuse. Dělala jsem to, co chtěl, ale nemohla jsem si to nevyčítat. Přišlo mi, jako bych ho tím zrazovala.
Prostě jsem do toho byla absolutně zamotaná a sama jsem si nebyla tak úplně jistá, co cítím. Občas jsem možné spojení já a Sirius odmítala, ale pak jsem ho viděla, jak se na mě dívá, jak se o mě stará a měla jsem sto chutí mu skočit do náručí. Nevěděla jsem, co je dobré a co špatné, a tak jsem to mu nechávala čas. Sirius nenaléhal. Aniž bychom o tom kdy mluvili, on to jakoby vycítil a nechával mi tolik času, kolik jsem chtěla.
Často jsem chodili na hřbitov do Godrikova dolu. Byli tam pohřebeni všichni našli blízcí. Lily s Jamesem, Jensen, moje máma. Ačkoliv mi to způsobovalo bolest, chodila jsem tam strašně ráda.
***
Byla neděle odpoledne a já jsem měla schůzku s Brumbálem. Psal mi, abych se za ním stavila na ústředí kolem 5, tak jsem se tam vydala. Sirius se tam akčně vydal se mnou.
"Dobrý večer Albusi," pozdravila jsem Brumábla.
"Megan, už jste tu," usmál se.
"Nevadí, že je tu se mnou i Sirius?" ptala jsem se. Nevěděla jsem, co mi chce.
"Vlastně jsem tak trochu počítal, že půjde Sirius s vámi. I jeho se to týká."
Tak jsme se se Siriusem usadili do pohodlných křesel, která Brumbál vyčaroval a čekali, co z něj vypadne.
"Megan, určitě si pamatujete, jak jsme spolu několikrát mluvili o Harrym," začal Brumbál.
"Jistě," přikývla jsem. "Říkal jste, že musí zůstat u Dursleyových, dokud si nebudete jist, že Voldemort znovu nepovstane."
"Přesně tak. Mám pro vás dobrou zprávu. Se Severusem jsme zničili všechny nám známé prostředky, díky kterým by se mohl vrátit. Proto by bylo možné, abyste si vzali Harryho k sobě."
"To je skvělý," vyhrkla jsem a podívala se na Siriuse. "Můžem se starat o Harryho."
Sirius se rozzářil asi jako já a šťastně se usmíval.
"Bude to ještě chvilku trvat, než všechno formálně zařídíme, ale půjde to," řekl Brumbál.
Náhle se celým domem rozezněl alarm, který signalizoval útok. Jak jsme se hned nato dozvěděli, byl to útok na ministerstvo. Členové řádu, kteří měli službu, jak jsme tomu říkali, ihned zkontaktovali ostatní a všichni jsme se vydali na ministerstvo.
Když jsme se tam přemístili, zdálo se, že Wardenovi lidi jsou všude. Přišlo, že je jich moc, ale když jsem viděla, jak se přemisťuje stále víc a víc kouzelníku, stojících na naší straně, uvědomila jsem si, že jsem to mi, kdo je v přesile.
S nadějí jsem se vrhli do boje. Všichni jsem si přáli, aby byl konec našeho strachu, našich obav, které nás již tak dlouho. Aby neumírali naši blízcí a mohli jsme svět považovat za relativně bezpečný.
Já měla vytyčené dva cíle, i když byli dost riskantní. Toužila jsem po tom, pomstí se Danielovi a Aranasovi. Chtěla jsem jim ublížit tak moc, až mě to děsilo. Děsila jsem sama.
Do cesty se mi postavil nějaký neznámý můj a já proti němu ihned vyslala omračující kletbu, které se však vyhnul a hned mi můj útok oplatil svým, který byl o něco zákeřnější. My, na straně doba jsem se snažili své protivníky omráčit nebo je nějak omezit, aby proti nám nemohli bojovat, ale naši protivníci nás byli schopni zabít. Nezáleželo jim na životech.
Bitva netrvala zas tak dlouho a my díky přesile vyhrávali. Za celou dobu jsem však nezahlédla Daniela, ani Aranase. Snažila jsem se ukrýt na nějaké místo, kde na mě nikdo neuvidí a já budu moct nerušeně pohledem pročesávat celé okolí. Už jsem ztrácela naději, že aspoň jednoho z nich najdu, když jsem zahlédla Daniela. Stál v koutě a jen přihlížel okolnímu dění. Nikdy se k němu moc nepřibližoval. Já mu však pošetile zamířila přímo do náruče.
"Megan, tak rád tě zase vidím," pousmál se falešně. Prohlížela jsem si ho. Už nebyl takový, jako býval. Uvědomila jsem si, že to co mě na něm kdysi okouzlilo, nenávratně zmizelo. Možná to bylo jen poslední kapička dobra, která se v něm skrývala, poslední cit. Jenže ten zmizel. S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem to možná způsobila já, že se celý ponořil do temnoty. Při představě, že by to všechno byla moje vina, mě zamrazilo. Ale nemohla jsem to přičítala na své konto. On už takový byl od začátku a nehledě na mě, ten poslední cit by vymizel stejně a já bych jen byla ztrácená s ním.
"Miloval jsem tě, Megan. Vážně jsem tě miloval," řekl a mě zamrazilo. V jednou chvíli mnou dokonce projela lítost. To já ho opustila. Ale litovat jsem toho nemohla, protože on si nic jinýho vlastně nezasloužil. Přesto se ta lítost na chviličku objevila, ale zmizela v okamžiku, kdy jsem si vybavila Jensenovo mrtvé tělo ležící na zemi a jeho rty vlnící se do posměšného úšklebku, když sledoval mou bolest nad Jensenovou ztrátou.
"Já tě taky milovala," řekla jsem. "Ale ty jsi to všechno zničil."
"To záleží na úhlu pohledu," odvětil.
Ještě chvíli jsem na sebe zírali a pak jsem oba najednou vyslali kouzla.
"Expeliarmus," vykřikla jsem.
"Sectrumsempra," vykřikl on.
On se proti mému kouzlo jednoduše zaštítil. Já se však jeho kouzlo stihla těsně vyhnout. Věděla jsem, že to kouzlo vyslal naschvál, aby mi připomněl smrt Jensena. Nezbyl v něm žádný cit, zato ve mně se probouzela stále větší a větší zuřivost. Začali jsme po sobě metat kletby hlava nehlava. Věděla jsem však, že mě šetří, věděl jsem, že je lepší než já. S kouzlením jsem nikdy problém neměla, ale ani jsem nepatřila mezi ty extra nadané jedince.
Naštěstí se ke mně zanedlouho připojil Sirius, a tak jsem stanuli proti Danielovi oba. Boj v našem okolí již pomalu ustávala k nám se připojil další kouzelník a my věděli, že už máme vyhráno.
"Expeliarmus," opět jsem použila základní kouzlo, které jsem použila na začátku. Ale tentokrát už ho v té přesile nedokázal vykrýt a hůlka mu vyletěla z ruky. Během chvilky už ležel spoutaný na zemi, ale já se na něj raději nedívala, protože jsem nedůvěřovala svému sebeovládání.
***
Ploužila jsem se hřbitovem až k těm tak důvěrně známým hrobům. James Potter, Lilyan Potterová, Emily Laverenová, Silvia Grayová, Jensen Whiteman.
Ráda jsem si sem chodila povídat. Často jsem mluvila s mámou, ale nejčastěji s Jensenem. Strašně mi chyběl.
"Ahoj, lásko," pozdravila jsem ho a na jeho hrob položila kytici růží.
"Je po všem, konečně je po všem," začala jsem. "Nechápu, proč ses toho nemohl dožít i ty. Copak sis to nezasloužil? Jak by sis to mohl nezasloužit? Byl jsi a vždy zůstaneš jedním z nejúžasnějších lidí, co jsem potakala."
Klekla jsem si na zem. "Odehrála se poslední bitva a zlo bylo poraženo. Daniel byl chycen a dostal mozkomorův polibek. Aranas to samé. Ale proč mi přijde, že jsem ničeho nedosáhla? Proč mi přijde, že to takhle není spravedlnost. Mozkomorův polibek nedokáže ulevit té nenávisti, co k oboum cítím."
Zamrkla jsem, abych zahnala slzy, co se mi draly do očí. "Ale stejně, k čemu je vítězství bez tebe? Copak se můžu radovat? Copak můžu být šťastná? Mám pocit, jako by celý můj svět rozplynul a ten svět, co je teď už není ten, do kterýho patřím. Není to svět, ve kterým chci žít. Chybíš mi a to místo nikdo nedokáže nahradit. Než jsi… než jsi mě musel opustit, řekl jsi, že mě Sirius miluje. Myslím, že už tomu věřím, ale jak můžu být s ním, když mám pocit, že bych tě podváděla? Během té krátké doby, co jsem se znaly, ses stal pro mě něčím, co nikdo jiný nebyl a jak mám teda teď zaplnit to prázdné místo. Nevím.."
Rukou jsem pohladila náhrobní kámen a pak se otočila ke kameni, kde bylo vytesáno jméno mé matky.
"O Aarona se postarám, mami, neboj."
Zvedla jsem se.
"Miluju vás," zašeptala jsem a pomalu se vydala pryč ze hřbitova.
Byl konec války, ale nebyl konec mé vnitřní bitvy a já věděla, že to bude trvat ještě hodně dlouho, než se vyrovnám se vším, co se přihodilo, pokud se s tím vůbec někdy dokážu vyrovnat. 
 


Komentáře

1 Alex Alex | Web | 2. července 2010 v 10:27 | Reagovat

Konečně kapitola, jsem tak ráda, že tu konečně je! A je nádherná, mám slzy na krajíčku.
Trochu mě pobavila představa, že Harry a Aaron budou v vyrůstat jako sourozenci, ale když je budou vychovávat Magan se Siriusem, bude to skvělé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.